Nejlepší režisérské debuty

První celovečerní projekt bývá pro začínající filmaře samozřejmě velmi důležitý a jistě také osobní. Pokud uspějí, mohou dál živit naděje na velkou kariéru a doufat v lukrativní zakázky. Ve svých debutech si rovněž tvůrci většinou pilují svůj charakteristický rukopis, popřípadě také za pár dolarů uskutečňují své vysněné vize a obohacují kinematografii o odvážné a nezávislé počiny, nesvázané drtivým tlakem obřích produkcí a studiovými hlavouny. Režisérské debuty bývají zkrátka nečitelné, přitažlivé a zajímavé a je úplně jedno, zdali debutuje zcela neznámý mladý filmař nebo například protřelý herec, scénárista či kameraman. Debuty jsou zkrátka sexy a my se podíváme na 20, které se do historie filmu zapsaly opravdu zlatým písmem - řeč bude konkrétně o těch prestižních začátcích, kterých se mohli diváci účastnit v nezaměnitelných kinosálech, nikoli pouze před televizními obrazovkami. Zde je prvních 10 aspirantů.

Režie: Orson Welles

Bylo by zřejmě až pošetilé začínat v rámci tohoto článku u jiného snímku. Občan Kane byl prvním filmovým projektem tehdy teprve šestadvacetiletého Orsona Wellese, jenž byl do té doby věrný divadlu a který se výrazně zapsal do povědomí celého národa svou rozhlasovou adaptací Války světů. Od mocného studia RKO dostal mladý filmař bezprecedentní důvěru a poté, co zavrhl plánovanou adaptaci románu Josepha Conrada Srdce temnoty, pustil se do příběhu o tiskovém magnátovi Charlesi Fosteru Kaneovi. A předvedl opravdu veliké věci - přestože snímek ve své době finančně propadl, postupem let a s dalšími uvedeními se stal jakýmsi etalonem formálních kvalit klasické kinematografie. Způsob, jakým Welles nelineárně vypráví, jakým inscenuje scény s důrazem na zadní nasvícení a jakým zachází s kamerou či zaostřením, byl nesmírně pokrokový a zůstává dodnes fascinujícím příkladem filmařského mistrovství a tvůrčí kreativity. I kdyby Orson Welles už nikdy žádný jiný film nenatočil, jen za Občana Kanea se na něj bude navždy vzpomínat.

Režie: James L. Brooks

Jméno Jamese L. Brookse asi většina z nás zná z televizní obrazovky rodiny Simpsonových, kde se objevuje jako jeden z producentů. Ale neměl by se opomínat ani jeho přínos filmu, který zahrnuje minimálně dvě skvělé hořkosladké a po právu oscarové komedie. A první z nich byl hned jeho celovečerní debut Cena za něžnost, která si odnesla Oscary mimo jiné za nejlepší film i režii a u níž si jistě pobrečí i dřevorubec. Lehce odvyprávěné drama se chlubí zásobníkem přirozených emocí, které režisér nemusí na diváky samoúčelně střílet, ale podává je jaksi samozřejmě a uvěřitelně. Příběh o nesmrtelném poutu ovdovělé matky a její dcery má tolik silných momentů, že je z hlavy už nikdy nevyženete, a navrch ještě bravurní herecké výkony především ze strany Shirley MacLaine, Debry Winger a Jacka Nicholsona, jehož role mu přinesla druhého Oscara a je jednou z jeho nejsympatičtějších. Dejte tomuto debutu šanci a nechte se obejmout jeho něžností - i po letech na vás jistě zapůsobí.

Režie: Sidney Lumet

Sidney Lumet měl za sebou jako režisér pouze jeden televizní projekt, když do kin vstoupilo jeho inteligentní konverzační drama o skupině porotců, která rozhoduje o vině či nevině obžalovaného. V zádech s hereckým tahounem Henrym Fondou natočil Lumet nesmírně oslovující dialogovou přestřelku, jejíž hlavní dominantou je kromě typologicky skvěle obsazených herců (mezi nimiž se neztrácí ani Jiří Voskovec - na fotografii s knírem v pozadí) sice především vybroušený scénář, ale pocit napětí mezi porotci a rostoucí klaustrofobická atmosféra je bezesporu výsledkem pečlivé inscenace a promyšleného pohybu jednotlivých postav při výměnách názorů. Dvanáct rozhněvaných mužů je právem považováno za jeden z nejlepších filmů všech dob a skutečnost, že šlo o režijní debut, mu jen přidává na obdivu a hodnotě.

Režie: Quentin Tarantino

Mnoho lidí jistě Quentina Tarantina a jeho polemiku příliš nebaští, ale pro velký zástup fanoušků je tenhle chlápek popkulturním bohem, jehož rukopis se nedá okoukat. A to ostatně platí už pro jeho první celovečerní snímek, který hlavně s pomocí koproducenta a představitele hlavní role Harveyho Keitela vystřelil Tarantina z videopůjčovny mezi vyhledávané mladé režiséry. Quentin zde více než jinde uplatňuje svůj specifický cit pro divadelnost a nechává aktéry převážně zavřené na jednom místě, kde kulminuje vzájemné dusno a divák může rozplétat rozházenou síť motivů až zpětně, čímž se udržuje napětí a zvědavost. Film plný násilí byl málokdy předtím natolik zábavný a originální - tak jako u většiny zbylých Tarantinovo počinů, i v případě Gaunerů snad nikdo nemůže tvrdit, že by pokleslost motivů a hra na efekt překonala podmanivou soudržnost a komplexnost samotného vyprávění. Gauneři jsou cool a zub času na tom zatím nic moc nezměnil.

Režie: Neill Blomkamp

Neilla Blomkampa osobně moc rád nemám a Elysium i Chappie řadím do skupinky rádoby oslovujících děl, která se mi z hlavy vykouřila jen chvíli po zhlédnutí. Ale přece je v jeho filmografii jeden velmi světlý záblesk, díky kterému mu nabídky na práci ještě nějaký čas určitě chodit budou. Jeho debut District 9 jste zřejmě viděli a určitě budete souhlasit, že originálnější snímek s tematikou mimozemšťanů možná nikdy nevznikl. Režisér spojuje akční klišé s velmi neortodoxním sociálním podtextem a výsledný mix funguje zkrátka výborně - District 9 je nápaditá a hrozně podmanivě eklektická multižánrová jízda, kde se vrší jeden nápad za druhým a Blomkampovi nedělá problém vykulené obecenstvo zaháčkovat, byť sem tam za cenu až přílišné nevěrohodnosti a hlouposti. Dobré debuty nemusí být jen ty, které nazveme přímo uměním, ale také odvážné hrátky s divákem a bizarními myšlenkami - a v tom případě je tenhle úlet neoddiskutovatelným zlatem.

Režie: Richard Curtis

Máme umělecké náročné filmy, máme strhující melodramata či napínavé thrillery, a pak máme feel-good filmy. A nakonec ještě Lásku nebeskou. Populární britský scénárista Richard Curtis, jehož jméno se po přelomu tisíciletí pojilo s milovanými tituly jako Mr.Bean nebo Notting Hill, si roku 2003 udělal radost a britskou hereckou elitu obsadil do komedie, která je od svého vydání neoddělitelnou součástí vánočních svátků nejen za kanálem La Manche. Mnoho diváků může jistě namítat, že Láska nebeská není nikterak skvostným dílem, ale pouze onou sympatickou feel-good mňamkou s božím hereckým obsazením. Ale pozor, Curtis v tomto případě naplno prokazuje, jak umí být skvělým a citlivým vypravěčem, který nejenže zásobuje funkčním situačním humorem, ale dokáže suverénně a nerušivě proplétat osudy desítek aktérů do nadčasové výpovědi o lásce a lidských emocích. Láska nebeská je dle mého názoru opravdu skvělý film, jehož poselství je velmi nakažlivé a hodnotné, a na Vánoce ji vždy s úsměvem naladím.

Režie: Sam Raimi

Jestliže jsme ocenili feel-good filmy, měli bychom se rozhodně zastavit také u žánru s opačným pocitovým dopadem. Lesního ducha samozřejmě nelze považovat za dílo s depresivní aurou, ale jde rozhodně o vysoce originální a stále zbožňovaný formální výraz svého specifického tvůrce. Sam Raimi vzal ve svých 21 letech kameru a pár herců (mezi nimi naštěstí i dobrého kamaráda Bruce Campbella) a udělal morbidně zábavnou a strašidelnou noční můru z nevinné návštěvy jedné v lesích ukryté chatky. Dnes velmi profláklé a tuctové schéma, ale v roce 1981 znamenala tahle vynalézavá show plná neodolatelných efektů a masek senzaci v řadách festivalových hororových fandů a její popularita v dalších letech jen rostla (a vedla ke dvěma neméně povedeným pokračováním). Raimi ukázal, jak z produkčního minima vytěžit absolutní maximum, a sype na diváka jeden bláznivý a sympatický nápad za druhým - mnoho žánrových následovníků se ho snaží v jeho neurvalé vypravěčské póze napodobovat, ale jen velmi malé hrstce filmařů se to alespoň částečně podařilo. A další palec nahoru za objev zmiňovaného Campbella, jehož Ash aspiruje na jednu z nejlepších filmových postav vůbec (a drtivou zásluhu na tom má hlavně dokonalý výkon jeho jinak podceňovaného představitele).

Režie:Martin McDonagh

Když úspěšný autor divadelních her Martin McDonagh na sklonku minulého století prohlásil, že vždy tíhl spíše k filmu, málokdo čekal, jak vrchovatě svá slova v budoucnu naplní. Nejenže vyhrál Oscara za svůj krátký film Šestiraňák s Brendonem Gleesonem, ale roku 2008 uvedl svůj celovečerní debut, který udělal zajímavou reklamu nejen belgickým Bruggám, ale rovněž mistrovské filmařině jako takové. Na sloupech skvělých a břitkých dialogů a senzačních herců vystavěl McDonagh nepředvídatelné černohumorné drama, které funguje v komediálních i dramatických rovinách a opakovaně baví promyšleným vývojem vztahu tří výborně napsaných postav. V Bruggách si zachovává špetku divadelnosti, ale disponuje i suverénní režií, vyrovnaným tempem a vskutku silnými a dobře gradovanými momenty, které navzdory přepálenosti zkrátka fungují. A trojice Gleeson, Colin Farrell a Ralph Fiennes nehorázně válí a baví každou svou replikou. Musíte vidět.

Režie: George A. Romero

Není náhoda, že George A. Romero, dodnes nejplodnější a nejzásadnější přispěvatel do subžánru zombie-hororů, natočil svůj kultovní debut zrovna na konci šedesátých let, kdy se americká kinematografie začala léčit z dlouholeté stagnace a otevírat dveře progresivním mladým filmařům a jejich osobitým vizím. Na první pohled velmi laciná a unylá, ale pod povrchem je Noc oživlých mrtvol velmi intenzivně a hlavně inteligentně zrežírovaným předchůdcem všech realisticky špinavých hororů sedmdesátých let, jehož devíza není pouze samotný nápad, ale také odvážné zpracování a poselství - záměrně černobílá kompozice posiluje dokumentární zpravodajský dojem a inklinuje k sociálnímu apelu na společnost, kterou v té době zmítaly nekonečné nepokoje a rostoucí násilí. Jde o přímočarou napínavou jízdu, které poloamatérská forma velice sedí a v níž lze každé tvůrčí rozhodnutí racionálně obhájit. A že vzniklo tolik tematických následovníků, to jen svědčí o důležitosti a inspirativnosti tohoto debutu.

Režie: Steven Soderbergh

Steven Soderbergh je dnes jedním z nejkomplexnějších tvůrců Hollywoodu, který umí točit nejen hvězdné mainstreamové produkce (Dannyho parťáci), ale především levné nezávislé filmy s charakteristickou tvůrčí filozofií a s velmi specifickými charaktery, které se často potýkají se záhadnou minulostí. A takové hrdiny představil filmař už ve svém debutu z roku 1989, který svádí dohromady čtyři romanticky propletené aktéry a chytře oddaluje pointu a úplnou pravdu o jejich sexuálních touhách a minulosti. Jako tradičně u 'nezávislého' Soderbergha je forma na zvláštním pomezí minimalismu a experimentování - příběh je velmi dialogový a jednoduchý, ale ozvláštněný nelineárním vedením pozornosti a samotnou rolí videa, jímž je jedna z postav fascinována a skrze nějž nakonec hrdinové své potlačované sexuální touhy vyjadřují. Jako skládačka motivů jsou Sex, lži a video opravdu nesmírně sexy a jakožto jeho debut patří rozhodně k nejlepším počinům tohoto pozoruhodného filmaře.

V příští části dojde na zbylých deset titulů.