Blondýnka nevybíravě odhaluje největší filmovou divu. Film o Marilyn Monroe bolí sledovat
Zářivý úsměv, dokonalé tělesné proporce, vlnité blonďaté vlasy, pomněnkové oči a jemný dýchavičný hlas. Marilyn Monroe, vlastním jménem Norma Jeane, je v americké popkultuře ženským Elvisem – charismatická a předčasně zesnulá hvězda stříbrného plátna, jejíž soukromí ovládala nenasytná a často nenávistná média, návykové látky a ztráty milovaných bytostí.
„To děvče má ale pěknou prdelku,“ zasněně si povzdechne producent, jenž ve dveřích sleduje neznámou blonďatou uchazečku, která právě odchází z konkurzu na filmovou roli. Dominik stříhá na zadek herečky Any de Armas (Blade Runner 2049, Na nože), kterou maskéři, speciální umělé zorničky i vyčerpávající intonační a hlasový trénink na ztvárnění někdejšího idolu perfektně připravily. Obraz je v té chvíli „oříznutý“ ve formátu 4:3 a navrch černobílý, což je pro větší část okázale stylizovaného filmu charakteristické.
Trailer: Blondýnka
Záběry na vkusně oděnou Marilyn, za jejímž pozadím se muži v restauracích otáčí, postupně přerůstají v kompletní odhalování uctívaného těla, po němž každý prahl. Ať už ho toužilo vidět publikum na stříbrném plátně, v čemž mu vyhověly vyzývavé kostýmy a kreativní sexualizované inscenace ve filmech jako Páni mají radši blondýnky nebo Slaměný vdovec, nebo ho přímo v kancelářích necudně zneužívali vysoce postavení muži ve vedení filmových společností.
Dominik, Armas či producent Brad Pitt předesílali nekompromisní zhmotnění odvážné vize, vycházející z románu Joyce Carol Oates a také ze záměru ukázat odvrácenou tvář slavné a bedlivě sledované osobnosti. Marilyn zůstává naivní, nevinnou a vstřícnou dívkou, přičemž vypočítaví nápadníci a zaměstnavatelé či nemožnost vést klidný rodinný život ji emočně i psychicky rozkládají. Od úvodu, kdy se sedmiletou Normu Jeane pokusí utopit její vlastní matka, opuštěná manželem a sužovaná mentální poruchou, volně přecházíme ke znásilnění jedním z papalášů – ne prvním ani posledním, jak film naznačuje.
Takto útočný přístup směrem k publiku Dominik stupňuje stylistickými a časoprostorovými hrátkami, které navozují dezorientační, postupně až halucinogenní stavy. Střídá se černobílý a barevný obraz a zúžený formát se místy mění v širokoúhlý. Experimentující režisér tím zřejmě klade důraz na samotnou podstatu filmového média, které Normu Jeane pohltilo a svou exploatační politikou z ní udělalo přetvářející se Marilyn Monroe. Tedy zranitelnou ženu, jíž její existenci ve světlech reflektorů a za zuřivého cvakání fotoaparátů leckdo závidí, ale ona sama v ní nenachází ani štěstí, ani náhradu za chybějícího otce.
Právě hledání mužské autority a pády do náručí různých vykořisťovatelů jsou hlavní linií této stošedesátiminutové depresivní výpovědi o tom, jaká cena se platí za vytvoření kulturního mýtu a fenoménu. Monroe si užívá svobodné sexuální hrátky s dvojicí mládenců, z nichž jeden je synem Charlese Chaplina, a provdá se za bývalou baseballovou hvězdu (Bobby Cannavale), která si ji drží pouze pro vylepšení vlastní image. Neustále ovšem naslouchá domnělému hlasu otce, jehož nikdy nepoznala a jenž ironicky komentuje její odhalené role a pochybné nevkusné úspěchy, které „kazí mládež“.
Blondýnka pokrývá především nejslavnější hereččino období od prvních větších rolí roku 1950 (Vše o Evě) až po úmrtí v roce 1962, kdy byla nalezená v jejím apartmá s telefonním sluchátkem v ruce. Výprava se odvíjí od přesných replik kostýmů a některé inscenace jsou založené na dobových fotografiích (šněrování šatů, svatba s druhým manželem Arthurem Millerem v podání Adriena Brodyho), přičemž většinou se ocitáme v interiérech a stejně jako Monroe nemáme možnost vnímat širší okolí.
Dominik zachovává divadelní ráz, popřípadě volí jednoduché střihové rozbory prostoru, jaké odpovídají preferované filmové formě padesátých let. Film je více sérií volně propojených výjevů nahlížených perspektivou stále rozrušenější protagonistky než chronologickým a soudržným příběhem jako v případě letošního Elvise.
Jenže zatímco excentrická óda Baze Luhrmana formovala krále rokenrolu na více úrovních a v harmonickém souladu s každým zvoleným střihem, filtrem či časovým skokem, Blondýnka poskytuje jednosměrný a současně méně uspořádaný vhled do duše závislé osobnosti.
Barevné přechody vlastně nikdy nezačnou dávat jasný smysl a lítost, kterou osudy Normy Jeane vzbuzují už od úvodních minut, je v průběhu kypřená hlavně opakující se uslzenou melancholií protagonistky. Dominik totiž nepřichází s objevnými zvraty a emocionálně vás každá další minuta spíš otupuje –minimálně pokud víte o hereččiných potratech a máte alespoň hrubé informace o její pozdní životní dráze.
Úmysly snadno prokoukneme a vedle vrstevnatého výkonu Any de Armas, která se kompletně proměnila v Marilyn, nás ve filmu čeká jen málo triumfálních okamžiků a aspektů, které by si mohly říkat o Oscary. Šanci už mají opravdu jen maskéři a kostyméři.
Andrew Dominik má talent i odvahu realizovat neobvykle, trpělivě vyprávěné příběhy, ale jeho návrat do padesátých let optikou jejich nejzářivější i nejvíce zneužívané hvězdy postrádá švih i slibovanou kontroverzi, jitřenou prvními ohlasy či přístupností od 17 let. Párzáběrů na obnažená ňadra, která už Armas odhalila nesčetněkrát, rozhodně neřadí tento životopis mezi šokující. Nesmlouvavé (nikoli však novátorské) je snad pouze vyobrazení prezidenta Kennedyho jakožto sukničkáře, jehož křehká Marilyn, připomínající už pouze zdrogovanou prostitutku, orálně uspokojuje. I tehdy ale samozřejmě vidíme jen detail hereččiny tváře, pohlavní úd nejmocnějšího muže planety režisér neukáže.
Blondýnku lze řadit leda mezi filmy nepoddajné, a to pouze pro její mainstreamově nekomfortní strukturu, když jako podobně jako nedávný FincherůvMank mísípoctu kinematografické etapě se subjektivním portrétem mimořádné osobnosti. Nejvíc mě nakonec fascinuje už zmiňovaná Dominikova kuráž – dovolil si (potažmo Netflix mu to umožnil) totiž natočit film o ikoně, který asi řadu jejích obdivovatelů naštve, obyčejné diváky a divačky znudí matoucí psychologií a filmové fajnšmekry plně neuspokojí ani formálními hrátkami, ani pár záběry ze zákulisí Někdo to rád horké a s režisérem Billym Wilderem. Dá se říci, že Blondýnka podlehla nárokům na vlastní jedinečnost podobně jako její nešťastná protagonistka.
hodnocení: 65 %
Kinolog: Co je nejhorší na seriálovém Pánovi prstenů? Jeff Sauron Bezos
Služba Prime Video, která patří Amazonu, přišla s nejdražším fantasy seriálem všech dob, jenž je dokonce ještě dražší než původní Pán prstenů. První ohlasy jsou natolik rozporuplné, že se této záhadě podíváme na zoubek.