„Nepotřebuji vědecký výzkum na to, abych zjistil, že se moje dcerky dusí z výfukových plynů,“ říká režisér Tomáš Vorel, autor Cesty domů

Váš nový titul se jmenuje Cesta domů. Čím je pro vás domov?
Domov je klid duše a žhnoucí srdce. Toho když dosáhnete, tak jste doma kdekoliv.

Bylo natáčení opět „porod“? Na tiskovce jste říkal, že tentokrát na vás nepadlo producentské břímě…
Producentem filmu byly tentokráte Bontonfilm Studios. Ale peníze jsem musel shánět i já, takže to břímě ze mě moc nespadlo.

První a závěrečný film trilogie „Cesta…“ dělí 21 let, což je téměř celá jedna generace. Co si za tu dobu ta vaše uvědomila, přehodnotila? A co z těch myšlenek jste přetavil do filmu?
Nevím, co si uvědomila moje generace. Ale já jsem si uvědomil, že nelze technologický pokrok negovat a ignorovat. Už neházím mobil do rybníka jako Honza ve filmu Cesta z města. Ano, směle používám mobil, počítač, auto, digitální kameru, internet, veškeré vymoženosti dnešní doby. Ale držím si je od těla. Mobil jen deset minut děnně, počítač dvě hodiny, autem jezdím co nejméně. Vše lze užívat, ale jde o to nenechat se tím ovládnout, zotročit.

Cesta domů už není tak „sklepácká“ jako v případě prvního filmu série. Druhá Cesta do lesa patřila mladým. Novinku distributor uvádí jako romantickou komedii, ale mně přijde, že je to dost vážný film. I těmi nejsilnějšími scénami pro mě byly ty vážné, emočně vypjaté. Je to odraz vašeho života a kolegů herců?
Já jsem byl proti sloganu romantická komedie. Jsem proti jakýmkoliv sloganům a žánrům. Žádný můj film se nedá přesně definovat. Jsou to všechny žánry zároveň: komedie, tragedie, groteska, romantika, lyrika, muzikál, deprese i patos. Svobodně proplouvám všemi žánry a někdy holt ten film vyzní komicky, jindy tragicky. Snažím se to vyvážit, aby to bylo jako život sám, tedy směšné i děsivé zároveň. A Cesta domů je film ze života. Ze života vesničanů, i ze života mých kolegů herců. Třeba ten destruktivní alkoholismus Honzy Maráka je inspirován životem Tomáše Hanáka. Jeho postavu jsem psal s ním.

Jak se za těch jednadvacet let změnilo Rabštejnsko, kde jste natáčel?
Paradox filmu Cesta z města spočívá v tom, že jsem chtěl lidem ukázat krásu a nedotčenost Rabštejnska. Ale za tu dobu se z tohoto filmu stal kult, lidé sem začali jezdit a hledat místa, kde se to natáčelo, vznikla dokonce cestovka Cesta z města. No a teď jsou tu lesy plné odpadků a na návsi Rabštejna to někdy vypadá jako na Václaváku. To takhle jednou sedím v lese u ohýnku a vařím si čaj pro ranní meditaci, když kolem mne pochoduje rodinka s batohy. Tatínek na mě ukázal holí a šeptá: „Hele, to je ten Vorel! Rychle, jdeme dál! To určitě narazíme i na Hanáka...“

Postihla Rabštejnsko kůrovcová kalamita a sucho? Kamarád z Vysočiny říkal, že na Pelhřimovsku je to tragédie, než se vysází a vyroste nová generace lesa, bude to trvat třicet let.
Na Rabštejnsku také padly kusy lesa, ale tak šílené jako Vysočina to není. A protože jsem se několik let zabýval problematikou lesů, jak prakticky, tak teoreticky, tak vím, proč nás tyhle kalamity postihují. Totiž původní evropské lesy jsou bukové, dubové nebo smíšené. Ale naši předkové tyto lesy vykáceli, vypálili, aby získali ornou půdu. A druhá osudová chyba byla, že zde vysázeli smrkovou monokulturu. Smrk je ekonomická dřevina, nejrychleji roste, je rovný, levně se z něho vyrobí stavební materiál. Smrk ale pochází ze severu, tady není doma, nedokáže to, co duby a buky. Neodolá větru, kůrovcům, neudrží v zemi vodu. Takže jestli bude nová generace našich lesů zase smrková, tak kalamity budou pokračovat dál a dál.

Další chyba byla, že naši předci – myslivci – vyhubili medvědy, vlky, rysy. Tedy přirozené predátory, kteří udržovali rovnováhu lesa. Místo toho tady vysadili jelena siku, asi aby měli co střílet, aby měli na zdi trofeje. Sika je agresivní asijská rasa, která se rychle přemnožuje a vytlačuje původního jelena evropského. Sika také nejvíce škodí stromům, všechno ožere a sežere. A naši myslivci nyní nestačí siku ustřílet. Často se mluví o „moudrosti naši předků“. Ale mělo by se také mluvit o „blbosti našich předků“.

Opravte mne, jestli se pletu, ale ve filmu jsem napočítal tři vaše děti...
Jen dvě děti. Tomáš hraje revírníka Ludvu a moje dcera Julinka holčičku na pískovišti, jeden záběr. Třetí dítě, Růženka, se mi narodila před chvílí, to už byl film dávno hotov.

Koho musíte režírovat víc, herce, nebo neherce?
Nedělám rozdíl mezi herci a neherci, vybírám si postavy do filmu podle očí, podle charisma, co z dotyčného vyzařuje. V Cestě domů, jestli dobře počítám, hrají tři profesionální herci: Polívka, Holubová, Rusevová. Ostatní jsou neherci nebo herci Sklepa, což jsou také původně neherci. Ale já všechny režíruji stejně. Před vlastním natáčením děláme dlouhé herecké zkoušky ve studiu. Herci se musí naučit texty, celé scény zpaměti, podobně jako na divadle. Všichni musí mít před natáčením jasno, co a jak budou hrát. Protože na place už nemám čas je režírovat a něco jim vysvětlovat. Jsem zároveň kameraman, takže se věnuji kompozici a pohybu záběrů, herci mě už nesmí rušit.

Proč po předchozí Cestě do lesa nehraje Anynu Anna Linhartová-Kameníková, ale nově Lucie Šteflová?
Scénář jsme napsali tak, že Anyna má s Ludvou roční dcerušku Marjánku. Anna Linhartová, která hrála v předchozím díle, však vůbec nevypadá jako matka. A žádná skutečná máma nám své dítě do lesů na roční natáčení nechtěla půjčit. Ani moje Bára mi nedovolila, abych Julii obsadil do hlavní role, přestože Julča je zrzavá a náramně by se k Linhartové hodila. Musel jsem tedy rychle najít herečku s vlastním dítětem. Zpočátku zoufalá situace, až můj zrak padnul na internetový titulek: Herečka Lucie Šteflová čeká dítě! Tak to je znamení, řekl jsem si, počkám, jestli se jí narodí holčička. Narodila se jí Ema a já Lucii zavolal, jestli nechce hrát hlavní roli i se svou dcerkou. Lucka řekla, že ona hrát bude, ale dceru v žádném případě do filmu nedá. Pak jsme všichni tři půl roku zkoušeli, až Lucka pochopila, že Ema v tom filmu hrát musí. Až uvidíte film, tak užasnete, jednak jak Lucka hraje, ale hlavně ta dvouletá Emička. Ona dokázala, že neplatí ten starý filmařský mýtus, že „nejhůře se natáčí se zvířaty a dětmi“...

Dalo by se říct, že v době první Cesty z města se téma životního prostředí a úniku z civilizace týkalo především individualit, každý se k němu vztahoval spíš soukromě, podle svého svědomí. Nyní světu vládnou vědecké výzkumy o oteplování, snaha skoncovat s uhlím a spalovacími motory. Jak tu oficiálně nastoupenou cestu vnímáte?
Já jsem odjakživa za absolutní zákaz fosilních paliv! Už třicet let sním a čekám na svůj elektromobil. To, co jsem snil, Elon Musk vyrobil, jen kdyby už Tesla Motors v Evropě vytvořila síť elektropump, tak jako mají v Americe. Celý život se bráním chemii v jídle, půdě a ve vodě. Jsem přesvědčen, že moje alergie a astma vzniklo právě z té chemizace potravy. V Cestě z města byla ekologie podprahová, latentní. Ale nyní v Cestě domů je to řečeno nahlas, možná až deklamativně. Postava Anyny v podání Lucie Šteflové vyslovuje moje názory a můj postoj. Já totiž nepotřebuji vědecký výzkum na to, abych zjistil, že se moje dcerky dusí z výfukových plynů, když jedeme s kočárkem na procházku.

Divadlo Sklep letos slaví půlstoletí existence. Čím je pro vás Sklep v roce 2021? Chystáte k výročí něco speciálního?
Když jsem v devadesátch letech utekl ze Sklepa, myslel jsem si, že je vyčpělý a že postupně zanikne. Před časem jsem ale zašel na jejich Vánoční besídku a k mému úžasu je ten Sklep stále živoucí a strhující. Třeba jak Šteindler hraje prezidenta Zemana, to je naprosto dokonalé. Kdyby náhodou Zeman své volební období nedožil, tak ho může Šteindler na Hradě okamžitě nahradit. A nikdo v národě to nepozná. No a když teď na podzim budou oslavy padesáti let Sklepa, tak také zahraji, opráším své staré kostýmy a grimasy, své dřevěné herectví.

Z porevolučně uvedeného Kouře, který tenkrát v kinech zapadl, se stalo kultovní dílo, které se ocitlo v citované anketě a dostalo též digitálně restaurovanou verzi. Scénky citují i ti, kteří tenkrát nebyli na světě. Jaký z toho máte pocit?
Když filmoví historici zařadili Kouř mezi deset nejlepších filmů české kinematografie, tak mě to porazilo. Kouř se ocitl vedle Hoří, má panenko, Obchodu na korze, Všech dobrých rodá ků a Markety Lazarové, což jsou filmy, na které jsme chodili za socialismu do kina Ponrepo a Klimentská. Byly to takové pololegální projekce, fronta na lístky se stála někdy už od rána, kolem kroužila policejní auta. To bych tenkrát nikdy nepomyslel, že můj film bude zařazen mezi tyto giganty. No ale trvalo to třicet let, než ho diváci objevili a kritici pochopili. A já jsem také pochopil, že některý můj film přijmou hned, ale některému to bude roky trvat, než dozraje.

Už přemýšlíte o dalším?
S kamarádem jsem napsal scénář Nejsi chlap, autentický příběh jednoho česko-amerického manželství. Ale víc o tom mluvit nebudu.

Otázka závěrem: stárne Vorel?
Tělo stárne, dech se krátí, péro vadne... Ale to vědomí sebe sama, to „já“, je stále stejné a svěží tak jako v patnácti...