Seriálový Pán prstenů vypadá úžasně a otevírá příběh plný potenciálu. První epizody mohly být těžko lepší

První dvě epizody vypadají úžasně. Režisér J. A. Bayona potvrdil svou pověst skvělého řemeslníka s citem pro skvěle zaplněný obraz. Jeho Středozem navazuje na tu Jacksonovu, ale nekopíruje ji a nezapomíná jí propůjčit pevný tvar, hmotnost a styl.

Zlatý a pestrobarevný svět elfů, umolousaná krajina lidí a ve stínu skrytá prosperující říše trpaslíků mají vlastní specifika, přitom ale působí, že mohou existovat v jednom vesmíru. Digitální efekty jsou užívané v rozumné míře a seriál nepohlcují tak, jak naznačovaly některé slabší okamžiky trailerů. Tvůrčímu týmu nejde upřít obrovský kus práce, jaký za tím vším je, a to nejen ve smyslu utracených peněz, ale i času a rozmyslu.

Rod draka vypadá vedle Prstenů moci najednou jako školní besídka, laťka se posunuje úplně jinam. Pokud nic jiného, bude se na Prsteny moci krásně dívat. V tomto ohledu jde skutečně o jeden z největších výkonů televizního formátu. Ještě před deseti lety by nikdo neuvěřil, že tohle bude v seriálové tvorbě jednou možné.

A příběh samotný? Pojďme se o něm pobavit, ovšem počítejte s tím, že se dočtete o věcech, co se v obou odvysílaných dílech staly. Zároveň by ale bylo trochu přehnané tomu říkat „spoilery“, protože ani po dvou hodinových epizodách, tedy po stopáži odpovídající průměrnému velkofilmu, pořád ještě nevíme, jaká je přesně zápletka, jaký úkol bude před hrdiny postaven a jak do sebe všechny dějové linie zapadnou.

Svět Pána prstenů jsme po expozičním prologu sledovali prostřednictvím Froda a jeho jasně stanoveného úkolu. Příběh se sice nakonec rozvětvil do řady podzápletek odehrávajících se na opačných koncích kontinentu, to ale až poté, co jsme celý jeden film strávili s ucelenou skupinou hrdinů. Po rozbití Společenstva se tedy mohli rozprchnout na všechny strany, aniž by utrpělo vyprávění, protože už jsme chápali, o co usilují a co pro sebe navzájem znamenají.

V Prstenech moci zatím sledujeme skupiny elfů, hobitů, trpaslíků a lidí, které spolu nic moc nepojí. Musíme jen předpokládat, že se z těch střepů „povstávajícího temna“ (čti Saurona) nakonec složí ucelený tvar. Bylo by nefér označit to rovnou za chybu, všechna vyprávění nemohou být konstruována stejným způsobem. Nicméně tím lze vysvětlit, proč zatím Prsteny moci nemohou navázat stejně osobní kontakt s publikem.

Jde si v nich najít oblíbené postavy a lokace, s vyprávěním ale nelze stejně splynout. To bylo nicméně nejspíš nevyhnutelné, když se neadaptuje kompletní beletristické dílo, ale soubor poznámek o fiktivní historii. Prsteny moci tak čelí podobným problémům jako Rod draka, ale nutno říct, že po dvou epizodách obou seriálů vychází prequel ze Středozemě jako jasný vítěz – svět tu dýchá mnohem přesvědčivěji.

Nejvýraznější postavou je rozhodně Galadriel, přesně jak naznačovaly upoutávky. Ani ona ale není protagonistkou, na to je příliš málo začleněná do celkové struktury. O dějových liniích mimo svou vlastní, tedy o většině stopáže, nemá ani potuchy, vždyť druhou epizodu tráví uprostřed moře izolovaná od všeho dění. Přesto má ze všech individuálních postav zdaleka nejvíc prostoru.

