Recenze: Dva nula aneb Svéráz fotbalového stadionu
Za vznikem dokumentu Dva nula (2012) stojí sehraná dvojice Tomáš Bojar, Pavel Abrahám. Ta před lety zaujala Českou RAPublikou (2008), snímkem přibližujícím tuzemskou rapovou kulturu širším masám. Tehdy šlo o částečně inscenované skeče, které vynalézavostí a zábavností trumfly třeba americkou sérii Jackass. Jediné, co České RAPublice chybělo, byly Knoxvillovy kreace navozující u diváků stavy úzkosti z neodvratného sebezničení.
Ani v novince Dva nula nejde tvůrcům prvoplánově o dovádění fotbalových chuligánů. Snímek je mozaikou odehrávající se na pozadí zápasu pražských fotbalových S, Sparty a Slavie. Hrálo se 11. dubna 2011 a Sparta na svém letenském stadionu zvítězila 2:0. Ale to je vedlejší. V tomhle dokumentu – za nímž stojí kromě Bojara a Abraháma 22 kamer, 22 filmových štábů, suma sumárum 150 lidí od „fochu“ – jsou středem pozornosti zaměstnanci stadionu a návštěvníci zápasu. Jejich motivace vracet se na místo jsou různé, podobně jako se třeba do hospod nechodí jen kvůli pivu nebo na koncerty výhradně kvůli hudbě.
Trailer:
Právě jistá společenská nesoudržnost zaujala tvůrce, kteří před natáčením v den zápasu několik měsíců poctivě vytipovávali návštěvníky stadionu na Letné. Právě na tyto postavičky autoři dokumentu zaměřili svou pozornost, kamery a mikroporty. Ještě před samotným natáčecím dnem D přípravy trvaly téměř 2 roky. A protože se již nejednalo o svého druhu inscenaci jako v případě České RAPubliky, výsledný filmový „produkt“ si nikdo nedokázal představit.
Prvně byl snímek Dva nula uveden v červenci na karlovarském filmovém festivalu. Přijat byl více než pozitivně. Dokumentu nechybí autorský odstup, kdy si tvůrci odpouštějí jakékoli komentáře, manipulují pouze střihem.
Všechno začíná ještě dlouho před úvodním výkopem. Záběry na opuštěný trávník, lavice a tribuny postihují místo v „náladě“, v jaké jej mnoho lidí nezná. Kamery si vybírají netradiční úhly; sedačky, reflektory i topoly kolem stadionu zabírají v esteticky svůdném světle. Frekvence filmových střihů je rozvláčná, což jde ruku v ruce s přípravami ochranky, policejní eskorty a dalšího osazenstva, které zná stadion z té méně svůdné stránky, ze zákulisí.
Všichni aktéři se pomalu trousí na svá místa, věrní fanoušci Sparty rozebírají špatnou formu týmu a dopředu věští špatný výsledek. Dva Vietnamci, plynně hovořící češtinou, řeší sázkařské kurzy, oči téměř nespustí ze svých chytrých telefonů. Mladé fanynky se dokrášlují make-upem a rozebírají své klučičí protějšky. Extrovert z ochranky si vybírá svou holku v davu a svému o poznání zakřiknutějšímu kolegovi naznačuje, jak by si s ní po zápase doma "poradil". A tak bych mohl pokračovat dál a dál.
Někomu to možná přijde nepatřičné srovnání, ale ve mně Dva nula vyvolává podobné pocity jako Formanův slavný film Hoří, má panenko (1967), "komedie, v níž se tancuje, krade a hasí." Za tanec si dosaďte "Kdo neskáče, není Sparťan!", heslo, které na stadionu zcela suverénně provolávají i dva vozíčkáři, a máte tu konečně po letech trefnou hořkokomickou mozaiku naší společnosti. A je vedlejší, že se odehrává právě na fotbalovém stadionu.
V jeden moment kamera zabírá Letnou odkudsi z Petřínu přes Katedrálu svatého Víta a Pražský hrad. Zatímco pamětihodnosti odpočívají, stadion září, má se čile k světu. Ať už to autoři zamýšleli či nikoli, přijde mi to jako trefná glosa k tématu identity a sounáležitosti. Lidé zkrátka (pod)vědomě chtějí někam patřit, touží po tom sdílet rituály, ať už si pod nimi představíme mši v kostele nebo "mši" na fotbalovém stadionu. Jen v tom kostele lidé svému Bohu projevují o poznání větší pokoru a úctu.