Amadeus slaví 40 let. Vrchol Miloše Formana děsil odborníky, vypravěčsky je však stále geniální

Forman se v různých rozhovorech netajil tím, že mu máloco přijde tak nutné jako biografie skladatelů. Když jej však přítel pozval na Shafferovu hru, nedovolil si odmítnout a nakonec ke svému překvapení nelitoval. Spíše než o přehlídku životních reálií obou osobností klasické hudby či vykreslení vídeňského dvora Josefa II. totiž šlo o strhující drama dvou mužů, víry v Boha a závisti.

Než však mohlo v první polovině roku 1983 proběhnout na lokacích v Praze a Kroměříži natáčení, bylo potřeba s komunistickým režimem nejen domluvit podmínky, za nichž bude zámořský štáb několik měsíců pracovat v Čechách, ale i sehnat peníze. To se ukázalo jako problém, neboť financovat bezmála tříhodinový historický film o lidech v kostýmech a parukách během rozpuku MTV nebylo nic samozřejmého, jak později Forman vzpomínal. Producentsky projekt zaštítil Saul Zaentz, jemuž Forman už přinesl Oscara díky Přeletu nad kukaččím hnízdem, o distribuci se postarala nezávislá společnost Orion Pictures.

Namísto Toma Hulceho se do hlavní role uvažovalo o Kennethu Branaghovi, Melu Gibsonovi, Timu Currym či Marku Hamillovi, který Mozarta ztvárňoval na Broadwayi, avšak Forman se jej bál obsadit kvůli obeznámenosti široké veřejnosti s postavou Luka Skywalkera. Hulce se dlouhé měsíce učil hrát na klavír, jeho kolega F. Murray Abraham zase dirigovat. Na poslední chvíli se do castingu dostala Elizabeth Berridge, jež ztvárnila Mozartovu manželku Constanze namísto Meg Tilly, která se těsně před natáčením zranila. Tilly si pak aspoň zahrála jednu z klíčových rolí v pozdějším Formanově historickém opusu Valmont.

Film s rozpočtem 18 milionů dolarů se nakonec i díky kritické chvále dopracoval ke kasovnímu úspěchu v podobě 90milionových tržeb. Vyloženě nespokojení byli snad jenom úzkoprsí muzikologové a historici. Pozdější zisk osmi Oscarů (na tři další byl film nominován) se stal Formanovým největším životním úspěchem, když získal druhou režijní sošku a k nejprestižnější ceně pomohl i scénografovi Karlu Černému a kostýmnímu výtvarníkovi Theodoru Pištěkovi. Jen Miroslav Ondříček si připsal „pouze“ nominaci. Oscara dostal i Peter Shaffer za adaptaci své vlastní hry. Dále film získal i čtyři Zlaté glóby, čtyři ceny BAFTA a bezpočet dalších.

Hned v prvních záběrech zní osudový motiv z Dona Giovanniho a kulisy pohřebního vozu a zasněžených ulic evokují trudnou atmosféru. Rychle se seznamujeme s hroutícím se, pocity viny sžíraným Salierim na sklonku života, který mladému knězi převypravuje svůj příběh. Pozice vypravěče zde neslouží jen ke zpřehlednění a usnadnění narace, ale i k tomu, abychom si uvědomili, že sledujeme Salieriho verzi událostí. V tuto chvíli už nemá proč lhát, nechce se před nahodilým posluchačem dělat lepším, zároveň ale příběh vidíme jeho očima. Otravný pištivý smích mladého Mozarta, který přijede do Vídně ze Salcburku a svým hudebním talentem Salieriho okamžitě okouzlí, je tedy jednoznačně interpretován jako výsměch od Boha.

Právě vztah k Bohu je motivem, díky kterému je třeba brát Salieriho vážně. Nejde jen o průměrného, „řemeslného“ skladatele, jenž se snaží si vydělat a shodou okolností se dostane do vysoké funkce. Už v dětství se totiž Salieri zaslíbil Bohu, chtěl se stát nejoblíbenějším skladatelem a miláčkům davů, za což mu nabídl svou čistotu, píli a pracovitost.

A to se skutečně dělo, Salieri byl úspěšný a vzhledem k Mozartově novátorství až experimentování by Salieri zřejmě mohl být poměrně snadno oblíbený i nadále. Když Salieri kárá Mozarta, že přecenil své publikum, je vidět, že on sám skládá pro lidi, pro popularitu, zatímco Amadeus pro kvalitu hudby, ideu umění. Díky svým schopnostem však Salieri vidí, o kolik je Mozart lepší i bez dřiny a odříkání, což naprosto otřásá jeho vírou v Boha i představami o tom, jak svět funguje.

„Tohle nebylo dílo cvičené opice. měl jsem pocit, že slyším hlas boží,“ říká a jinde zase: „Proč mi Bůh vštípil touhu tak silnou jako chtíč, a pak mi upřel talent?“ Když není nejlepší, není ničím. Stále se srovnává s Mozartem, což je neproduktivní a sebemrskačské, postupně jej proto pohlcuje nenávist, neschopnost tvořit a osobnostní rozklad. Na konci se pasuje na patrona průměrných, zástupce těch, co nezvládli překročit svůj stín. Tragika jeho postavy ale spočívá v tom, že to tak vůbec nemuselo být.

Vedle detailních Pištěkových kostýmů, precizní Ondříčkovy kamery (vyhýbající se umělým zdrojům světla) a samozřejmě nadčasové Mozartovy hudby stojí Amadeus i na Formanově vypravěčském umu. Napomáhá tomu i rytmizace narace pomocí jednotlivých oper, které charakterizují různé fáze Mozartova tvůrčího života. Občas u nějaké situace film zůstane dlouho, jindy jedním asociativním střihem překlene období několika měsíců. Prostřednictvím zvukových můstků či rozvíjení motivu však na sebe jednotlivé pasáže přehledně navazují, díky čemuž film uteče mnohem rychleji.

V souladu s tím houstne i atmosféra – zatímco zpočátku vidíme spoustu prosvětlených upravených interiérů, ke konci se většina scén odehrává v noci a šerosvitu v bezútěšných prostorech, které jdou ruku v ruce se Salieriho propadem do šílenství a Mozartovým zhoršujícím se zdravím. I díky této preciznosti zůstává sledování Amadea ohromujícím zážitkem i dnes, 40 let od jeho premiéry.

Podívejte se na náš žebříček nejlepších hudebních filmů, kde se Formanův opus magnum nachází trochu překvapivě „až“ na druhém místě.

Zdroje: Filmový přehled, Wikipedia, Přádná, S.: Miloš Forman – Filmař mezi dvěma kontinenty