Mohlo se to vymstít. Galadriel je podle Tolkienovy předlohy jednou z nejstarších a nejmocnějších bytostí ve Středozemi, je moc silná a dokonalá na to, aby se s ní dalo snadno ztotožnit. I když je naznačeno, že v ní dřímá velká fyzická moc a v mládí byla mnohem aktivnější, v Pánovi prstenů je s ní zacházeno hlavně jako s postavou v pozici autority, která udílí rozkazy a rozdává rady.

Tvůrci Prstenů moci její transformaci v elfí Xenu zvládli na jedničku. I díky vynikajícímu výkonu Morfydd Clark se daří navodit dojem, že z ní za pár stovek let bude dokonale sošná Cate Blanchett, nicméně nyní je rozervaná a plná vnitřní nejistoty a agrese. Galadriel tvrdě pronásleduje Saurona poté, co se po něm na několik staletí slehla zem. Žene ji touha po pomstě za smrt bratra a obecně za vnesení smrti do elfího ráje na zemi. Také ji ale sžírá nejistota, že kdyby odložila meč, přestane mít její život smysl.

Další postavou s velkým potenciálem je Elrond Roberta Aramaya. Mladý herec, jenž se zatím především mihnul ve Hře o trůny, si roli převzatou po Hugovi Weavingovi rychle přisvojil. I Elrond je v Pánovi prstenů vznešeným pánem bez osobitější charakteristiky, zde se proměňuje ve vychytralého politika se srdcem na pravém místě. Tvoří chytrý kontrast vůči Galadriel, která usiluje o rázné konání. Jeho výprava do trpasličího království bude jistě pro mnohé vrcholem prvních epizod a důkazem toho, že se v tomhle kolosu najde prostor i pro trochu humoru. Tragické pozadí Elrondova života známé z předlohy zatím nebylo odkryto, možností, jak s ním dál pracovat, je tedy mnoho.

Nová postava elfího vojáka Arondira (Ismael Cruz Cordova), jenž se na periferii říše zamiluje do obyčejné vesnické ženy (Nazanin Boniadi), je skvělou odpovědí na Aragorna a Arwen. Zatímco Isildurův dědic a elfská princezna budou jednou čelit nástrahám nadlidského zla a jejich láska bude spletená s osudem světa, Arondirovi brání ve štěstí hlavně vrozené pohrdání elfů špinavými lidmi, kteří před stovkami let bojovali na straně temného pána. Nesmrtelní elfové nedokážou zapomenout a nemohou pochopit, že by se lidé mohli změnit, Arondir se tedy musí postavit nejen vůli svých druhů, ale i vnitřní nedůvěře.

A nakonec tu máme hobity (respektive předchůdce hobitů), kteří žijí své malé životy plné rutiny a každodenního štěstí, než mezi ně z nebe spadne tajemná bytost. V upoutávkách se spekulovalo, že zobrazená kometa je Sauron – nakonec se zdá, že půjde pravděpodobně o některého z méně známých čarodějů. Sauron zatím zůstává skrytý, což je dobře. Funkčním zdrojem děsu zatím dokáže být jediný skřet, což je skvělý výkon vzhledem k tomu, že jsme se naučili vidět je padat po stovkách.

V prvních dvou epizodách na nás tedy nevyskočil ucelený příběh, který strhne celou generaci, jako tomu bylo v případě Pána prstenů, ale zato spousta chytlavých námětů a nápadů, které mohou být rozvedené v rukách schopného týmu, jenž zjevně chápe, jak Středozem „potřebuje“ vypadat. První dojem mohl být těžko lepší. Nyní nezbývá než doufat, že se příběhy patřičně rozjedou, Bayonovi režijní nástupci odvedou stejně dobrou práci a vše uspokojivě eskaluje.

Jordan Peele je králem hororu a společenských komentářů o Spojených státech amerických. Oscarově nás vyděsil svým Uteč, zamotal nám hlavu podobenstvím My a teď se pustil do tématu UFO.