Recenze: Nechte je všechny mluvit - režisér Dannyho parťáků bere Meryl Streep na osudovou výletní cestu

Od Stevena Soderbergha jsme už 30 let zvyklí na ledacos - letos je docela v kurzu jeho takřka 10 let stará Nákaza, v níž se lidstvo zoufale vyrovnává se smrtící pandemií, ale známe ho také pro experimentální minimalistická díla jako Sex, lži a video nebo pro komerční hity ve stylu Dannyho parťáků. Ve své novince Nechte je všechny mluvit se úspěšný filmař pro změnu vydává cestou konverzačního dramatu v prostorách jediné výletní lodi, přičemž se primárně soustředí na niterné lidské emoce a neokázalé dějové zvraty. A výsledek je nakonec příjemnější, než se může dle mlhavého popisu zdát.

Příběh se věnuje stárnoucí úspěšné spisovatelce Alice (Meryl Streep), která kvůli nepřekonatelnému strachu z létání cestuje jachtou přes Atlantský oceán, aby si mohla v Británii převzít prestižní literární cenu. Bere s sebou také dvě dlouholeté kamarádky Susan (Dianne Wiest) a Robertu (Candice Bergen) a mladého synovce Tylera (Lucas Hedges), aby se na dlouhé cestě odreagovala a získala inspiraci pro svou poslední práci, jejíž progres kvůli tvůrčí krizi víceméně stagnuje. Cestu potají podniká také pohledná literární agenta Karen (Gemma Chan), která chce z Tylera vytáhnout co nejvíce informací o nové knize, o níž se toho moc neví. Je to přitom právě Karen, která svými životními postoji a vlastní minulostí všechny přítomné formuje a charakterně vysvléká, což, přiznejme si, není atraktivní podívaná pro každého.

Skutečně, ačkoli úvodní představování jednotlivých postav v rytmu

samostatných kapitolek zosobňuje vypravěčskou intuici a timing Stevena Soderbergha, celý film je tentokráte veskrze usedlý a prostý jakýchkoli kompozičních a vizuálních hrátek, známých z celé řady režisérových děl. Vypadá to, jako kdyby se chtěl sedmapadesátiletý filmař, který už je dávno ve fázi, kdy si může točit takřka cokoli, nerušeně zamyslet nad blížícím se stářím a přijít s komornější verzí Felliniho Osm a půl. Nechte je všechny mluvit je filmem, jemuž se musí pozorně naslouchat a vnímat jeho dílčí nálady a informace, které vychází převážně z dialogů dvou či tří dobře napsaných aktérů. A ačkoli se to může zdát, není to snímek úplně pomalý - je v něm sice pramálo akční inscenace a pár rychlejších montáží musí zvýrazňovat hlasitá jazzová hudba, ale scény jsou většinou poměrně krátké a často se mění témata, k nimž se postavy vyjadřují. Necelé dvě hodiny tak ve společnosti skvělých herců utečou docela hladce.

Horší už je to se samotným sdělením a hutností obsažených motivů - naprosto oceňuji, že se Soderbergh zase jednou vydal silně nekomerční cestou, jejíž průběh není lemován žádnými klišé a je v podstatě nepředvídatelný, avšak v součtu není úplně obhajitelné, proč bychom takové výpravě měli ty dvě hodiny života vlastně obětovat. Den po projekci si kromě hereckých výkonů a netuctové romantické linie vybavuji jen málo podnětů, které by stály za vřelé doporučení a které bych už nejmenoval výše. Ano, jde o snímek věnovaný divákovi, jenž chce u sledování dávat pozor a napojit se na uvěřitelné lidské charaktery - v tomto ohledu není pochyb, že Soderbergh uspěl. Ale zároveň jsem nedostal skoro nic, co by mi pozornost bohatě splatilo a snad mě i nějakým způsobem obohatilo - na to je závěr až příliš zapomenutelný a navzdory originálnímu jádru očekávatelný.

Je pořád zážitek sledovat herectví Meryl Streep, která stárne zcela přirozeně a nepatrnou mimikou umí vystihnout jakékoli požadované emoce (což platí stejně tak pro oscarovou Dianne Wiest). A rovněž fandím tomu, když renomovaný tvůrce hvězdně obsazených filmů takto citlivě prohlubuje své konceptuálně zajímavé podrývání žánrových klišé. Navzdory všem nesporným pozitivům ve mě ale tentokrát zůstává pocit hezky tvarované bubliny s průhledným obsahem, jejíž vzletná existence nepřekračuje rozostřenou šeď prosincových mračen, které nás zase neúprosně obklopí bezprostředně po zhlédnutí.

Nechte je všechny mluvit tak skutečně nechává své postavy příjemně promlouvat, a jste-li trpělivý a přemýšlivý divák, můžete v té zkušené filmařské fasádě najít snadné zalíbení. I mně bylo při sledování příjemně a zajímalo mě, jak to mluvení dopadne, jen abych nakonec zjistil, že ve mně nic moc nezanechalo - možná na prahu důchodu a s Pulitzerovou cenou na poličce budu mluvit jinak, zatím ale zůstávám s hodnocením v neurážlivém průměru.

Hodnocení: 65%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE