Recenze: Milada - významná československá politička jde na popravu. Jak to ustál režisér Mrnka?

Ano i ne, v tom dobrém i v tom horším, chtělo by se napsat. David Mrnka si totiž na záda naložil jako svůj první celovečerní režijní počin pořádně těžké břímě, které život a odkaz Milady Horákové představuje. Navíc se kromě režie ujal též psaní scénáře a na vznik filmu poměrně dlouho sháněl finance. Jedná se tedy o autorský snímek, který se na Horákovou nedívá nutně z historického pohledu, ale přibližuje ji divákům v řadě každodenních rodinných situací. Jistě v tom hrála roli též Jana Kánská, dcera Milady Horákové, která autorům zpřístupnila archivy, a na základě rozhovorů s ní Mrnka psal též scénář.

Mrnkova Milada se věnuje rokům 1938-1950, kdy byla Horáková po vykonstruovaném procesu popravena udušením. Ve zkratce se prolétne Hitlerova anexe Sudet, začátek 2. světové války. Dojde na věznění Milady Horákové (Ayelet Zurer) v Terezíně a následnou obhajobu jejích humanitárních aktivit před soudem v Německu. Horáková je zde vyobrazena jako právnička, která se umí sama obhajovat, nebojí se jít do konfrontace. A často to odnáší i její rodina - manžel Bohuslav (Robert Gant), dcera Jana (Karina Rchichev). 

Drama pod povrchem kypí především mezi Miladou a její sestrou Věrou (Vica Kerekes), která se o dceru Janu stará v době, kdy je matka v nacistickém vězení. A pochopitelně sestře vyčítá její nekompromisní přístup, během něhož zapomíná na rodinu. Tento konflikt je ve snímku zmíněn vícekrát a jde o jednu z nejbolestivějších anabází rodiny Horákových.

Režisér Mrnka v Miladě tlumí emoce na minimum, snaží se do více než dvouhodinového filmu dostat co nejvíce událostí, ale často je to na úkor dramaturgie. Nejčastěji je to vidět v opakujících se scénách, kdy Horákovi již po 2. světové válce jezdí do přírody - stále tatáž hudba Aleše Březiny (i když velmi dobrá), stále tytéž pohledy matky k dceři. Kdyby šlo o dramaturgickou gradaci před finálním zatčením, ale z tohoto nekouká nic než kamerová ptačí perspektiva Martina Štrby a protiklad k řadě interiérových scén.

Možná nebylo od věci natočit Miladu jako mini-sérii, případně třídílný film (podobně jako Hřebejkovo Zahradnictví). David Mrnka získal podporu Netflixu, kde by zřejmě o podobný formát zájem byl. A člověk by se s motivací Milady Horákové seznámil mnohem lépe než z několika ambiciózních výstupů u soudu, v parlamentu a podobně.

Vzhledem k tomu, že Milada počítá s mezinárodní distribucí, byla natáčena v anglickém znění a českým akcentem. Řada recenzentů to odsoudila, já bych ale doporučil právě anglickou verzi s titulky. Například v porovnání s Anthropoidem (2016) to dopadlo o mnoho lépe a mně osobně to při sledování za uši netahalo.

Je ale škoda, že když se režisér obklopil profesionálním týmem, pozapomněl na dramaturgii a drobné nuance, které by výslednému pocitu ze sledování Milady pomohly. Několik velmi silných scén Milada obsahuje (útěk Bohuslava Horáka z vily, řada výslechů Horákové a finální loučení před popravou), ale nedaří se je nenásilně navléct na celek jako korálek na nit jednoho silného příběhu.

Vznikl tak film dávající rovnítko mezi fašismus a komunismus, těžící z odkazu odvážné ženy, která podstoupila nejvyšší oběť. Osobně si myslím, že je dobře, že to Mrnka "nehrotil", protože divadelní hra Zítra se bude... (2010) představila finální soudní proces s Horákovou dost sugestivně (až pekelně). Žijící komunisté, kteří Horákové oběť zpochybňují, tak ztrácejí argument ke kritice. Režisér totiž Miladu vyobrazil jako člověka z masa a kostí, který není bez chyb, má rodinu, prožívá emoce, jejichž gradace těsně před filmovým finále působí až transcendentálně. Mrnkovi prostě šlo o to přinést film o ženě, která si to jistě zaslouží. Pro někoho klišoidní heslo "žít v pravdě" tady nabývá rozměrů, co přesáhnou jeden lidský život a osud.

Škoda, že Mrnka neměl více filmařských zkušeností. Chyběl mu nadhled a spolupracovníci s kritickým myšlením? Každopádně je dobře, že Milada vznikla. Alespoň se o ní, o jejím osudu a významu bude zase více hovořit.

Hodnocení: 60%