Recenze: Pelé - Dokumentární portrét výjimečné kariéry nejlepšího brazilského fotbalisty.
Jsou to jen dva roky, co nadaný dokumentarista Asif Kapadia sestavil velmi komplexní a dynamický portrétDiega Maradony. Snímek o slavném argentinském fotbalistovi se i pro kvantum dobového materiálu ze samotných zápasů na velkém plátně krásně vyjímal a díky globální pověsti a kontroverzi jihoamerického bouřliváka oslovil publikum takřka po celém světě. A bylo jen otázkou času, kdy se své dokumentární pocty dočká také Maradonův věčný rival - Brazilec Pelé se s o dvacet let mladším Argentincem na hřišti nikdy nepotkal, ale velká část fanoušků i odborníků se dodnes shoduje, že jde o dvojici nejlepších hráčů dvacátého století. A pře se o to, kdo z nich byl vlastně lepší.
Dokumentární novinka od Netflixu s jednoduchým titulem Pelé se na toto přetrvávající dilema nesnaží odpovědět. Dosud neznámí režiséři David Tryhorn a Ben Nicholas mapují pozoruhodnou Pelého kariéru od jeho první účasti na mistrovství světa roku 1958 až po slavný triumf na světovém šampionátu z roku 1970. Nechtějí přitom odhalovat nežádoucí kontroverze a konfrontovat osmdesátiletou vzpomínající legendu s temnějšími šrámy minulosti. Netflix tímto projektem spíše navazuje na své dlouhodobé snahy o globální expanzi prostřednictvím lokálně zacílených pořadů - dokument je totiž ryze brazilským pohledem na svého fotbalového boha, který na jeho úspěchy a vliv nahlíží jednak z perspektivy samotného Pelého či dosud žijících spoluhráčů, jednak optikou tehdejší složité politické situace v zemi.
Trailer:
Uprostřed prázdného pokoje stojí osamocená židle, k níž se pozvolna a s pomocí chodítka pro seniory dobelhá starý pán. Ztěžka usedá a osoba mimo záběr mu začíná klást otázky, které diváka přenáší až do počátku čtyřicátých let. Tehdy byl Pelé malým brazilským chlapcem, jehož otec v něm vykřesával až chorobnou náklonnost k fotbalu, jíž ostatně 'trpěl' celý jihoamerický národ. Rodina byla z chudých poměrů a Pelé chápal, že jediným východiskem z tíživé sociální reality může být jeho fotbalový talent. Talent, který už v jeho pubertálním věku rychle přecházel v ojedinělou genialitu. Žádných překvapivých detailů a odhalení z Pelého útlého mládí, které by překračovaly rámec výše popsané rodinné situace, se divák ovšem nedočká - pozornost se velmi rychle přesouvá do zlomového roku 1958, kdy mladík s neobyčejnou rychlostí a driblingem debutoval v dresu národního týmu Brazílie, a to rovnou na světovém šampionátu ve Švédsku. 'Kanárci', jak se Brazilcům ve fotbale s oblibou přezdívá, tehdy prestižní turnaj zcela ovládli a obrovskou zásluhu na tom měl právě sedmnáctiletý Pelé, jenž vsítil hned šest branek a stal se miláčkem národa.
Jeho strmý vzestup, podpořený i úspěšným angažmá v dosud spíše
provinčním klubu Santos, dokumentaristé připodobňují zejména k uvolněné společenské i politické atmosféře, která v Brazílii panovala na sklonku padesátých a počátkem šedesátých let. A nezapomínají zdůrazňovat, jak velkou roli vždy hrál v sebevědomí 'žlutého' národa právě fotbal. Chronologické vršení informací totiž naruší flashback do roku 1950, kdy Brazílie ve svém fotbalovém chrámu Maracaná hostila ve finále mistrovství světa Uruguay. Podceňovaný jihoamerický soused tehdy nad favorizovaným gigantem zvítězil 2:1 a brazilský lid se dlouho utápěl v depresi, která tvrdě otřásla s hrdou národní identitou. Tehdy také Pelé slíbil svému zdrcenému otci, jenž byl pochopitelně sám vášnivým a dobrým fotbalistou, že pro něj titul na světovém šampionátu vybojuje - a dosáhne tím nejen svého i otcova snu, nýbrž pomůže celé Brazílii.
A právě rozkročení mezi osobní sportovní dráhou národní ikony a jejím vlivem na zranitelnou zemi, trpící značnou část šedesátých let pod politickou diktaturou, je pro schéma dokumentu klíčové. Zklamáni budou ti diváci, kteří se těšili na dosud nezveřejněné informace ze soukromí fotbalové hvězdy. Jistě, na rozdíl od divokého Maradony se odvrácená tvář skromně působícího a vždy usměvavého Pelého odhaluje jen velmi obtížně. Přeci jen je ale poněkud nešťastné, že se o to dokumentaristé snaží pouze velmi okrajově a povrchně. Přizvaní pamětníci a spoluhráči, kteří rovněž poskytují své osobní vhledy do popisovaných etap Pelého kariéry, primárně vyzdvihují jeho výjimečnost a rozhodující přínos národnímu týmu. O úspěších na klubové úrovni, kde měl Pelé nastřílet neuvěřitelných třináct set gólů, padne jen několik málo slov, stejně jako se v podstatě ignoruje osobní život fotbalové megastar. Dokument zkoumá primárně Pelého působení na čtyřech světových šampionátech, z nichž hned tři skončily pro Brazílii vítězně.
Po zmíněném roku 1958 triumfovali Kanárci také o čtyři roky později, když ve finále porazili Československo 3:1. Pelé kvůli zranění proseděl většinu turnaje na lavičce, avšak dávní spoluhráči neopomněli vyzdvihnout jeho silný morální přínos a nekonečnou duševní podporu. Brazílie i sám Pelé se ocitli na vrcholu. Vše změnil až rok 1964, kdy byla svržena demokratická vláda a k moci se dostala vojenská diktatura, vrcholící v letech 1969 až 1974 pod prezidentem Emílio Garrastazu Médicim. Tehdy se také dokumentaristé pokouší rozvířit témata, která nejsou pro zanícené brazilské obdivovatele Pelého úplně komfortní. Vyvstávají otázky kolem fotbalistovy politické (ne)angažovanosti, kterou dokonce přímo napadá i jeden ze vzpomínajících pamětníků. "Přišlo mi, že se chová jako patolízal. Jako servilní černoch, co všechno akceptuje, neodmlouvá, nic nezpochybňuje ani neodsuzuje. Za to ho dodnes kritizuju. Protože jedno jediné prohlášení od Pelého mohlo spoustu věcí změnit," tvrdí bývalý člen národního týmu Paulo Cézar Lima. Sám Pelé uznává, že jeho soukromí ani kariéru tvrdý politický režim nijak nezasáhl. A argumentuje, že pro Brazílii bojoval jako lev na fotbalovém hřišti, zatímco politika ho nikdy nelákala a v těchto sférách nebyl schopen své milované zemi více pomoci. A tím se toto téma v podstatě odbývá, podobně jako vyprávění o prvním manželství a možných nevěrách, z něhož fotbalista rovněž vychází takřka se svatozáří.
Ačkoli je ovšem dokument takto zkratkovitý a poměrně tendenční, jeho základní kostra a síla celé výpovědi přesto drží pohromadě. Pokud divák přijme požadované východisko, že Pelé opravdu žil pouze pro fotbal a pro svou zemi, může si vychutnat místy intimní i emocionální portrét brazilské legendy, jejíž úspěchy i dočasné pády kráčely ruku v ruce s náladou samotného národa. Po fiasku na mistrovství světa roku 1966, kde se Pelé znovu zranil, byla Brazílie na dně, přiživovaném represivním a násilným politickým režimem. A k následujícímu šampionátu roku 1970 se vzhlíželo s rozporuplnými dojmy - lidé si přáli triumf, který mohl vrátit zemi její hrdost a slávu, a zároveň se báli úspěchu, jenž mohl ještě posílit vládnoucí tyranii. Brazílie prestižní turnaj po osmi letech znovu ovládla, a přestože režim v zemi rozhodně neustoupil, národ opět vzýval Pelého jako osvoboditele a při nekonečných oslavách se mohl nadechnout. Vzpomínající legendu zaplavily slzy dojetí, s nimiž předtím bojoval také divák, když se zbývající členové tehdejšího národního týmu sešli před kamerou a popustili uzdu vtipkování a nostalgii. Z této perspektivy chtěli dokumentaristé Pelého vnímat, a pokud na ni divák přistoupí, bude mu při sledování příjemně.
Jistě, o to více tím vystupují rezervy v podobě zmíněného zjednodušování a nasazování růžových brýlí. Víceméně se ignoruje nezpochybnitelný přínos dalších brazilských hvězd té doby, aby se nenarušovala pečlivě strukturovaná ikonografie hvězdy nejzářivější. Subjektivní plácání po zádech nebývá pro dokumentární formát nejšťastnější volbou, ale v případě tohoto snímku lze přivřít oko. Je-li divák sám fanouškem fotbalu a obdivovatelem brazilského hrdiny, pak tvoří cílovou skupinu, která jistě ocení perfektně vyžehlený obraz u dobových sportovních záběrů, stejně jako výpověď o radikální proměně fotbalu v průběhu šedesátých let - v počátcích Pelého kariéry se obranná fáze moc neřešila a útočníci si stihli před zakončením odskočit na kávu, o dekádu později už týmy bránily vysoce organizovaně a hlavně tvrdě. A možná rozhodující zásluhu na tom mělo nezastavitelné zjevení s desítkou na dresu. Pelé si vybudoval globální pověst a tvář milovaného sportu ovlivnil stejně vydatně jako slávu svého fotbal uctívajícího národa. Někomu tato argumentační pozice dokumentu jistě nesedne a odmítne ji, pro Brazilce a velké fandy fotbalu půjde o příjemně strávený čas. A to i přesto, že nic moc nového se bohužel nedozví.