Na rande s chlapem, co jí snědl zadek. Hororová komedie Fresh ukazuje kanibalismus jako symbol moci

Čistě fikční snímek Fresh debutantky Mimi Cave, původně klipařky, byl uvedený na letošním ročníku filmového festivalu Sundance a nyní ho lze najít na platformě Disney+. Jak si autorka poradila s míšením žánrů a snahou o feministický přesah?

Noa v podání Daisy Edgar-Jones je již unavená randěním přes seznamovací aplikace. Jejich uživatelé jí buď zašlou dick pic hned po úvodních zdvořilostech, nebo se na první schůzce projeví jako šovinističtí idioti. Jednoho dne však v supermarketu potká charismatického chirurga Stevea, jehož roztomilost a smysl pro humor se jí zalíbí. Po několika společně strávených nocích v jejím bytě zve Steve Noau na výlet, jemuž má předcházet noc v jeho vile.

Třicet minut dlouhá expozice tak žánrově působí jako romantická komedie, do které pronikají jen střípky znepokojení v podobě podivně fetišistických detailů na části těl protagonistů. Indicii, že cosi není, jak by mělo, pak poskytují ještě obavy Noainy kamarádky Mollie a její rady zůstat doma. Zlom nastává až v luxusním domě Stevea, který dívku zfetuje a přiváže k řetězu ve sklepě.

Záhy se ukazuje, že se Steve, gurmánský kanibal, živí prodejem lidského masa bohatým klientům. Aby si však jeho produkty zachovaly tu správnou texturu a chuť, je nutné z žen, jediného zdroje těchto delikates, odřezávat maso postupně a držet je naživu co nejdéle. V pětihvězdičkovém suterénu tak kromě Noay čekají na smrt i další oběti, jež mezi sebou přes zdi komunikují.

Z takové zápletky by jistě lecjaký režisér gore hororů či autoři spjatí s francouzským extrémním filmem (new french extremity) dokázali vyrobit neukoukatelnou řezničinu. Mimi Cave však s tímto dějovým zvratem automaticky nepřechází do temného hororu. Pokud daný žánr chápeme ve vztahu k intenzivnímu zažívání strachu, úzkosti či znechucení, nic z toho Fresh ve větší míře nenabídne.

Naopak, energickou hudbou doprovázené montáže, při nichž Steve extaticky porcuje lidské maso či odoperovává některé z uvězněných dívek části těla, dávají svou odlehčeností a černým humorem vzpomenout na film Jack staví dům Larse von Triera. S Jackem Stevea spojuje i nadšení pro věc zahrané skvěle Sebastian Stanem.

Ve scénách interakce mezi hlavní hrdinkou a jejím věznitelem, jenž i přes změněné mocenské poměry až do konce filmu neodkládá masku sympaťáka, se film jakoby vrací k žánru romantické komedie, byť v trochu zvrácenějším prostředí a s neobvyklými rekvizitami. Opět probíhá namlouvání, romantické večeře a svůdné tance, přibyly jen řetězy na rukou Noay, ubyly její hýždě, které jí Steve stačil odebrat, a jí se lidské maso. Noa si je totiž vědomá, že se do ní kanibal zamiloval a chce toho využít. Ač tedy zažívá nejtraumatičtější dny svého života, nachází v sobě sílu k hraní role, jež ji může zachránit. A právě toto předstírání normality či dokonce romantiky navzdory extrémně děsivé situaci přebírá i celá forma filmu.

Boj silné vůle tělesně subtilní ženy proti brutální snaze o mužskou dominanci se stává ústředním tématem snímku. Lidský řezník i všichni jeho zákazníci, nechávající si kromě masa posílat i oblečení a osobní věci žen, jsou výhradně muži, naopak oběti se vybírají pouze z řad žen. Kanibalismus tak není jen znakem společenského postavení, neboť speciality z lidského masa si může dovolit pouze hrstka nejbohatších, ale výrazem absolutního nároku mužů na ženské tělo. To ostatně potvrzuje i sám Steve, když nádheru konzumace lidského masa spatřuje v aktu „dávání se někomu“, přičemž sám se samozřejmě ocitá v pozici obdarovaného. Prosté „ne“ obsažené i ve jméně protagonistky přitom coby výraz nesouhlasu zjevně nestačí.

Bezpodmínečný nárok na ženské tělo je jaksi samozřejmý, nevyjednává se o něm a není třeba si kvůli němu kazit hezké chvíle. Ženy, jež tento nárok legitimizují a spolupodílí se tak na zachování statutu quo, platí za stejné nepřátele jako kanibalští muži. Cesta ke znovuustavení práva na vlastní život tak ve filmu vede přes ženskou solidaritu a aktivní odpor, jehož následky – včetně ukousnutého penisu –, rozpoutají v poslední dvacetiminutovce tu pravou hororovou jízdu.

Na některých místech snímek až příliš okatě vyzývá k feministickému čtení a připomíná tak další letošní horor pracující s tématem misogynie – Men režiséra Alexe Garlanda. Oproti jeho neohrabaným a pseudointelektuálním alegoriím ženského údělu a mužské nenávisti, které přímo žadoní o jeden způsob interpretace, ale Mimi Cave stále zůstává poměrně při zemi.

Fresh lze považovat za zajímavý žánrový mix, feministický statement a povedený debut. I přes svou dvouhodinovou stopáž se nezasekává v zubech a plyne k dobře vygradovanému finále. Navíc obsahuje hned několik vtipných scén podpořených velmi zdařilou prací s hudbou, jasně prokazující autorčiny zkušenosti s tvorbou videoklipů.

Na prvotřídní žánrovou podívanou je ale Fresh přece jen příliš neuchopitelný, k naprosto přesvědčivému společenskému komentáři mu zase brání občasná doslovnost. Zůstává tak napůl cesty mezi obojím.

Čtvrtý díl komiksového Thora už není lehká komedie, ale vyloženě sebeparodie. Drama zmizelo, i když hrdinovi umírá jeho milá a hrozí mu smrt.