Recenze #2: Sebevražedný oddíl – tak zlí, jak jen to komerce dovolí

Studio Warner. Bros. již několik let tápe v hledání směru, kterým by se jeho DC univerzum mělo ubírat. Původním architektem univerza byl režisér Zack Snyder, který zvolil temné a drsné ladění (Muž z oceli, Batman v Superman: Úsvit spravedlnosti, Liga spravedlnosti). Nedostatečný divácký ohlas však přiměl studio vykročit k barevnějšímu a pohádkovějšímu přístupu, kterým se vyznačuje Aquaman (2018), Shazam! (2019) nebo Wonder Woman 1984 (2020). Nesoudržnost se každopádně neprojevuje jen v rámci pomyslného celku, nýbrž i u jednotlivých filmů. Například Liga spravedlnosti (2017) byla původně režírovaná Zackem Snyderem, pro tvůrčí neshody a tragickou smrt Snyderovy dcery však došlo k výměně za Josse Whedona, režiséra konkurenčních Avengers (2012), který měl ponuré pojetí odlehčit a přidat humorné pasáže a zapamatovatelné hlášky, stejně jako to udělal u Marvelu. Výsledný paskvil ovšem zklamal úplně všechny.

Podobnou tvůrčí anabází si prošel i první Sebevražedný oddíl (2016), režírovaný Davidem Ayrem. V tomto případě sice k odvolání režiséra nedošlo, Ayer si nicméně stěžoval, že mu studio neponechalo volný prostor, do natáčení opakovaně vstupovalo, a navíc nepovolilo nabízející se rating R. Proto nepřekvapí, že film nakonec sklidil podobně negativní hodnocení jako Liga spravedlnosti, v obou případech se ovšem recenzenti shodovali, že se jedná o nenaplněný potenciál.

Nový Sebevražedný oddíl se k tomu předchozímu váže velmi neurčitě – není regulérním pokračováním (v češtině nese stejný název, v angličtině se odlišuje pouze členem The), ale ani remakem. Některé postavy jako Harley Quinn nebo Rick Flag se vrací a jejich interakce je budována s vědomím předchozího filmu, jinak ale fikční svět okupuje spousta nových postav a existenci minulého nezdaru raději nikdo nepřipomíná.

Režisérem je tentokrát James Gunn, známý díky dvěma dílům Strážců Galaxie. Původně tedy točil stejně jako Whedon pro Marvel, ovšem poté, co ho Disney vyhodilo za téměř deset let staré urážlivé tweety, přeběhl k DC, které mu přislíbilo vysoký rozpočet a produkční volnost. Disney nakonec přijalo Gunna zpátky jako režiséra třetích Strážců Galaxie, a tak z původně nelichotivé situace vykličkoval coby spasitel obou studií.

Jako režisér Sebevražedného oddílu se Gunn zdá být ideální volbou. Již od svých prvních nízkorozpočtových filmů projevuje fascinaci vším, co se vymyká, nezapadá a narušuje zažité konvence. Pro tvůrce libujícího si v bizarnosti byli Strážci Galaxie (2014) prvním blockbusterem, který mu zajistil hvězdnou reputaci. Sebranka nesourodých outsiderů tehdy byla svěžím příspěvkem do superhrdinského subžánru, který byl brán příliš vážně a potřeboval razantní změnu. Dokonalé hrdiny najednou vystřídaly chvílemi trapné, často vnitřně nevyrovnané a chybující postavy, které byly do záchrany světa spíše natlačeny, než povolány vlastní morálkou. Fungovaly tak jako oslava nedokonalosti ve světě, kde je normální přeskakovat mrakodrapy a zvedat auta nad hlavu. I z toho důvodu bylo snazší se s ztotožnit s nimi než se sošnými vzory morálky typu Captain America.

Sebevražedný oddíl tak lze onálepkovat jako brutální verzi Strážců Galaxie, jež se může díky erkovému ratingu jaksepatří utrhnout ze řetězu. I zde figuruje absurdní skvadra, sestavená z takřka neznámých, zato bláznivých postav, jejichž schopnosti namísto obdivu vyvolávají posměch – Ratcatcher 2 ovládá krysy, Polka-Dot Man střílí puntíky, King Shark je mluvícím žralokem (dabovaným Sylvesterem Stallonem) a Weasel jednoduše humanoidní lasičkou. I oni jsou týmem z donucení, který Wallerová vysílá na ostrovní stát Corto Maltese, aby zneškodnili místní zbraň hromadného ničení, ukrytou v přísně střežené pevnosti.

