Příběhy hrdinů filmu se odehrávají během jednoho večera uvnitř a okolo literárního baru uprostřed velkoměsta. Děj sleduje jednotlivé postavy v dané chvíli a místě, zde se jejich osudy zamotávají, střetávají, proplétají. Každý z aktérů příběhu vstoupí do příběhu z jiných příčin: jeden se chce jen pobavit, další hledá vztah, jiná je zmatená a její kamarádka opilá. Ta cosi pořád řeší, jemu je to jedno, ale zase chce tohle a tamta zase něco jiného… Mezi všemi se pohybuje skupina studentů v čele s hercem Jiřím (Jiří Kocman), který si přivydělává prodejem drog, a neúspěšným literátem Egonem (Michal Sieczkowski). Příběhy všech postav pak získávají na důležitosti s vypuknutím násilné pouliční vzpoury, která zboří všechny společenské konvence a najednou je vše povoleno. Svět, jeho hodnoty a smysl se převrátí na ruby. Teď se teprve ukáže, kdo je opravdu jaký člověk. Probudí se uprostřed davu šelmy nebo mrchožrouti? Nebo snad i nečekaní hrdinové? Pohádka se mění v horor i komedii.
Scenárista a režisér Michal Samir prozradil, jak přišel na téma svého debutu: „V létě 2011 při pohledu na hořící londýnský autobus jsem pochopil, že jsme na počátku nové doby. Doby chaosu, nepřehledného strachu, jehož původ neznáme. Vidíme jen důsledky - vymlácené výlohy, převrácená auta, šátky okolo úst a vlajky bez barev. Má předpověď se naplnila, obdobné události se od té doby odehrály v Itálii, ve Švédsku nebo Francii. Evropu prostě obchází strašidlo a není důvod, proč by nedorazilo i k nám. Nehledě na to, že jeho špehové a zvědi už tu dávno jsou. Nemůžu se zbavit pocitu, že jádro problému je v tom, že někteří lidé se jednoduše nudí. A nuda vede k otrávenosti a končí u agrese.“ K žánru filmu Michal Samir dodává: „Hany vnímám jako komedii, přestože bych ji měl označit za drama. Miluji komedie, u kterých se člověk nesměje nebo se spíš smát bojí. Uvnitř něj sedí skřet, který se hihňá tomu, co vidí, ale zároveň chápe, že to, co sleduje, k smíchu není.“
Filmová látka Hany může být vnímána jako generační výpověď - příběh o současné společnosti a mladých lidech, jakési „ztracené generaci“, k čemuž Michal Samir podotkl: „Vnímám ji jako generační výpověď, ale v žádném případě není tato generace ztracená. Naopak. Tato generace nemá nárok označovat se za ztracenou. Naše možnosti, příležitosti, podmínky, ve kterých žijeme, nás staví do role, kdy o svém osudu můžeme rozhodovat sami. Ale tato přemíra volnosti je někdy svazující a máme problém se zorientovat. Proto jsme spíš generací “únikářů”. Není náhoda, že dnes chce být k
aždý druhý umělcem. Literátem, hercem, zpěvákem ze soutěže či režisérem. Když se mu to nepovede, může se schovat za to, že je nepochopen, případně v depresích, nikdo mu nerozumí a společnost mu to bude tolerovat. Ovšem jediné, od čeho unikáme, je zodpovědnost za sebe sama.“
Zajímavostí je, že film bude realizován bez jediného střihu, tedy na jeden záběr (kamera Martin Žiaran). Natáčení předcházely náročné, čtyřicetidenní herecké zkoušky v pražském Karlíně. Samotné natáčení trvalo pouhé tři dny. „V těchto třech dnech musí vzniknout film, který bude dobře vypadat, bude lidi bavit a bude mít velkou výpovědní sílu, což je trojkombinace, kterou jsem si vysnil. Ale kameraman Martin Žiaran říká, že omezení dělá styl. Pokud má pravdu, bude tento film nejstylovější v dějinách,“ dodává režisér a scenárista Samir.