Kterak montér ze Smetanovy Lhoty sázel góly Realu Madrid. Dokument o fenomenálním Janu Kollerovi ocení fanoušci fotbalu a sponzoři

Částí rekapitulující, dílem oslavný, lehce patetický, zdlouhavý a ke konci prorostlý mimořádně směšným product placementem je druhý dokumentární počin producenta, scenáristy a režiséra Petra Větrovského (Attila). Je bez debat, že příběh slavného fotbalisty Jana Kollera si o filmové zpracování jednoznačně říkal.

Montér zemědělských strojů ze Smetanovy Lhoty nejdříve kvůli své dvoumetrové výšce působil v bráně, později se vydal do útoku a přes krutou zkušenost ve Spartě se mu podařilo utéct do Evropy, prosadit se hned v několika tamních klubech a zapsat se do historických tabulek tuzemské reprezentace.

Na filmu Petra Větrovského je třeba ocenit především důslednost a vytrvalost, s níž s Kollerem a jeho někdejšími spoluhráči, trenéry a dalšími lidmi z branže putovali po významných místech jeho kariéry. To bylo obtížné samo o sobě, když se k tomu ale přidal covid, vše se ještě víc zkomplikovalo.

Větrovský snímek pojal jako Kollerovu vzpomínku na profesionální kariéru s řadou dohrávaných, inscenovaných scén. Fotbalista například usedá do traktoru, vrací se do sparťanské kabiny, bere si na sebe klubový dres a vzpomíná na důležité události, spoluhráče, fanoušky a obtíže, které se mu od samotných počátků nevyhýbaly. Scéna s traktorem působí úsměvně, návraty do kabin a na stadióny evropských klubů, kde hrál, však mají své opodstatnění, pomáhají hráči vrátit se v čase a vzpomínat.

Kdo má o Janu Kollerovi minimum znalostí, ten 113 minut dlouhý dokumentární film ocení. Co naopak zamrzí, je použití monotónní hudby, která většinu snímku jen podkresluje a kvůli níž de facto nemá vrcholy a výraznější pasáže. Jako by chyběla dramaturgie a cílem bylo nastříhat za sebe nepřeberné množství archivních záběrů, na kterých Koller střílí góly. Pocit pomyslné třešínky na dortu se nedostavuje a jede se dál, na další zastávku, stadión, k dalšímu pamětníkovi, kolegovi a fanouškům.

Koller je nejsilnější v civilu a film v jednotlivostech. Zaujmou drobné detaily, například když vzpomíná, jak ho ze Sparty de facto vyštvali fanoušci a spoluhráč Horst Siegl, jemuž nebezpečně šlapal na paty. Nebo jak ho pouhý den před odletem do belgického Lokerenu opustila přítelkyně, kterou už pak neviděl. Či drobná zmínka, jak mu fanoušci Norimberka, kde hrál v roce 2008, gesty naznačovali podříznutí hrdla.

O co tehdy šlo? S Norimberkem Koller hrál na stadionu Borussie Dortmund, v jejímž angažmá byl v letech 2001 až 2006. Fanoušci Borussie si ho po utkání přivolali a on jejich výzvě ve své dobré víře vyhověl (a udělal by to prý znovu). Za to si od příznivců Norimberka vysloužil právě ono agresivní gesto. Poukazuje to na fakt, jak iracionální a děsuplně extrémní může fanouškovství být.

Pojmout Kollerovu kariéru do jednoho snímku bylo určitě mimořádně složité. Otázkou nicméně zůstává, proč se do filmu výrazněji nepropsala jeho slavná spolupráce s Tomášem Rosickým v Borussii Dortmund (společně zde zařídili 35 gólů a na jejich spanilé jízdy do Německa jezdili i čeští fanoušci), když dostaly prostor méně zajímavé události jako například stavba srubu ve Smetanově Lhotě nebo nákup špekáčků v nejmenovaném obchodním řetězci a opékání u ohně.

Ve filmu vystupují i Janův otec a bratr. Vzpomínají na zápasy, během nichž desítky tisíc lidí skandovaly Janovo jméno, což jim ještě po letech vhání slzy do očí. Jan Koller se ve filmu nevyhýbá ani intimnostem. Líčí, jak byl u porodu obou dcer a upozorňuje, že to byl silnější zážitek než všechny fotbalové úspěchy. Mluví ale i o rozvodu; nicméně proč k němu došlo a zda byl na vině složitý život s fotbalistou, který často mění bydliště, na to se publikum odpovědi nedočká.

Přitom například krátký dokument z cyklu České fotbalové legendy je pojatý o poznání komplexněji, řekne ve zkratce o Kollerově kariéře to podstatné, navíc zmíní i úsměvné detaily jako například to, jak je složité sehnat pro dvoumetrového Kollera kopačky obřích rozměrů.

Ve filmu se objeví řada Kollerových spoluhráčů nebo trenérů, nechybí sparťanský hráč a trenér Jozef Chovanec ani výše zmiňovaný Horst Siegl, který se diplomaticky vyjádří k dávné roztržce. Z promluv je cítit, že v oblibě ho má většina kolegů jako Pavel Nedvěd, Karel Poborský a další. Publikum ale ve výsledku stejně nejvíc zaujme pohádkový příběh, kdy se opravář zemědělských strojů z malé obce dostane na stadiony pro desítky tisíc diváků a střílí góly Realu Madrid.

Krása spočívá opět v detailu. Věděli jste například, že se Koller proti Bayernu Mnichov postavil do branky? Jeho brankářský kolega dostal červenou kartu, Borussia nemohla střídat, a tak se Koller chopil rukavic a zneškodnil několik výrazných šancí soupeře. Dvoumetrový útočník tenkrát udržel čisté konto a byl vyhlášený brankářem bundesligového kola. Spoluhráči tenkrát přitakávali, že je to „ten obětavej týpek, co toho moc nenamluví, ale činí se“.

Dobře to necelých dvacet minut před koncem shrnuje Jan Kraus, v jehož show Koller byl: „Ten příběh je k neuvěření, a kdybyste to napsal, je to skoro kýč. Krásný je, že to pan Koller prožil, má vůli, talent a odhodlání a je ohromně inspirativní.“

Škoda, že se tvůrci nezastavili v tomto okamžiku a že se postarali o mimořádně nastavovanou dokumentární kaši. Nejkomičtější scénou jsou tak mimoděk product placementové pasáže natírání dřevěné terasy, návštěva nejmenovaného supermarketu a čepování piva konkrétní značky. To mohli rovnou natočit reklamní video v duchu Michala Davida, který straší zákazníky jednoho obchodu. Koller je v tom však nevinně, jako bývalý profesionální hráč je na přítomnost kamer a sponzorů zvyklý. Pozor si na to měl dát někdo jiný.

Tato recenze je trochu výjimečná. Vznikla úplně spontánně bez scénáře a obsahuje spoilery, jak film dopadne. Vzhledem k tomu, že ale hodně lidí tápe, co měl konec znamenat, snad bude užitečná.