Kontroverzní Takoví normální zabijáci slaví 30 let. Tarantino krvavou satiru nenáviděl

Tarantino ke konci 80. let jako svůj první scénář napsal právě Pravdivou romanci, avšak rozmáchlý text o délce 500 stran musel Scottův tým pořádně proškrtat. Vyřazené momenty i celé dějové linky Tarantino následně zúročil při psaní Takových normálních zabijáků. Ani svůj druhý scénář se mu ale nepovedlo dovést až do produkce, a tak jej prodal a za peníze z obou textů následně natáčel svůj debut Gauneři.

Blázna z videopůjčovny původně inspiroval jednak známý příběh o Bonnie a Clydeovi, jednak i popis řádění podobného, pouze o dvě dekády mladšího páru milenců ve složení Charles Starkweather a Caril Ann Fugate. V Tarantinově textu ale dvojice zabijáků hrála jen vedlejší úlohy, vyprávění se totiž zaměřovalo na televizního reportéra, jenž je jim v patách a který se z jejich hrozivých činů snaží udělat senzaci. Režisér Oliver Stone se svými spoluscenáristy Richardem Rutowskim a Davidem Velozem však dílo zásadně přepsal a obrátil pozornost právě k vraždící dvojici.

Stone, oproti Tarantinovi starší o 17 let, totiž prý nechtěl „jen“ kritizovat televizní praktiky, nýbrž jej životní zkušenosti údajně dovedly k obžalobě celého systému, od výchovy až po justici. Reálné a hojně medializované případy okolo O. J. Simpsona, Rodneyho Kinga, Tonyi Harding či masakru v texaském Wacu jej nasměrovaly ke kritice médií i společenského uspořádání, jež tuto senzacechtivost umocňuje.

I proto se ve filmu skoro nenacházejí kladné postavy a i zástupci institucí snažící se ukončit vražedné běsnění milenecké dvojice vykazují psychopatické či psychotické sklony. Šlo tedy o obrovský rozdíl oproti odlehčenějšímu Tarantinovu námětu, což nakonec vedlo k mediální přestřelce mezi oběma filmaři a tehdejší vycházející hvězda nezávislého filmu dodnes nechce být s Takovými normálními zabijáky spojována.

Po mnoha odsudcích výsledného filmu se Stone zaklínal, že film neglorifikuje násilí, ale právě naopak se snaží satiricky upozornit na to, s jakým úžasem a obdivem média zpracovávají děsivé činy sériových vrahů. Ačkoli o mnoha prohlášeních i politicko-společenských názorech kontroverzního filmaře můžeme úspěšně pochybovat, v tomto případě s ním lze souhlasit – sám film totiž na svou umělost a nepřirozenost upozorňuje dostatečně hlasitě, abychom jej nemohli brát jako vážně míněný příběh o zabijáckých milencích ve stylu Bonnie a Clydea.

Naopak jsme už od prvních minut svědky zahlcující, až tělesně nepříjemné jízdy vyžívající se ve formálních hříčkách a hraním si s rozmanitými (především televizními) formáty. Můžeme vysledovat téměř dvě desítky formátů v čele s 8mm, 16mm či 35mm materiálem, černobílým i barevným, dále nechybí ani animace, záběry z pohledu první osoby, hojné využívání nepříjemného nakloněného rámování (známého jako tzv. dutch angle), prostřihů na zcizující dobové reklamy a tak dále.

Obzvláště děsivé dospívání Mallory podané jako sitcom na způsob Ženatého se závazky dokáže velmi stylově mrazit. Dokonce ani delirické vymítání vnitřních démonů pomocí indiánských rituálů neslaví úspěch a ukazuje, jak hluboce je zlo zakořeněné. Není také divu, že postprodukce trvala skoro rok, vždyť dvouhodinový snímek obsahuje skoro pětkrát tolik střihů jako tehdejší běžný hollywoodský film.

Frenetické tempo plné matoucích výjevů ukazuje vychýlenost a nepřirozenost celého příběhu o dvou mladých lidech, kteří se (zřejmě vinou traumatizujících zážitků z dětství) vydají na několik týdnů trvající krvavou jízdu napříč Spojenými státy, jejímž důsledkem je zhruba padesát mrtvých. „Jakožto bůh našeho světa nás prohlašuji za manžele,“ stvrzuje Mickey (Woody Harrelson) svůj obřad s Mallory (Juliette Lewis) a dokazuje tak svůj nezájem o existující instituce i realitu běžnou pro většinu lidí.

Sledování jejich bezskrupulózních činů by samo o sobě bylo pouze atrakcí, ve své nesmlouvavosti nepochopitelnou a neusouvztažnitelnou. Až díky komicky přehrávajícím vedlejším postavám jako řediteli věznice (Tommy Lee Jones), maniakálnímu policistovi (Tom Sizemore) a především bulvárnímu novináři Galeovi (Robert Downey jr.) se dočkáváme i pomyslného nastavení zrcadla a zasazení vražd do kontextu.

„Jsou to nejlepší vrazi od Charlese Mansona,“ nadšeně vyprávějí fanoušci Mickeyho a Mallory, kteří zhlédli Galeův pořad mapující americké sériové vrahy, a Mickey se Galea následně ptá na sledovanost – ta má totiž v tomto světě větší důležitost nežli lidský život. Ale moment, nebavíme se náhodou o našem světě?

Naznačené rozporuplné přijetí samozřejmě souviselo především s velkou mírou násilí a nesmlouvavého vyobrazení rozličných zvráceností. Snímek skutečně neodvrací zrak třeba před ustřelenými hlavami, zneužíváním dospívající dcery či bezostyšnou krutostí protagonistů, s níž neváhají zcela neopodstatněně zabíjet nevinné lidi. Snímek se až po Stoneových úpravách dočkal hodnocení „R“, původně totiž čelil nejpřísnějšímu a komerční úspěch zcela zamezujícímu označení „NC-17“, kvůli němuž by nikdo pod 17 let věku nesměl film vidět. 110 milionů z kin však při 34milionovém rozpočtu znamenalo až nečekaný úspěch, jemuž jistě dopomohla i šokantní povaha filmu.

Dodnes se nabízí otázka, zdali je legitimní kritizovat přemíru násilí v médiích prostřednictvím zobrazení přemíry násilí, anebo jestli se už náhodou nejedná o exploataci. V tomto ohledu se Stoneovo dílo podobá o čtyři roky mladšímu Hanekeho počinu Funny Games, jenž rovněž publikum nutí se dívat na karikovanou verzi toho, co jsme si navykli považovat za běžnou televizní zábavu. Po formální stránce zase zběsilost a dezorientující povaha střihu i kamerových úhlů evokuje obdobně halucinogenní Strach a hnus v Las Vegas.

Hororová satira Funny Games však nabízí přece jen dostatek mentální potravy a nesnaží se pouze šokovat, nýbrž i upozorňuje na vzorce, které jsme přijali za své. Podobně jako v mnoha jiných dílech se však zde nejde zbavit dojmu, že Stone chce především šokovat, provokovat, a tento záměr je nadřazen potenciálním poselstvím či návrhům, co s existující situací dělat.

Aktuální debata ohledně adekvátnosti true crime seriálů však ukazuje, že debata o mediálních honbách za senzací je po třech dekádách možná aktuálnější než v době premiéry Takových normálních zabijáků. A tak zatímco se u nás v uplynulých měsících po filmovém i seriálovém zpracování případu manželů Stodolových či chválené minisérii Metoda Markovič: Hojer rozpoutaly náznaky debaty ohledně vykreslování kriminálníků v divácky lákavých audiovizuálních dílech, Netflix ohlásil hned několik dalších true crime sérií, jež mu vycházejí lépe než cokoli jiného. Stoneův snímek nenabízí rozhřešení, slouží ale aspoň jako připomínka, že některá nepříjemná témata s námi stále zůstávají.

Podívejte se na náš žebříček nejlepších satirických filmů.

Zdroje: Variety, The Guardian, Wikipedia