Britský horor připomíná příběh predátora Jimmyho Savila, během jehož (ne)odhalení selhali všichni, kteří mohli

Jimmy Savile, DJ, moderátor a filantrop, byl miláčkem britského národa. Málokterý člověk udělal tolik dobrého, zorganizoval a poskytl tolik pomoci a vykouzlil tolik úsměvů. Za své zásluhy byl pasován na rytíře, obdivovala ho princezna Diana a Margaret Thatcher. Setkal se s ním i papež. Jimmy Savile byl také sexuální predátor, který znásilnil stovky žen a mužů ve věku od 5 do 75 let, většinou nezletilých. Mnoho lidí to vědělo, ještě víc lidí to tušilo. O tom všem vypráví dokumentární série Netflixu Jimmy Savile: Britský horor.

Během 85 let života pro něj následky jeho činů nepřesáhly občasnou nepříjemnou otázku bulvárních novinářů na „ty nesmyslné pomluvy“. Veřejnoprávní BBC se kauze opakovaně vyhýbala. Policie odmítala vyšetřovat. Každá z obětí, která si troufla jít incident nahlásit, stála sama proti celému světu, který Jimmyho miloval.

Až Savilova smrt protrhla hráz a přes počáteční nedůvěru plnou typických výtek typu „proč promluvily až teď?“ se konečně podařilo prosadit pravdu. Savilův honosný náhrobek byl rok po odhalení uprostřed noci potichu odstraněn a epitaf „bylo to skvělé, dokud to trvalo“ vyvedený zlatě byl seškrábán, aby ho nikdo nemohl přečíst.

Savilův příběh se zdá tak přímočarý, že by si ho nešlo vymyslet. Fikce takhle povrchní být nesmí. Pohled na „strýčka Jimmyho“, dřív evokujícího excentrickou pohodovost, dnes vyvolává dojem znepokojení a perverze. Savilova sebestylizace a jeho pevné napojení na charitativní činnost se odhalují jako snadno průhledné konstrukty. Dokument Jimmy Savile: Britský horor se ptá, jak něco, co je dnes tak jasné, mohlo být tak dlouho skryté očím veřejnosti? Zkoumá také, jakým způsobem lze využít zdánlivou dobrotu k upevnění společenského postavení a moci.

První z celkem dvou zhruba hodinu a půl dlouhých epizod se věnuje budování Savilovy persony. Odkrývají se tak slepá místa a stinné stránky veřejného názoru, zvlášť budovaného prostřednictvím charity. Dobročinnost se veřejně kritizuje jen těžko, protože nikdo nechce odrazovat jednotlivce, kteří by mohli chtít pomoct. Charita je však už od feudálních dob tím nejlacinějším způsobem, jakým si mocní kupují přízeň davu a zároveň si čistí svědomí. Nakolik tím opravdu pomáhají – relativně vůči svým možnostem –, je pak diskutabilní, charita totiž spoléhá na individuální dobrou vůli namísto systémových řešení problémů. Není náhoda, že Savile byl miláčkem Margaret Thatcher, političky notoricky známé okleštěním sociálních systémů Velké Británie na takové minimum, jaké jí bylo dovoleno. Thatcher si vynutila povýšení Savila na rytíře, protože díky možnosti ukázat prstem na lidi jako on, kteří víceméně dělali její práci za ni, mohl thatcherismus působit alespoň trochu lidsky.

Savile navíc nebyl miliardář, který by prostě dával kus svého zisku na charitu, aby si ho pak odepsal z daní, jak je běžné u moderních mecenášů. Svými sbírkami uvedl do pohybu celou veřejnost, působil na pohled spíš jako aktivista než filantrop. Jeho přátelství s Thatcher takovou iluzi nabourávalo, ale přesto se dlouho zdálo, že nejhorší, z čeho ho lze podezřívat, je role užitečného idiota.

Skutečnost byla mnohem horší. Savile, zpočátku snad čistě intuitivně coby katolík snažící se odčinit hříchy, později však zcela kalkulovaně, využil charitu k vybudování neprůstřelné persony, kterou by bylo nutné zničit jako první, než se bude spravedlnost moct dostat k němu. A komu by se chtělo popravit strýčka Jimmyho? Mnoho svých obětí Savile našel přímo v nemocnicích, kde „pomáhal“, obludnost celého zločinu skutečně nemá hranice. Jen těžko se smiřuje s tím, že Savile za svůj život nepochybně prospěl víc lidem, než kolika ublížil.

Většina mecenášů sice (snad) neskrývá sexuální zločiny, pořád se ale prostřednictvím vykonaného dobrodiní dostává ke značné moci a kontrole. Ostatně i Savile si získal pozici neoficiálního poradce prince Charlese, setkal se se všemi členy královské rodiny a nakonec i s papežem a dalšími celebritami od Beatles po Rolling Stones. Neměl politické ani ekonomické ambice, jiní je ale mají a stejná privilegia využívají s jiným druhem sebestřednosti – především k tomu, aby zabránili společenské změně.

První epizoda Britského hororu upozaďuje samotné zločiny a soustředí se na tento princip budování pozice nedotknutelného dobrodince, který si prostřednictvím veřejného mecenášství otevírá dveře k naplňování své agendy. Připomíná, že charita je nástroj, který může mít pozitivní i negativní roli, a že o ní musíme uvažovat v kontextu, jenž ji obklopuje.

Zatímco v prvním dílu byla znásilnění jakási pomalu se zostřující šmouha na pozadí, ve druhém už tvůrci neuhýbají pohledem. Výpovědi a svědectví se střídají s útržky Savilových monologů, v nichž se podivným způsobem mísí popírání a „prořeknutí“ se ve formě slizkých vtípků a bonmotů. Toto ostré rozdělení dokumentu je velmi funkční a umožňuje soustředit se na obě témata odděleně.

Nabízí se ale námitka, že bychom neměli přistupovat na tendenci patologizovat každou Savilovu větu a každý jeho pohyb, které nám zpětně zdánlivě jednoznačně říká, že pravda měla být všem jasná. Tak jednoduchá realita většinou není, byť moc chceme, aby byla. Chceme věřit, že zločiny můžeme jednoduše vyčíst z veřejného vystupování predátora, stačilo by se jen pořádně dívat! Ruku v ruce s tím jde představa jakéhosi ďábelského veřejného transu a poblouznění, které i přes onu jednoznačnost zaslepily společnost skrz naskrz. Právě z tohoto kontrastu pramení fascinace podobně perverzními osobnostmi – něco, co bylo tak moc vidět, a přitom to viděno nebylo! Jakési kouzlo, které muselo být naráz prolomeno.

Jenže veřejnost většinou nemá přístup k dostatku informací a sexuálním predátorům nekoukají jejich zločiny z očí. Můžeme se přinejmenším částečně bavit o smyslu a významu slov veřejných osob, jejich politice a ideologii, ne ale o „skrytých činech“. O každém člověku, který strávil hodně času před kamerou, by se dala vytvořit montáž, která přesvědčivě ukazuje, že je ztělesněním zkaženosti a za maskou úsměvu skrývá nejtemnější zlo. Tenhle přístup bychom neměli legitimizovat ani v případě lidí, o kterých s jistotou víme, že byli zločinci.

Není povinností veřejnosti odkrývat podobné zločiny, k tomu nemá prostředky. Není žádná ostuda, že Britové podlehli lákavosti člověka, který v mnoha ohledech ztělesňoval jejich představu „správného anglického týpka“. Velké srdce, trocha drzosti a neotesanost. Jedna z novinářek v dokumentu například vysvětluje, jak moc Britům Savilův severoanglický přízvuk evokuje autenticitu a lidovost. Veřejnost bude vždy takovým znakům propadat. Povinnost vidět skrz ně mají konkrétní instituce – státní nebo žurnalistické, které mají k dispozici infrastrukturu specificky určenou k prošetření podnětů, jež byly v jeho případě vždy k dispozici. Veřejnost může reagovat až na jejich zjištění, ne na to, co „vycítí“ z pouhého pohledu na excentrické osobnosti.

