Hádkovi dokážou být cyničtí, směšní, závistiví a zlí. Jak dlouho se vydržíme dívat?

Z růžového BMW vystupují Adam (Jakub Prachař) a Silva (Sandra Nováková). Parodie na zlatokopku v proklatě krátkých džínsových kraťasech pronese „Hloubětín“ a jde se do retro bytu, který ještě disponuje koupelnou z umakartu. Silva požádá svého partnera o metr, ten jej ochotně vytasí a mladá žena už vyměřuje pokoje a počítá odhadovanou cenu nemovitosti. „Hele, to je tak dobrý, že i děleno třema to bude furt dobrý. Postav na turka!“ diktuje Silva.

Adamův dědeček (ve filmu se jeho postava neobjeví) je v těžkém zdravotním stavu v nemocnici a jeho nejbližší už přemýšlí, jak naloží s jeho pražským bytem. Stejný nápad jako Silva dostala i Tereza (Jitka Čvančarová), žena Adamova bratra Davida (Hynek Čermák), která se v maskáčových kalhotech a zlatých lodičkách hrne do bytu. Nikdo neřekne, o co mu ve skutečnosti jde, jen se vymlouvá a obviňuje z lakotnosti toho druhého. Do toho se v bytě objeví Adamův a Davidův otec v podání Ondřeje Pavelky. Prokazuje mimořádnou odevzdanost spočívající v tom, že se po celou dobu bytové anabáze zmůže hlavně na popíjení tvrdého alkoholu. Všichni ostatní se osočují a hádají, dávají průchod frustracím, manipulacím a slabošství.

Hádkovi jsou druhým celovečerním filmem režiséra a scenáristy Vojtěcha Moravce, který loni debutoval Matkami. V nich si jeho partnerka a herečka Sandra Nováková (podílela se též na scénářích k oběma filmům) zahrála jednu z žen řešících jak smysluplně skloubit partnerství a rodičovství. To, co se na stránkách Kinoboxu psalo v případě Matek, platí i u novinky Hádkovi. Moravec a Nováková přinášejí do tuzemské kinografie drsný komediální ráz, který v pozitivním smyslu těží z cynismu a ironie. Jako kdyby se po desetiletích vrátili Homolkovi a pokoušeli se vás svou chladnokrevnou úsečností a pokřivenými charaktery emočně zmrzačit.

Co se Moravcovi v novince povedlo? Rozehrát na minimální ploše za asistence talentovaných herců vztahové drama s komediálními prvky. Je cítit, že si tvůrci dali záležet na dialozích (odpozorovaných ze skutečných situací?), kostýmech a výpravě. Kouzlem nechtěného tak Hádkovi připomínají vychvalované Vlastníky (2019) Jiřího Havelky, kterým také stačila jedna dvě místnosti a plejáda komikou obdařených herců.

Moravec a Nováková si v Hádkových utahují doslova ze všeho. Z toho, kdo se jak obléká, jak (ne)mluví, jak se (ne)dokáže postavit za svůj názor a jak je ve výsledku zbabělý, směšný, tragický. „Nechci se hádat,“ říká Prachařova postava. „To sou šachy maty, tohleto,“ dodává Nováková. „Na rozdíl od našeho učence teď házím domů prachy vidlema,“ neodpustí si Prachařův filmový bratr v podání Hynka Čermáka, ačkoli se nedozvíme, čím se vlastně živí (ve výsledku to vypadá, že nepracuje nikdo). Kromě osobnostních animozit dojde i na politiku, když Adam pošťuchuje svého staršího bratra Davida, evidentně velkého kritika Evropské unie, který přemýšlí o kandidatuře v pravicové straně. Kdyby tahle linka ve filmu nebyla, publikum by o nic nepřišelo.

Dokážu si docela dobře představit, jak se tvůrci filmu během jeho příprav bavili vymýšlením dialogů, návrhů kostýmů, rekvizit a interiéru bytu. Co však Hádkovým ubírá na důrazu a působivosti je stopáž (85 minut na dialogovku z jednoho bytu je vážně moc), úporná gradace (zpomaleně natočená polštářová válka se jeví jako dost samoúčelná) a absence pointy, kdy to nezachrání kritická glosa otce rodiny na adresu všech přítomných. Ta vyznívá značně toporně a krkolomně, odporuje celkovému ironickému pojetí filmu.

Z herců mě nejvíc bavila Jitka Čvančarová jako namachrovaná matka od rodiny se dvěmi dětmi. Nejvíc mě naopak štvala postava Ondřeje Pavelky, jehož otec rodiny naprosto selhává jako pomyslná autorita. Jakub Prachař i Hynek Čermák odvedli svůj standard a Sandra Nováková se úlohy parodie na sexy zlatokopku ujala také dobře. Ve scénáři měla mimořádné množství přeřeků jako „nebuď nostalgin“ nebo „za kolik se prodává metr v týhle lokalizaci?“, jenže takhle zábavná ve filmu nebyla každá z dialogových výměn a člověk si při sledování po určité době spíš začínal všímat toho, jak neteční, nesympatičtí až zlí téměř všichni jsou.

Moravec se tím Hádkovými částečně ohlíží na diváky, vybízí je, aby přemýšleli sami o sobě, svých vztazích, obranných mechanismech, svém svědomí, jenže je to mimořádně okaté a prvoplánové kázání. Řekněte mi, kolik vypočítavých lidí ve svém okolí znáte, kteří nezajdou za svým prarodičem do nemocnice, ale už spekulují, jak budou jednou dědit? Já ani jednoho.

Je možné, že ten, kdo se v satiře a cynismu vyžívá, Hádkovy nekriticky ocení a bude se smát od začátku do konce (na novinářské projekci to bylo o dost vlažnější). Nezbývá než si počkat na další Moravcův snímek. Ambiciózní autor, který zaujal už svým studentským počinem Vesnice roku (2011), totiž má co nabídnout. Tematicky je to sice nepříliš objevné, Moravec ale dokáže dát dohromady zajímavou partu herců, vést je a napsat jim z průměru vyčnívající dialogy, takže ho nelze zařadit do fronty autorů tuzemských romantických komedií. Což je ve výsledku sympatické.