Jestliže David Ayer představoval své grázly ve videoklipových medailoncích takřka hodinu, Gunn namísto toho svižně rekapituluje pravidla hry (aneb Poslouchej nebo bude bum!) a jednotku okamžitě vysílá do akce. Úvodní bitva odehrávající se na pláži je příslibem nespoutané tvůrčí energie, která si se sadisticky dětskou radostí utahuje ze zabíjení coby hlavního zdroje humoru.

Po strhující expozici se tempo zklidní a rozvíjí se banální zápletka, vedoucí tým přes několik dílčích problémů k obligátnímu akčnímu finále. Přímočarý scénář rozhodně není na škodu, nicméně prvotní nadšení se rychle vytrácí a Gunn se projevuje jako krátkodechý sprinter než jako vytrvalý maratónec celovečerního filmu. Připomíná tak Snyderovu Armádu mrtvých (2021), případně své vlastní Strážce Galaxie 2 (2017), kteří také záhy ztratili energii, jakmile bylo zapotřebí vyváženě pokračovat ve vyprávění.

Film se tak tříští na jednotlivé epizody, z nichž většina nikterak nepohání děj – to, když kupříkladu Harley zažívá milostný románek, tým se baví v klubu nebo King Shark objevuje nové vodní přátele. Sice je možné argumentovat tím, že je tak postavám dodávána hloubka, každopádně je to snažení nanejvýš průhledné a laciné. Z nemilosrdných drsňáků, kteří by zabili nebo dokonce snědli kohokoli, se tak v průběhu děje stává sympatická parta vyvrhelů, kteří jen nedostali tu správnou šanci, a ačkoli se vás o tom snaží přesvědčit, zlí ve většině případech nejsou. Respektive, jsou tak zlí, jak jen to komerce a mainstreamový divák dovolí.

Neschopnost odvyprávět sevřený příběh nevynahrazují ani akční scény. Ty jsou sice vysoce stylizované, efektně zpomalované a patřičně explicitní, ve výsledku však v dnešní obrovské konkurenci zapadají do zaměnitelného průměru s nedostatečnou bojovou choreografií a rychlými střihy. Nemluvě o závěrečné sekvenci, která se nedokázala vyvarovat klasických neduhů superhrdinských filmů – ústředním nepřítelem je zase jednou obrovské monstrum a fyzickou akci nahrazuje příslovečná digitální destrukce.

Oproti Ayerově nevýraznému a zbytečně tmavému vizuálu je každopádně Gunn okamžitě rozpoznatelný. Opět si vyhrává s propracovanou barevnou paletou a hýří křiklavými sytými barvami, které připomínají komiksovou stylizaci a odpovídají všudypřítomnému nadhledu a sebeironii.

Pohybuje-li se v rámci výtvarné složky Gunn sebejistě, v případě humoru bohužel klopýtá. Jako již tradičně se uchyluje k béčkovým vtipům, které jsou infantilní a často nonsensové – jedna z postav například hrdě hlásí, že byla na velké, jiná hledá spojitost mezi hvězdicí a análním otvorem, přičemž zaručenou hláškovací hvězdou je King Shark, který ve zpravidla jednoduchých větách názorně ilustruje, jak dokáže být natvrdlost zábavná. Mnohdy morbidní a fekální vtipy zrcadlí režisérovu zálibu v nevkusnosti a je osvěžující je slyšet ve velkorozpočtové produkci, nicméně jejich distribuci scénář není s to rozumně ohlídat, a tak se často míjejí účinkem, obzvláště když jim chybí správný timing nebo jsou naopak neúnosně protahovány. To je také případ Peacemakerovy promluvy, ve které se dušuje, že by v případě potřeby snědl i celou pláž mužských pohlavních údů.

O Sebevražedném oddílu se Gunn vyjádřil jako o svém dosud nejšílenějším filmu. Přestože se tak snímek zatvrzele tváří a chvílemi takový opravdu je, ve výsledku zůstává generickým příběhem o trochu nezvyklých hrdinech. Kdyby přišel o pár let dřív, určitě by šokoval víc, dnes jsou však antihrdinové trendy a současně je in být tak trochu out. Sebevražedný oddíl je jistě lepší než jeho předchůdce, Gunnova reputace výjimečně originálního tvůrce je ovšem značně přehnaná.

Hodnocení: 65 %

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE