Děsiví vyslanci pekla ozdobili jeden z nejbrutálnějších hororů osmdesátek. Nyní jsou zpět v moderní a chytřejší verzi

Filmové horory světu představily různorodá děsivá stvoření, ale málokteré nahání hrůzu tolik jako cenobité v sérii Hellraiser. Tyto „pěstitele pekla“, jejichž image zahrnuje cvakající zuby pod chybějícími rty či jehly zapíchané do lebky, Clive Barker vytvořil nejprve ve své knize, kterou následně sám převedl do kultovního filmu. Hellraiser z roku 1987 je jedním z nejoblíbenějších hororů 80. let, který se rozrostl do více než desetidílné série.

Režisér David Bruckner nyní přispěl do mnohými zatracovaného moderního trendu a ikonické pekelníky vrátil na scénu v rebootu původního filmu. Nový Hellraiser měl tento pátek premiéru na streamovací službě Hulu, v rolích cenobitů se nečekaně objevily krásné herečky a stopáž se protáhla na dvě hodiny oproti devadesáti minutám originálu. Režisér se s posvěcením Barkera jakožto producenta chopil známého tématu, jež přetavil v soběstačné a na poměry mainstreamového produktu i mnohovýznamové dílo, v němž se šetří krví a hnusem (i hnisem) na úkor poctivého vyprávění.

Originálního Hellraisera lze považovat za velmi dobrý horor především pro jeho přímočarost a tvůrčí entuziasmus, který se opírá o žánrové hallmarky osmdesátých let. Barkerův snímek je od prvních vteřin nesmírně brutální a tajuplný, přičemž se neobejde bez tehdy oblíbené roviny vyvražďovacího slasher filmu i motivů „creature feature“ inspirovaných Věcí nebo Mouchou. Cenobité v něm trhají své oběti na kusy řetězy s ostrými háky a lidský antagonista po jejich zásahu nabývá své původní formy tím, že vysává krev z obětí, jež mu do ztrouchnivělého podkroví vodí švagrová. Ta s ním totiž v minulosti udržovala románek a jeho odpudivý vzhled ji neodradil.

Bruckner volí poněkud sofistikovanější přístup a pokračuje v tematickém větvení svých filmů. Jeho Rituál pro Netflix nás zavedl do temných švédských lesů, které působí opravdu hrůzostrašně. Loňský Temný dům s Rebeccou Hall zase ozvláštnil zdánlivě vyprázdněné schéma strašidelného obydlí u jezera, když příběh založil na emočně vypjaté duchovní transcendenci.

A právě téma tělesné a duševní přechodnosti je klíčové také pro Hellraisera, jehož příběh nese některé styčné body s originálem. Hybatelem událostí je opět skládací krabička, již lze nastavit do libovolných konfigurací a přivolat titulní monstra, která vám výměnou za dost amorální a bolestivou oběť splní různé požadavky. S těmito silami si v úvodu ve svém sídle zahrává miliardář Roland Voight (Goran Višnjič), ovšem o šest let později artefakt odcizí z přepravního kontejneru milenecká dvojice Riley (Odessa A’zion) a Trevor (Drew Starkey). První změny konfigurace a prolité kapky krve svolávají staré známé návštěvníky z pekla v čele s Pinheadem (Jamie Clayton). Riley má na svědomí zmizení bratra (Brandon Flynn) i krvavý dluh, který lze vykoupit jen vršením dalších obětí.

Zatímco originál se zasekl na zmrtvýchvstání postavy, která cenobity v úvodu vyvolala a hrubě na to doplatila, Brucknerova verze mísí teenagerské drama o dospívání, vyšetřovací linii či okultní horor s důrazem na překvapivou pointu. Riley je bývalá narkomanka bez stabilního zázemí a podstatnou část filmu lze číst právě jako výstrahu závislosti na drogách. Titulní krabička ostatně při každém přeskupení vystřelí bodec, který držitele ošklivě pořeže a „infikuje“ fatálním zájmem cenobitů.

A jestliže Requiem za sen ukázalo temné stránky života pod tíhou drogové závislosti, zde dostaneme neméně palčivý obrázek. Viditelné násilí se sice stupňuje pomalu a nikdy neatakuje exploatační náturu osmdesátek, ale i náznaky jsou dostačující a Pinheadovy fráze jako „šetři si dech na ječení“ navodí odpovídající pocit znepokojení.

Pokud ale proces vybírání obětí tíhne k drogové symbolice, pak celkový narativ vyzdvihuje témata transcendence a transgrese. Návykové látky ostatně pozvedají či tlumí naši mysl a někdy jí odhalují hraniční, tedy transgresivní dimenze prožitků, což přibližně odpovídá tomu, jak sami sebe prezentují cenobiti. Jejich hra s držitelem artefaktu spočívá v paradoxní moudrosti „za osobní povznesení se platí bolestí“ a lidský antagonista Voight se stává mučedníkem, procházejícím fyzickým utrpením a směřujícím k tělesnému i duchovnímu přerodu. V závěru film ostatně připomene, byť v méně radikální a mystické formě, třeba kontroverzní francouzské Mučedníky, v nichž jsme bolestivě pátrali po zjištění, co vlastně následuje po smrti.

Hellraiser ale není až tak na dřeň osobitý a nesmlouvavý počin. Stále naplňuje parametry mainstreamového hororu, v němž se bohužel dějí i naivní zvraty či hlouposti. Hrdinové se například příliš jednoduše dostávají k informacím, které je zavádějí až do tajemného sídla, odkud příběh nevyjde dobrou hodinu. Jejich „náhodné“ setkání na daném místě a za vypjatých okolností pak svým načasováním dokonce připomíná moment z komedie 40 let panic, kde protagonista utíkal z koupelny nymfomanky a v obýváku už na něj čekala parta kamarádů.

Nemluvě o tom, jak diskutabilně se opět přistupuje k děsivým záporákům. Díky větší mnohoznačnosti sice vystupují nikoli jen jako zlí démoni, nýbrž víc i jako drsně spravedliví andělé smrti, jenže jejich schopnosti jsou na vážkách. Jednou dokážou v napínavých sekvencích ohýbat realitu a své oběti separovat od okolí, jindy nesvedou projít dveřmi a můžete je obelstít tím, že je do nich na prahu přivřete. A co se týče jejich vizáže, ta si i s jemnějšími rysy zachovává starý známý ráz, přestože masky přece jen vypadají trochu víc jako falešný kostým nežli strašlivá tělesná výbava.

Důležitější ale je, že pokud jako fanoušci či fanynky originálu přijmete úkrok od osmdesátkové formy definované tělesnými mutacemi a slizem k více konstruktivnímu uchopení zohledňujícímu i sociální a duchovní alegorie, budete s novým Hellraiserem spokojení. A jestliže původní sérii neznáte a nevyžíváte se v brutálním body hororu, pak dostanete smysluplnější a vizuálně přístupnější vhled do pekelných zákoutí mysli.

Už sedmý film s monstrem, kterému abstraktně říkáme Predátor (i když se jmenuje jinak), se poprvé odehrává v hluboké minulosti a poprvé je hlavní hrdinkou žena, členka kmene Komančů.