Bizarní horor Muži se do toxické maskulinity noří způsobem, který uspokojí málokoho. To ale neznamená, že to dělá špatně

Ta si během posledních let vybudovala přední pozici mezi americkými cinefilními nezávislými filmy. Někdo už tím vším začal být otrávený. Její portfolio je tak nečekané, tak bizarní, tak random!

Men do něj A24 skvěle zapadají, jsou tím vším. S lámáním holí ale přece jenom počkejte – nový film Alexe Garlanda si totiž šanci zaslouží. Ne, není to sázka na jistotu. Na rozdíl od Ex Machina tu nemáme poctivou žánrovku, která alespoň v nějaké míře automaticky uspokojí každého příznivce žánru. Mnohem blíž jsme k dalšímu Annihilation, tedy filmu, který dá půlka lidí na svůj seznam toho nejlepšího z roku, a druhá bude nechápavě kroutit hlavou.

Harper (Jessie Buckley) přijíždí na krásnou anglickou usedlost, aby si vyčistila hlavu a vyrovnala se z traumatu. Její bývalý manžel právě zemřel, a není přitom jasné, jestli z balkónu spadl omylem, nebo si vzal život. Rozhodně tím totiž vyhrožoval. A také tvrdil, že pokud k tomu dojde, bude to chyba Harper, která agresivnímu a zakomplexovanému muži hrozila rozchodem.

Zpočátku to vypadá, že naše hrdinka i přes okamžiky smutku a deprese díky magickému kouzlu britského venkova skutečně najde nějaký klid. Krom občasného setkání s roztomilým nekňubou správcem (Rory Kinnear) s jeho červeným nosem a nesmělým úsměvem je příjemně izolovaná a proces hojení začíná.

Jenže postupně se do jejího života krůček po krůčku vkrádají další podivná setkání s podivnými místními muži, kteří Harper věnují podivnou pozornost a podivně se podobají jeden druhému i přes jejich povrchní odlišnost. Nikdy nezajdou ve svém chování dost daleko, aby bylo snadné je napomenout nebo se ohradit, přesto je na tom všem zjevně něco špatně. Vše eskaluje, když ji začne pronásledovat nahý muž, zřejmě místní blázen. Začne být jasné, že celý kraj má na Harper spadeno a všichni muži, s nimiž se setkala, tvoří jakousi spojenou nepřátelskou entitu, která po ní něco chce. Jenže co?

Snímek se nakonec ukazuje být ekvivalentem kultovního Osvícení pro 21. století. I zde se hrdinka ocitne izolovaná od světa, aby čelila manifestovaným komplexům toxicky maskulinního světa, který ji chce pohltit a do nějaké míry v tom snad i uspěl. Na rozdíl od Kubrickovy klasiky je ústřední mužská postava již mrtvá, to ale neznamená, že nepřežívají její komplexy, pocity méněcennosti, nejistoty a potřeba být milovaný a chápaný. V případě Osvícení není ve zvyku příběh číst z úhlu pohledu Wendy, na to je Jack Nicholson moc charismatický a příliš na sebe strhává pozornost. Garland ho tedy z rovnice zcela odstraňuje.

Ve světě, který pro svou potřebu stvořili muži, se Harper nemá kam skrýt. I to, co se jeví jako divoká krajina, je jen další prostor kultivovaný muži pro své účely. Přírodě tradičně přisuzujeme ženský gender, v tomto filmu jde ale o dalšího muže. Dalšího muže, který chce ženu.

Harper je terčem lásky i nenávisti, žárlivosti i péče, touhy po matce, milence, sestře i dceři. Každý přítomný mužský archetyp si do ní projektuje svou touhu a chce se prostřednictvím Harper realizovat – a všichni tito muži nakonec doslova (!) rodí před jejíma očima jeden druhého. Jde o dlouhý bolestivý porod, kde se chtíč štěpí do mnoha podob. Některé budí lítost, jiné v normálních podmínkách působí dokonce romanticky, ty nejhorší přechází v agresi.

Men měli otevřené dveře k vděčnému příběhu založenému na doslovných paralelách, které by byly snadno čitelné a vděčné. Garland ale volí mnohem jemnější alegorii – nic není přímo vyřčeno a vysvětleno, diváci si musí vše poskládat sami. Pořádné indicie k rozklíčování se přitom objeví až těsně před koncem.

Většinu stopáže sledujeme nejasné stupňování šílenství, jehož podstata je nám skryta. Pomáhá příklon k humoru, mnoho scén přepíná mezi děsem a pobavením. I v tom se Men podobají Osvícení, které část publika považuje za jeden z nejděsivějších filmových zážitků, zatímco druhá se směje Nicholsonovým kreacím a hláškám.

Zatím se zdá, že Men jsou Garlandovým nejhůře přijatým režijním počinem, což je velká škoda. Asi to dává smysl. Naštvaní budou samozřejmě konzervativci a příznivci man’s rights movement, kteří jistě neocení film negativně nahlížející některé projevy maskulinity. Spokojení ale nebudou ani ti, kteří očekávají čitelnou a chytlavou společenskou satiru, která konkrétně pojmenuje, na co míří.

Stojí ale za to zkusit odložit očekávání a přijmout film takový, jaký je. Ano, je tu velké množství A24 manýrismu a člověk slyší během tichých scén Garlanda poplácávat sebe sama po zádech, jak to hezky vymyslel. Ale víte co? On to tentokrát opravdu vymyslel hezky! Kde se alegorie Annihilation ztratila mezi ambicí a banalitou, tam Men dotahují načrtnutý tvar. Jde o nejlepší Garlandův film, i když bude jeho nejmíň populárním.

Dva režiséři, co si říkají jen „Daniels", točí opravdu crazy videoklipy a filmy. Tento má zatím nejlepší recenze roku, ale musíte být hodně velcí fandové kung-fu, paralelních světů a buddhismu, abyste ho ocenili.