Stejně jako bylo snadné Savilovi za života propadnout, je nyní snadné říct, že mu jeho zločiny „koukají z oči“. Působí jako esence až obluda, která je všem na očích a už si ani nedává velký pozor, aby svá tajemství skrývala. Na otázku „jsi pedofil?“ odpovídal vehementně negativně, zároveň ale jako by různě troušenými poznámkami drze provokoval a vysmíval se nám, že na něj nemůžeme. Dnes jde snadno říct, že šlo o typickou tendenci provinilého člověka dát najevo, jak moc je s „falešným“ obviněním smířený a jak sebejistý si je svým očištěním.

Skutečně nevinný člověk většinou reaguje agresivně, snaží se obvinění shodit ze stolu a víc o něm nepromluvit. Zato zločinec neustále dává najevo, jak moc je v klidu a na své zločiny klidně přivádí řeč. Tenhle truismus známý z true crime analýz policejních výslechů ale samozřejmě nemá sám o sobě hodnotu důkazu. Veřejnost zkrátka nemohla vědět, jestli Savile je, nebo není pedofil. Tedy dokud se po jeho smrti konečně neozvaly stovky hlasů, jež dokázaly přehlušit půlstoletí budovanou personu a donutily instituce jednat.

Přestože Britský horor je explicitně o zločinech Jimmyho Savila, implicitně je o konceptu dělení zodpovědnosti. Máme tu individuální občany, soukromé instituce, státní instituce a individuální osoby pověřené konkrétní funkcí. Jak se mezi nimi přelévá zodpovědnost za to, aby svět fungoval, jak věříme, že má? Charita představuje jeden způsob přenášení zodpovědnosti. Neschopnost a neochota odhalit Savila ve chvíli, kdy to mohlo pomoct některé z potenciálních obětí, je další.

Dokumentaristé napřímo nevynášejí konkrétní soud – ostatně „napřímo“ nedělají a neříkají nic. Obě epizody se vyhýbají artikulaci názoru tvůrců, kteří nejsou přítomni před kamerou ani ve voiceoveru (ve skutečnosti není snadné na internetu dohledat, kdo vlastně dokument natočil; IMDb, ČSFD ani Kinobox neuvádějí jména lidí ze štábu, dokonce ani režisérky Rowan Deacon). To ale samozřejmě neznamená, že svůj postoj nekomunikují střihem, hudbou a selekcí materiálu. Trochu je zrazuje zmíněná fascinace možností sledovat Savilův obličej v detailu, když zas a znova říká, že nic nespáchal. Je vskutku fascinující „pohlédnout do tváře monstra“ a snažit se vcítit do zdánlivě absurdní situace, kdy jeho zjevným výmluvám celý svět věří. K pochopení problému to ale nestačí.

Naštěstí u tohoto pozdvižení nezůstávají a nabízejí dost dalších podnětů k diskuzi, když oběti, novináři a Savilovi kolegové odhalují nepropustnou pevnost, kterou okolo sebe dokázal vybudovat. Silou jeho osobnosti nebylo, že ho milovali britští občané, ale že od jeho případu daly ruku pryč všechny instituce. Jde jistě o propojené nádoby, nebylo by ale dobré je zaměňovat. A tvůrci umožňují tuto debatu vést. Občas se trochu zapomenou v další montáži Savilových vykulených očí, vždy se ale zvládnou vrátit k faktům.

Při srovnání s podobnými dokumenty o sexuálních zločinech jako Leaving Neverland nebo Allen vs. Farrow je Britský horor svým stylem nejvěcnější a nejméně spoléhá na empatii vůči zobrazenému smutku, tísni a traumatu. Tvůrci mají výhodu, že tento případ je z vyjmenované trojice nejjasnější a prakticky nikdo dnes spáchané zločiny nerozporuje (a nemusí se bát žalob). Od Savilovi smrti se přihlásilo už 400 obětí a jde předpokládat, že skutečné číslo je vyšší. Protože dokumentaristé nemusejí nic dokazovat, mohli udělat další krok a bavit se o širších problémech, které Savile odkryl. V tomto ohledu je Britský horor rozhodně dokument hodný pozornosti.