Recenze: Nový Vřískot nepřichází s ničím extra novým, své sérii ale rozhodně nedělá ostudu

Od posledního krvavého řádění v městečku Woodsboro uplynulo jedenáct let a kdosi si usmyslel, že je čas na další dějství. S nováčky na seznamu obětí, starými známými a potřebnou evolucí, která – stejně jako předchozí filmy – reflektuje vývoj žánru.

Jednička byla poctivý slasher, který nicméně zaběhnutou formuli „parta mladých proti bestiálnímu zabijákovi“ ozvláštnila o detektivní pátrání, kdy vrahem mohl být doslova kdokoli. Přidala také uvědomělé postavy, které znaly pravidla žánru a snažily se podle toho chovat. Dvojka se svezla na vlně „všeho víc“. Trojka přidala svým umístěním do Hollywoodu na satiře (ve smyslu umění imituje život a naopak). Čtyřka pak byla hravým návratem po letech. Pětka přichází v době restartů a částečných remaků a s takovou k látce přistupuje. Podobně jako nový Halloween je návratem přímo ke kořenům. Na jedné straně si tím ubírá jistý prvek překvapení, neboť často přináší již využité lokace, na té druhé může ve známých chvílích hledat nová řešení.

Jde o rozumný přístup, s nímž se navíc scenáristé James Vanderbilt a Guy Busick vyrovnali s nečekanou sebejistotou. Přestože jde o jejich první vstup do zavedené série, není to vidět. Znají prostředí, staré postavy i pravidla hry. Vše je na správném místě a autor předchozích dílů Kevin Williamson, který se spokojil s „pouhou“ pozicí výkonného producenta, může být s jejich výsledkem spokojený.

Stejně tak by nejspíš nový Vřískot potěšil i dnes již zesnulého Wese Cravena, který energicky režíroval všechny předchozí díly. Nástupci Matt Bettinelli-Olpin a Tyler Gillet (Krvavá nevěsta) se „jeho dítěte“ ujali s patřičnou úctou, dravostí a dostatečným citem. V rámci jednotlivých mordů jim sice, alespoň v mých očích, chybí určitá míra vybroušeného tempa – přeci jen hlavně navazují na odkaz, než aby se snažili přijít s něčím vyloženě vlastním – ke cti jim ale slouží, že výsledný produkt působí jako další dílek skládačky, nikoli jen jako snaživé oživení kultu.

Největší ódy si každopádně zaslouží již zmíněný scénář. Postrádá sice Williamsovu kadenci vytříbených dialogů, pokud jde ale o budování nového příběhu, který je velmi dobře vymyšlený, citace a hru na vraha, prakticky nikde neselhává. Což je na pátý díl série, již navíc doteď pevně drželi v rukou úplně jiní tvůrci, téměř až obdivuhodné vítězství. Podobný pocit jsem měl kdysi ze čtvrté Smrtonosné pasti, která s „rodinným stříbrem“ nakládala obdobně.

Kde nicméně pátý Vřískot trochu ztrácí, to jsou postavy. Zatímco ty známé z dřívějších dílů fungují bezchybně a herci si návrat patřičně užívají, nováčci jsou poněkud zaměnitelní. Předchozí díly, snad vyjma trojky, dokázaly vždy přijít s opravdu výraznými hráči. Pětka nemá nesympatické postavy, ale současně tu chybí někdo, kdo by si dokázal s přehledem krást scény pro sebe (jako to ve čtyřce zvládla charismatická Hayden Panettiere).

Vřískot má na rozdíl od jiných slasherů také tu nevýhodu, že i když ikonická maska zůstává, vrahem je vždy někdo jiný. Pokaždé je proto třeba přijít s úplně novou legendou, jež vraždy pohání. Motivace je základem úspěšného finále. A i tohle zvládá pětka velmi dobře. Samotné rozuzlení je nejen – pro potřeby žánru a série jako takové – funkční, ale mimo jiné vysvětlí i poněkud zvláštní volbu prostředí, respektive to, jak a kdy se zabiják znenadání zjevuje.

Jsem obrovským fanouškem série, a přestože to neumím úplně vysvětlit, protože jde o ryze pocitovou věc, výsledné hodnocení mírně sráží to, že mě pátý díl nedokázal strhnout. Nechápejte mě špatně, rozhodně jsem se nenudil. Ani jednou jsem ale v průběhu sledování nepocítil ono nadšení z návratu oblíbené série, jaké ve mně vyvolala před jedenácti lety čtyřka. Ale není to nic, co by mi bránilo v tom, abych nejnovější přírůstek do vřískající série doporučil. Jde o povedené pokračování, k němuž se budu rád, stejně jako k jeho předchůdcům, vracet. A nebránil bych se ani případné šestce.