Benedetta: Režisér Základního instinktu opět provokuje. Natočil erotické drama o lesbických jeptiškách, které se vysmívá křesťanským dogmatům

Charismatická Benedetta (Virginie Efira) je odmala přesvědčená, že je vyvolená bohem, aby skrze ni promlouval a konal zázraky. Tomu uvěří i většina obyvatel toskánského kláštera, což v něm Benedettě získá výsadní postavení. Když však její slabost pro mladou a živelnou Bartolomeu (Daphné Patakia) přeroste v nespoutanou vášeň, začíná hra plná intrik sahající do vyšších pater italské katolické církve.

Slavný holandský režisér Paul Verhoeven byl velkým provokatérem již od počátků své pozoruhodné filmařské kariéry. Vždy ho přitahovala pikantní témata (jeho celovečerní debut Wat zien ik? je černou komedií o prostitutkách) a prakticky všechny jeho filmy obsahují prvky kousavé satiry, ironie, černého humoru a sociální kritiky. Nikdy se také nevyhýbal odvážným sexuálním scénám (Základní instinkt, Showgirls) a výjevům někdy až absurdně brutálního násilí (RoboCop, Total Recall, Hvězdná pěchota). Na rozdíl od mnoha jiných filmařů se ale nikdy nesnížil ke snaze šokovat lacině a prvoplánově. V jeho dílech mají drsnost, špinavost a morální nejednoznačnost vždy své pevné místo.

A přesně totéž platí i o Benedettě, evropském historickém dramatu inspirovaném skutečnými událostmi, k nimž došlo na konci 17. století a jichž se film dle Verhoevenových slov věrně drží. Film vznikl v koprodukci Francie, Belgie a Holandska (mluví se v něm francouzsky a příležitostně latinsky). Vzhledem k látce (většina scén se odehrává za zdmi kláštera) je adekvátně výpravný a kvalitně nasnímaný. Nelze však očekávat velkolepost na úrovni například již zmiňované Hvězdné pěchoty. Benedetta je primárně konverzačním dramatem, v žádném případě něčím na způsob válečného velkofilmu.

O Verhoevenově novince, na jejímž scénáři se podílel ještě David Birke (Elle), se mluví nejvíce v souvislosti s tématem zakázané lesbické lásky. Jít však na tento snímek s očekáváním titulu aktivisticky bojujícího za práva sexuálních menšin či okázalé provokace by bylo liché. Láska dvou žen v silně nepřející době a prostředí je zde určitě významným motivem, který se táhne napříč celým dějem, ale jde pouze o jednu z rovin (příběhových i myšlenkových), které Verhoeven rozvíjí. Stejnou, ne-li ještě větší měrou se zabývá tématem církevního mocenského boje a podobami praktikované víry.

Pokud jste se nyní lekli, že místo další „verhoevenovské“ divočiny vás čeká útrpná „pánbíčkářská“ nuda, vězte, že v tomto ohledu se nemáte čeho bát. Benedetta je po celých 130 minut velmi poutavým, zábavným a chvílemi i hodně vtipným dílem. Dokazuje to hned úvodní scéna, v níž je vytrestán zásahem shůry hrubě se chovající voják.

Nejpřínosnější je režisérův další výlet do historie (viz Keetje Tippel, Oranžský voják, Maso a krev, Černá kniha) v sugestivním syrovém vyobrazení dané doby, společnosti a církevních poměrů. V Itálii řádí v 17. století mor, takže jsme svědky nevybíravého odklízení hnijících mrtvol do masových hrobů a šířící se paniky napříč celou zemí (souvislost s koronavirovou pandemií zde nemá smysl hledat, protože snímek začal vznikat ještě před jejím začátkem).

Neméně odromantizovaně Verhoeven líčí i život řádových sester. Samorostlému filmaři nečiní problém poukázat na to, že i ctnostné ženy sloužící bohu musí někdy (a někam) chodit na záchod či že i před několika stoletími ženy umíraly na rakovinu prsu. Spoustě diváků (zdaleka nejen silně křesťansky založených) budou takové výjevy pravděpodobně hodně proti srsti, mnozí Verhoevenovi příznivci si však určitě budou lebedit, jak ostrý a nepřikrášlený pohled na novověkou Itálii a život v područí katolické církve jim jejich oblíbenec nabídl.

