Recenze seriálu My děti ze stanice Zoo: Když dospělí nejsou dospělí, děti nemohou být dětmi a drogy člověka srazí na kolena

Chladné drama My děti ze stanice Zoo (1981) bylo uvedeno nedlouho po stejnojmenné zpovědi, kterou na základě vzpomínek Christiane F. vydali na konci sedmé dekády novináři německého týdeníku Stern a odhalili tím krutou realitu (nejen) Západního Berlína a jeho nejmladších obyvatel. Život čerstvé teenagerky Christiane F. na sídlišti Gropiusstadt zahrnoval rozvrácené rodinné poměry, násilí, nepochopení, nedůvěru, minimální společenské vyžití a nudu. Mladí ji zaháněli poslechem progresivní hudby (David Bowie a spol.), zájmem o extravagantní módu a výpravami do hudebních klubů (v případě filmu, knihy a seriálu jde o klub Sound). A právě tam došlo na první experimenty a zkušenosti s alkoholem, sexem a drogami, které se staly této generaci osudné.

Výpověď Christiane F. a film My děti ze stanice Zoo vyslaly jasný vzkaz - nejsme odpad společnosti, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale nastavené zrcadlo doby, následek hned několika příčin. Sedmá dekáda, v níž Christiane vyrůstala, přinesla po revolučním roce 1968 kocovinu a dekadentní bezčasí. V Německu děsila Frakce rudé armády, která vyhazovala do vzduchu budovy pravicového tisku, unášela někdejší nacistické pohlaváry a v duchu levicového radikalismu neměla s nikým slitování (pojednává o tom například film Baader Meinhof Komplex). Někdejší ideály vzaly za své, čehož dokladem byl i pomalý rozklad a úpadek sídliště Gropiusstadt, které vzniklo podle návrhu někdejšího zakladatele a ředitele umělecké skupiny Bauhaus, architektonického vizionáře a utopisty Waltera Gropiuse.

Život Christiane F. a jejích známých skončil v lepších případech drogovou závislostí, prostituováním se dle poučky kapitalistické nabídky a poptávky a de facto pouhým přežíváním. Samotná Christiane (ročník 1962) se s následky závislosti potýká dodnes; z péče jí byl odňat syn, žije kdesi v Berlíně, v roce 2014 o svých dalších peripetiích napsala pokračování "Dětí" pod názvem Můj druhý život a nedávno se coby konzultantka podílela na vzniku seriálu My děti ze stanice Zoo, který je středobodem této recenze.

Co mají film a seriál společného? Téma mladých zmařených životů, neutěšených rodinných poměrů a drogové, potažmo sexuální závislosti. V čem se nicméně film a seriál diametrálně rozcházejí, jsou umělecké pojetí, výběr herců (především jejich vyšší věk), hudební kulisy a dynamika děje. Filmové "Děti" se vměstnaly do dvou hodin a osmnácti minut, byly dokumentaristicky laděné a důležitou roli v nich hrála hudba Davida Bowieho. Seriál čítající osm dílů má přes sedm hodin, na Bowieho skladby tu též dojde, ale jinak zde hudební podkres tvoří nejasně datovaná elektronická klubová hudba vymykající se jak přelomu 70. a 80. let, tak současné produkci, navíc často přináší až příliš podbízivě-návodné emoce. Když jsem přemýšlel, do jaké doby seriál datovat, vyšel mi z toho přelom 80. a 90. let minulého století (třeba proto, že tam nejsou žádné mobilní telefony a internet).

Režisér Philipp Kadelbach (seriály Riviera, SS-GB) se na rozdíl od filmu nesoustředí hlavně na Christiane F. (Jana McKinnon), ale velký prostor dává též jejím rodičům Karin (Angelina Häntsch) a Robertovi (Sebastian Urzendowsky), kamarádkám Stelle (Lena Urzendowsky) a Babsi (Lea Drinda), chlapcům Axelovi (Jeremias Meyer) a Bennovi (Michelangelo Fortuzzi) a úlisnému majiteli zverimexu Güntherovi (Bernd Hölscher). Poukazuje tím pochopitelně na složité rodinné vazby, mezigenerační nepochopení, nedospělé "dospělé" či motivace jednotlivých aktérů k užíváním drog a dalším aktivitám.

Mnohem víc než v případě stejnojmenného filmu zde tvůrce akcentuje téma přátelství a sounáležitosti mezi teenagery, které si nicméně s postupujícím dějem a upadáním do heroinové závislosti vybírá svou daň. Odcizenosti a chladu, tak všudypřítomným v případě filmu, je seriál nicméně na hony vzdálen. V rámci lokací nechybí sídliště Gropiusstadt, nechvalně proslulá stanice Berlin Zoo (centrum prostituce a drogových překupníků, jehož exteriérové scény se natáčely částečně v Berlíně a v okolí pražského metra Vltavská, interiéry pak v Praze na Smíchovském nádraží), ani klub Sound (exteriéry se natáčely v Praze v Holešovicích). Nepůsobí nicméně tak chladně a bezútěšně jako ve filmu z počátku 80. let.

Vizuální a zvuková stránka tak schizofrenně tápe mezi "sedmdesátkovým" retrem a seriálovým "tady a teď". Většina barev je umocněna, jednotliví aktéři působí mnohem starším dojmem a jejich sexualita je také v porovnání s filmem z roku 1981 mnohem vyzývavější (je to paradox, neboť v době, kdy se odehrává původní film, šlo v otázce sexu o mnohem otevřenější dobu).

Natočili tvůrci dílo ze současnosti, které se z marketingových důvodů inspirovalo kultovní předlohou? Chtějí postihnout povahu současných vztahových problémů nynější mládeže a naroubovat ji na příběh Christiane F.? Sám v tom nemám jasno. Bez povědomí o původní předloze se seriálové "Děti" k současným teenagerům dostanou jen stěží. Protože, proč by to dělali, když Davida Bowieho vyměnili například za Billie Eilish, že.

Hodnocení: 55 %

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE