Recenze: Cesta domů – Tomáš Vorel uzavírá trilogii filmem, v němž si nikdo nebere servítky

Tomáš Vorel zaujal už v 80. letech, kdy natočil povídkový snímek Pražká 5 (1988) mapující pětici originálních divadelních scén - mezi nimi i kultovní Sklep, jehož je dodnes členem. Poeticky stylizovaný snímek s přepjatým humorem, protagonisty a památnými tanečními čísly pak Vorel rozvinul ve svém zřejmě nejpamátnějším titulu, Kouři (1990). Kritiku socialismu skrze pracovní "perspektivu" mladého hrdiny v ostravských ocelárnách doprovodily legendární hlášky, celá řada výjimečných postaviček (skvěle se zde uvedl například Petr Čtvrtníček nebo Jaroslav Dušek) a hudebních čísel ("Je to fajn, fajnový"). Jen se v té porevoluční euforii na Kouř jaksi zapomnělo a doceněn byl až před lety (má dokonce digitálně restaurovanou verzi).

Vorel se v následujících filmech hledal. Kamenný most (1996) s Tomášem Hanákem v roli režisérova alter ega je toho nejjasnějším důkazem. O čtyři roky později na spolupráci oba tvůrci navázali Cestou z města (2000), která se pro Vorla stala důležitým milníkem. Projevil zde svůj "eskapismus" do malebného Rabštejna, kde si léčil perutě a nabíral síly. Komerční úspěch přišel jako blesk z čistého nebe v roce 2007 v případě Gymplu, který cílil na mladé publikum skrze dvojici teenagerů-sprejerů bojující proti zavedeným pořádkům. O rok později přišel sžíravý titul Ulovit miliardáře, který se setkal s nemilosrdnou kritikou za přehrávání a nekompromisně negativní až nenávistný pohled do života bohatých podnikatelů a jejich nekalých zákulisních her.

Tomáš Vorel zpřístupnil své filmy jako vůbec první tuzemský tvůrce zdarma na YouTube (šlo o z jeho pohledu logický krok proti internetovému pirátství) a už tak originální a vymykající režisér se ještě výrazněji vymezil; dal najevo, že si vše bude dělat po svém. Své filmy si sám psal, produkoval i točil (stál též za kamerou, občas se objevil i před ní), což je i případ novinky uzavírající trilogii "Cesta..." a lákající do kin jak fanoušky Vorlovy tvorby, diváky žijící alternativním stylem, tak podporovatele divadla Sklep, které letos slaví padesátiny.

Hlavními postavami Cesty domů jsou mladý lesník Ludva (Tomáš Vorel jr.) a jeho žena Anyna (Lucie Šteflová, která roli převzala po Anně Linhartové-Kameníkové). Ludva svědomitě spravuje revír, provozuje myslivost, potýká se s úředníky a vlastním bydlením – svěřená hájenka má jít do dražby a on neví, kde na ni vezme peníze.

V Cestě domů si každý žije po svém a dává to náležitě najevo. Anyna je bio matka, která své dítě rozhodně neočkuje, nedala by mu buchtu z obyčejné mouky, navíc posypanou cukrem. Matka Anyny, esoterička Markéta (Barbora Nimcová), pořádá na Rabštejnsku léčivé ženské kruhy. Její manžel Honza (Tomáš Hanák) se utápí v alkoholu a nejspíš už úplně zapomněl, co ho do panenské přírody v prvním filmu trilogie zavedlo. Zemědělec Papoš, Ludvův otec (Boleslav Polívka), pěstuje řepku, používá chemické postřiky a dochází mu síly. Jeho žena Vlasta (Eva Holubová) jakž takž udržuje nejen sebe, ale i manžela a vztahy s omladinou. A postava Milana Šteindlera stále urputně drží předsednictví ve spolku myslivců.

První film trilogie Cesta z města byl upřímnou poetickou únikovkou, v níž programátor Tomáš Hanák utíkal před zpovykaným světem „kompjůtrů“ a městských kanceláří. Druhá Cesta do lesa obrušovala hrany, vymezovala přístupy a charaktery, dávala prostor mladé generaci (Tomáš Vorel jr., Anna Linhartová-Kameníková). Co nakonec přináší Cesta domů? Rozhodně ne humor, „sklepácké“ scénky či ódu na venkovský způsob života. Hodně se tu deklamuje až agituje (bio proti postřikům, veganství kontra myslivost a podobně). Zdá se, že jednotliví nositelé idejí a charakterů jsou ve svém jednání zatvrzele tvrdohlaví až bezohlední, otázkou nicméně zůstává, co si z toho má vyvodit divák. Jde o odkaz na současnou realitu, v níž žije řada lidí v takzvaných sociálních bublinách a nedokáže najít cestu k pomyslnému průniku?

Esoterička Markéta sice pracuje s přírodními živly a dodává sebedůvěru ženám, ale bez jejich peněz by byla též „vyřízená“. Zemědělec Papoš by rád předal hospodářství Ludvovi, jenže ten má svůj les. Ludvova Anyna sice žije v panenské přírodě uprostřed lesů, ale samotné s malým dítětem je jí v hájence také smutno. A někdejší programátor Honza, ten se už úplně utopil v hektolitrech alkoholu.

Tomáš Vorel se kromě režie, scénáře a produkce znovu ujal též role kameramana. Vizuálu není moc co vytknout. Herci povětšinou spíš deklamují, než charakterně hrají. Mezi výjimky patří výkony Boleslava Polívky v roli Papoše a jeho ženy v podání Evy Holubové. Pokud si někdo z herců tak říkajíc krade film pro sebe, jsou to právě oni. Pocit stárnutí a částečné bezmoci zvládli zahrát na jedničku.

Výsledný film však spíš než jako soudržný celek působí dojmem sledu scén sestříhaných za sebe, kdy řada z nich je často nedohraná, chybí zde důrazná pointa, jako kdyby zatmívačka přišla dřív, než herci odešli z placu. Vyznění hudby jde opakovaně proti náladě na scéně. Mezi nejpůsobivější patří ty temnější, posmutnělé, kdy si lidé sahají na pomyslné dno (mladý Ludva s otcem Papošem na posedu před bouří). Humoru je ve snímku pramálo. Bylo by však mylné konstatovat, že Cesta domů není důslednou tečkou celé trilogie. Spíše naopak, novinka „rejži“ Vorla působí jako nejvýmluvnější část triptychu. Postrádá přehnanou idealizaci a stylizaci venkova, přírodního světa. Řada postav za 21 let od prvního filmu zaznamenala výrazný vývoj a došla poznání, že pouhé „čisté“ bytí na venkově jejich životy rozhodně nespasí.

Hodnocení: 60 %

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE.