Seriál Vychováni vlky – tvůrce Vetřelce buduje základy nové ságy a zkouší divákovu trpělivost

Autorem námětu a scénáře je Aaron Guzikowski, kterého do velkého světa vystřelil scénář k temnému thrilleru Denise Villeneuvea Zmizení (2013). Guzikowski Scottově produkci nabídl svůj scénář k realizaci a přijetí bylo osvěženo bonusem v podobě režie prvních dvou epizod samotným Ridley Scottem. Už pilotní díl seriálu vcelku jasně odkrývá známé a Scottem nikoli poprvé zkoumané fenomény (titulkové intro k Vetřelec: Covenant s dotazem androida v podání Michaela Fassbendera „If you created me, who created you?“ by klidně mohlo odstartovat i tuto sérii). Jedno je možné říct bez váhání a s jistotou. Kvalitní televize si okázale ťukla šampáněm s dalším výsostným filmařem a producentem.

Není jistě nic špatného na tom, když se živoucí legenda žánru vrací k tématu, které zformovalo a do značné míry i definovalo proměnu filmové sci-fi na přelomu 70. a 80.let. Vetřelec (1979) a Blade Runner (1982) jsou ve filmové klasice 20. století něco jako romány a povídky Raye Bradburyho ve světové literatuře. Zvedají a posouvají žánr a svou formální i myšlenkovou kvalitou popírají s žánrem předsudečně spojenou kategorizaci, tedy že sci-fi je cosi méně hodnotného, ne-li přímo pokleslého. Obě zmíněná Scottova díla jsou v seriálu Vychováni vlky odhalitelná buď nepřímo (premisou, podobou některých tematických rovin, filosofických otázek) nebo přímým odkazem, citací (vyvíjející se parazit v těle, bílá „provozní“ tekutina v tělech androidů atd.).

Příběh je odstartovaný přistáním dvojice androidů v kosmické lodi na nehostinné planetě s cílem vybudovat nový domov. Je zřejmé, že takto byli oba androidi kýmsi (později ten někdo dostane i tvář a jméno) naprogramováni. To, že jednomu z dvojice věnoval stvořitel mnohem více času a péče, pochopíme později. Proč tomu tak bylo, s tím už bude trochu problém. Později se také dozvíme, proč na palubě kosmické lodi není žádná lidská bytost. Vyspělé technologie umožňují z uloženého biologického materiálu na palubě lodi stvořit život – nového člověka, dítě ze zkumavky, při čemž rodiči jsou oba zmínění androidi (příznačně se oslovující Matko, Otče). To, jak seriál exponuje příběh, se dá v mnoha ohledech brát jako volné navázání na Vetřeleckou ságu. Především pak na kontroverzně přijatého Prométhea. Čím více se seriál rozjíždí a čím více se příběh rozrůstá o nové postavy, tím více odkazuje ke druhému Scottově opus magnum – Blade Runnerovi. Nikoli prostředím, svět dystopického L.A. budoucnosti je jistě něco jiného než několik skalnato-písečných hektarů, kde přistane Matka s Otcem a kde se odehrává většina děje seriálu. Mám na mysli pokládané otázky po smyslu existence, zodpovědnosti za stvoření nového – jakkoli umělého - života a konfrontaci s důsledky hry na Boha.

Z děje vyplyne, že na mateřské planetě (Zemi) došlo k apokalypse vypuknutím náboženské války. Androidi jsou vysláni do hlubin Vesmíru těmi, kdo na božského Sola kdesi v metafyzičnu nevěří. A cílem těchto bezvěrců je vybudovat novou základnu, vdechnout život nové generaci ateistů nezatížených dogmaty a náboženskými kánony. Pracovat s tématem víry v žánru sci-fi jistě není snadná disciplína. A implementovat ho do příběhu, který se odehrává v high-tech budoucnosti na planetě, která připomíná ostrov Robinsona Cruesoea zhruba sto let po výbuchu atomové bomby, to už chce hodně velkou dávku odvahy. Guzikowskému se daří hned po prvních dvou třech epizodách navodit dojem, že sledujeme adaptaci nějakého veleúspěšného románu ze Zlatého věku sci-fi. Jako by se probudil duch toho nejlepšího od Briana W. Aldisse, Roberta Heinliena nebo Clifforda D. Simaka. Nemusíme chodit každou neděli do kostela, abychom v příběhu rozeznali odkazy na Bibli, nicméně samotné náboženství je v zde spojeno s mithraismem, reálným předkřesťanským kultem původem z perské říše (uctívaný sluneční bůh Mithras má v seriálu jméno Sol).

Od začátku je zřejmé, že největší devizou příběhu z planety Kepler22b (skutečně existující extrasolární planeta v souhvězdí Labutě) bude Matka (Amanda Collin). Ona je hlavním hybatelem děje, má mimořádné charisma i (super)schopnosti, její partner Otec (Abubakar Salim) sice vypadá jako android stejné generace, ale zdaleka nedosahuje na limity toho, co je schopna ze sebe dostat Matka. Jestliže Ridley Scott ve Vetřelci hodně pomohl následnému boomu silné filmové ženské hrdinky, která bere do ruky spíš granátomet než zástěru, tak ve Vychováni vlky na tento inovativní vklad plynule navazuje. Jakkoli je Matčina postava koncipovaná androgynně, má v sobě nepopiratelně převažující ženský sexappeal, není jen dokonalým výtvorem s předem zadaným programem, ale i bytostí s propracovanou umělou inteligencí, která dokáže přesáhnout do ní vložené informace. To je na Matce provokativní, atraktivní a myšlenkově subversivní, a myslím, že diváka bude stejně jako mě bavit sledovat, kam až tento sebepoznávací proces dospěje.

Právě v tom, jak se v ní sváří naprogramované normy chování s těžko předvídatelným poznávacím procesem (role Matky a ochránkyně nového lidského rodu je pro ni prioritní) jsem cítil největší potenciál příběhu. A také nejvíce promarněných příležitostí s tímto potenciálem pracovat. Tady je příběh z planety Kepler-22b nejblíže motivu vzbouřeného androida-replikanta Roye Battyho (Rutger Hauer) v kultovním Blade Runnerovi. Nedosahuje ale hloubky jeho tragičnosti, zatímco v Blade Runnerovi nás na konci souboje Deckarda (Harrison Ford) s replikantem čeká fascinující a dechberoucí scéna, Matčino vrcholné drama se rozmázne v bizarním, rádoby efektním a možná i záměrně těžko uchopitelném (a pochopitelném) konci. To, v čem selhával Scottův Prometheus (2012), se tady v mnohém reprodukuje. Rád bych se mýlil, ale vypadá to, že Guzikowski není mistrem konců. Problematické sklenutí jinak atraktivně postaveného příběhu nabídnul už ve Zmizení.

S ubíhajícím dějem se kupí a uzlují tematické tobogány, s často velmi těžko obhajitelnou logikou. Jako by scenárista měl hafo nápadů, kudy dějové linky vést a bylo mu líto je filtrovat. Ve chvíli, kdy se na planetě objevuje zbytek z posádky lodi plné věřících (jejichž kostýmy evokují středověké křižácké výpravy), je jasné, že se schyluje k dramatické konfrontaci. Náboženský nebo spíše řekněme transcendentní motiv dostává mnohem silnější kontury, nicméně až do konce není jasné, jak to s tím bohem Solem vlastně je. Na planetě je v poušti například jakýsi podivný obří pentagonální objekt, cosi jako černý monolit v Kubrickově klasice (2001: Vesmírná odyssea) a ten se zdá být (není jisté, jak funguje) spojnicí s nadpozemským Solem. Ponechme tuto záhadu stranou, stejně jako otázku, proč se právě k této planetě vydala loď mithraistů. Ať už je k tomu vedly jakékoli důvody, protektorsky naprogramované Matce se to samozřejmě ani za mák nelíbí a podle toho s nezvanými „vetřelci“ zamete. V této části seriálu přichází ke slovu temná a divákem nesporně tušená strana androidky. Probouzí v sobě svůj původ – androida Nekromanta, strašlivou zbraň, schopnou trhat své nepřátele pouhým křikem, jako by šlo nějakou mýtickou harpyji.