Největší deziluze a cynismus však vycházejí z portrétování postav (bez výjimky skvěle zahraných) a jejich vztahů. Titulní hrdinka může zpočátku působit sympaticky, ale tím, jak roste její moc a vliv, se začnou vyjevovat i její temnější povahové rysy. Verhoeven vykresluje Benedettu chytře nejednoznačně: až do konce si drží adekvátní autorský odstup a publikum nechává v dráždivé nejistotě, zda je protagonistka skutečně obdařena nadpřirozenými schopnostmi, nebo zda jde jen o velmi mazanou a protřelou manipulátorku, která navíc nemá problém zbavovat se lidí, již by jí mohli stát v cestě. Těch se přitom objeví několik. Jedna z řádových sester, která považuje Benedettu za podvodnici; matka představená (Charlotte Rampling), která více než ušlechtilé křesťanské ideály vyznává pragmatismus a oportunismus; a nakonec vypočítavý biskup (Lambert Wilson), v jehož moci je nechat Benedettu upálit za čarodějnictví, pokud by se ukázalo, že je doopravdy podvodnice.

Samostatnou kapitolou jsou pak Benedettiny vize, v nichž se jí v různých situacích zjevuje Ježíš. Od Verhoevena jsem nekorektní výsměch náboženským dogmatům samozřejmě čekal; snové výjevy, v nichž syn boží dělá věci, které pro něj nejsou zrovna typické (hodně nadneseně řečeno), přesto svou odvázaností v pozitivním smyslu překonaly moje očekávání.

Působivě rozveden je i hrdinčin vztah s Bartolomeou, nakonec možná jedinou postavou, s níž se publikum může identifikovat. Zprvu spořádaná a disciplinovaná Benedetta se nejdříve projevům pociťované vášně brání, když už ale jednou podlehne, začne si milostné hrátky se svou tajnou milenkou užívat naplno. Erotické scény jsou dle očekávání velice otevřené a za to, k čemu je ve filmu využita soška panenky Marie, budou možná někteří ortodoxní věřící a konzervativci bez smyslu pro (hodně černý) humor a nadsázku chtít Verhoevena upálit na hranici. Tomu chlapovi totiž zřejmě není svaté vůbec nic. Naštěstí...

A přestože v posledních letech vzniká filmů o stejnopohlavních párech už opravdu mnoho (viz Život Adele, Dej mi své jméno, Portrét dívky v plamenech), jen málokterý má takový šmrnc, natolik zajímavé aktér(k)y a hlavně skutečně masitý a netriviální kontext, do nějž je onen vztah zasazen.

Benedetta podobně jako některé režisérovy snímky osciluje na hraně áčkové a béčkové produkce. V dějinách kinematografie bychom našli jen málo tvůrců, kteří by snímek postavený na veskrze seriózních tématech dokázali natočit jako exploataci (viz subžánr „nunsploitation“), která ale není tupě zjednodušující a laciná, ale nabízí poměrně unikátní podívanou, která baví a přitom je i autorsky velice osobitá. Čili jako většina režisérových filmů. Nejblíže z nich má nepochybně k Masu a krvi, v němž Verhoeven podobně špinavě, cynicky a černohumorně zobrazil počátek 16. století v západní Evropě.

Benedetta by se dala vnímat jako určitá náhražka za velký životopisný film o Ježíšovi, který Verhoeven chystá už spoustu let (údajně má jít o jeden ze dvou jeho následujících projektů). A přestože fascinující příběh jedné netradiční jeptišky pravděpodobně není jeho nejlepším filmem, určitě bych se ho nebál zařadit do lepší poloviny jeho filmografie. 83letý filmař už za svou padesátiletou kariéru natočil progresivnější, velkolepější i divočejší filmy, jeho novinka ale za nimi ve většině ohledů zaostává vlastně jen minimálně. Podstatné je, že Verhoevenův jedinečný naturel inteligentního buřiče je i tentokrát v jeho díle naplno přítomen.

Hodnocení: 85 %