„Každý z nás je, byl nebo bude životní outsider,“ říká režisér Instalatéra z Tuchlovic Tomáš Vorel

"Opravil mi ve studiu umyvadlo. Známá mi ho doporučila. Ale že prý nemá auto, takže si ho musím do Prahy přivézt z Tuchlovic," popsal Vorel instalatéra, který inspiroval jeho nový film. Do kin se vydá ve čtvrtek 6. října. Zatím si můžete přečíst rozhovor se svérázným režisérem.

Proč jste si do hlaví role vybral Jakuba Koháka?
Už jsem Koháka obsadil do filmu Vejška jako profesora UMPRUM. Uhranul mě svojí klátivou postavou, bezbranným pohledem, vzezřením podivína. A hlavně jeho neokázalé herectví, respektive neherectví, nasvědčovalo tomu, že by někdy mohl zahrát hlavní roli. A při psaní scénáře Instalatér z Tuchlovic jsme mysleli jen na něho. A herecké zkoušky s Kohákem potvrdily, že instalatér Luboš Cafourek je on...

Neměl jste obavy z jeho přílišné mediální frekventovanosti? Kohák je prakticky u všeho – od fotbalu po televizní soutěž?
To je tím, že já nesleduji televizi, nečtu noviny, neposlouchám rádio, nejezdím po městě, takže Koháka nikde nevidím, pro mě je naprosto neznámý. Jsem hrdej na to, že jsem ho objevil, že jsem ho obsadil...

Čím tě Jakub nejvíc překvapil a potěšil?
Když si přečetl scénář, tak řekl jenom: "čo, veče to, jsem celej já…" a přitom se trochu zakoktnul.
A já mu říkám: "Kohy ty koktáš, víš to…?" Nevěděl o tom, ale přidali jsme to do jeho postavy, že trochu zadrhává. Kohák téhle roli obětoval dva roky života, točili jsme jaro-léto-podzim-zima-jaro. A on byl stále k dispozici bez ohledu na smlouvu a na peníze. A ještě před natáčením se mnou jezdil za jedním instalatérem, který sloužil jako předobraz a Kohák o něho odpozoroval chování a vyjadřování. Žádný český profesionální herec neobětoval pro film tolik času a energie jako Kohák...

Nastala nějaká situace, kdy jste se neshodli a musel jsi tuto scénu obětovat?
Loni v únoru, když napadl sníh, tak jsme rychle svolali štáb a Koháka a natočili finální scénu, jak Instalatér najde na chodníku svoji oblíbenou kočičku, přejetou od auta. Natočili jsme to, ale ve střižně se to nezdálo věrohodné. Kohy byl poněkud patetický a mrtvá kočka vypadala jako prkno. Tak jsme tu scénu znovu přetočili na podzim s umělým sněhem a znovu vycpanou kočkou. Ale zase to vypadalo divně, zkrátka nebylo to dojemné, ale směšné. Tak jsme tu scénu nakonec vyhodili a ve filmu vůbec nebude. Celý nás to stálo stovky tisíc a tři dny práce…

Už od svých začátků točíte s Evou Holubovou – co mezi vámi funguje tak silně, že se k jejímu obsazování stále vracíte?
Obsazení Holubové do role mamky nebylo tentokráte tak přímočaré jako v mých předchozích filmech. Eva se obávala, že nebude věrohodná matka čtyřicetiletého starého mládence. Zkoušel jsem do role obsadit Ninu Divíškovou, pak jsem uvažoval také o Květě Fialové, nebo Ivě Janžurové. Ale stále se mi zjevovaly oči a nos Holubové, které jsou naprosto stejné, jako má Kohák!  A to rozhodlo. Pozval jsem Holubku na kostýmní a maskérské zkoušky, což nakonec přesvědčilo i ji, že může klidně zahrát starou bábu. Herectví Holubové je tak úzce propojené s poetikou mých filmů, že se tam žádná herečka netrefí. Tenká hranice mezi vážností a směšností, pathosem a vulgaritou, dramatem a groteskou - tohle dokáže z českých hereček jen Holubice... 

Znáte se s Evou dlouho a dobře – není už ta práce pak trochu rutina, nehrozí, že to sklouzne do stereotypu?
To hrozí u všech herců, které obsazuji znovu a znovu. Ale já ty své osvědčené herce vždy prošpekuju herci zcela novými nebo neznámými, jako třeba Kohák, nebo pošťačka Rozkošná, nebo Vendula Svobodová. Takže ten stereotyp je narušen a musíme se všichni vypořádat s novou situací...

Čím vás dokáže Eva vždycky spolehlivě naštvat ?
Při natáčení Instalatéra mě naštvala tím, že onemocněla boreliózou a jednoho dne mi oznámila, že musíme film hned dotočit, protože není jistý, že zítra bude ještě naživu. Tak to jsem měl trochu nervy...

Dokázala vás opět něčím překvapit?
Překvapuje mě každou vteřinou, její obličej je stále jiný, balancuje mezi krásou a ošklivostí, nevíte, jestli je mladá, nebo stará. Dokonce se mi zdá, že když jí bylo 18, tak vypadala starší, než je teď...

Film vznikal v poměrně malém štábu, vy sám zde figurujete u řady profesí (scénář, producent, režie, kamera, střih) – v čem je výhoda a v čem riziko takového soustředění funkcí?
Kumulace všech funkcí do mé osoby není nějaký můj záměr ani cíl. To se prostě tak postupně vyvinulo. Respektive se to vrátilo na samý začátek. Když jsem točil první amatérské filmy, tak jsem si také psal scénář a kameroval a stříhal a režíroval. Nikomu nic totiž nemusím vysvětlovat a s nikým se hádat. Mám záběry přesně v hlavě a na place to jenom zrealizujeme. Proto také před natáčením dlouho zkouším s herci a požaduji, aby uměli situace a dialogy zpaměti a na place se soustředím hlavně na kameru a herce nechám svobodně hrát. A každý natočený záběr si samozřejmě v kamerovém voze pustíme, a když je to špatné, tak se to přetočí, digitální technologie to umožňuje…

Luboš Cafourek je příkladem milého životního outsidera. Proč bychom si ho jako hrdinu filmu měli oblíbit?
Protože každý z nás je životní outsider. To se jen tak tváříme, že životu rozumíme, že všechno funguje a že jsme nezničitelní supermani. A pak se nám náhle život rozpadne v prach. Každý z nás je, nebo byl, nebo bude "životní outsider".