Silným momentem seriálu je část, kdy se do čela přeživších věřících ze zničené kosmické lodi dostane ateista. S ním vstupuje do příběhu podle mě hlavní mužská postava. Uprchlý bezvěrec a voják Marcus (Travis Fimmel, známý ze seriálu Vikingové) je hlavním protivníkem Matky a scenárista mu na záda naložil tolik proměn a zvratů, až se v nich Marcus (i divák) do slova a do písmene ztrácí. Jeho zarytý ateismus dostane transcendentálními zážitky povážlivé trhliny, kterými se nakonec prodere až k hranicím bizarního osvícení, jednodušeji řečeno k víře vyznávané jeho úhlavními nepřáteli, mezi něž se s přítelkyní Sue (Niamh Algar) fikaně infiltroval. Právě ona je trochu nezaslouženě po celou dobu seriálu maličko v jeho stínu. Pro mě to byla jediná sympatická postava celého seriálu.

Expozice připraví pro tento pár úžasnou startovací pozici. Jako bezvěrci se zbavují staré identity a berou na sebe identitu novou (vyspělá technologie budoucnosti umožňuje vzít na sebe kompletní vizuální podobu někoho jiného). A v nové identitě musí definovat svůj postoj k chlapci, který je považuje za své rodiče, aniž by znal krutou pravdu. Marcus a Sue těžce a bolestně hledají cestu k „novému synovi“ Paulovi (výborný Felix Jamieson) – jednomu z chráněnců Matky. Tato vyprávěcí linka mohla být emocionálně mnohem hypnotičtější, než jak se nakonec jeví. Je totiž oslabena dalšími, podle mě nadbytečnými rovinami a interpretačními hádankami vyprávění. Když se například v druhé polovině seriálu začne prolínat virtuální realita se skutečností a když se na diváka klade náročnost téměř kyber-punkové poetiky, neubránil jsem prosté otázce „proč?“ Proč ne, řekl by asi Guzikowski a má na to jistě právo.

Tvůrci se tak ale sami dostali do bezvýchodného labyrintu, do portálu, kde je plno otázek ve tmě a málo odpovědí. Titul seriálu odkazuje k legendě o zakladatelích Říma – Romulu a Removi, bratrům odkojených vlčicí. Co ovšem tato spojnice v kontextu příběhu znamená, jak ji interpretovat, to je pro mě jedna z nerozluštěných záhad. Jako by bylo záměrem jen vystavět teprve základy pro novou mytologii. Její obhajitelnost a koncepční propracovanost se nedá z první série hodnotit. Prvních deset dílů působí jako zahřívací kolo mnohem obsáhlejší ságy, kdy se dozvíme to, co jsme tady poznali jen v náznacích. Komu patřily kostry obřích predátorů na planetě? Jaká tajemství skrývá zmíněný pentagon? Proč si bezvěrci vybrali k osídlení tuhle nehostinnou a nebezpečnou hroudu? Co je obsahem proroctví, o kterém se Marcus zmiňuje a kam bude směřovat napojení na boha Sola? A co vzejde z finálního střetu androidů s patrně předem určeným zrodem nového a děsivého tvora?

Mohl bych těmi otázkami popsat celou stránku a na žádnou z nich neexistuje v první sérii jednoznačná odpověď. Aaron Guzikowski je možná zná a možná má v psacím stole pět šuplíků a v každém už napsanou další sérii Vychováni vlky. Uvidíme. Snad.

Hodnocení: 75%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE