Tvůrce Lidské stonožky to přehnal. Film o ženách uspokojovaných cizím neštěstím mu nikdo nevydá

Six původně režíroval nizozemskou verzi reality show Big Brother, tedy formátu, který toho o vykořisťování a radosti ze sledování čehosi morálně pokřiveného a trochu zvráceného také mnoho vypovídá. Lidskou stonožkou, v níž bláznivý chirurg sešívá lidské pokusné králíky do článku s jedním propojeným vylučovacím ústrojím, nezávislý filmař odpálil bombu hlavně pod konzervativci a lidmi ohánějícími se „vyšším vkusem“ ohledně kinematografie.

Poměrně komorní, co do zobrazovaného násilí decentní a psychologicky zkrátka provokativní první díl následovala dvě ještě kontroverznější pokračování, z nichž jedno spadá k vůbec nejnechutnějších hororům všech dob (jehož antihrdina se přímo inspiroval magorem jedničky) a druhé je otevřenou parodií svého světa i institučního systému, který uděluje různým lidským životům jinou hodnotu. Žádný ze Sixových filmů se nepovažuje za zvlášť dobrý, ale minimálně původní Lidská stonožka věnovala kritikům dráždivé podněty a třeba Roger Ebert jí v recenzi odmítl udělit konkrétní hodnocení.

Se stárnoucí novinkou The Onania Club to má být snad ještě složitější. Teaser trailer vyšel už před pěti lety a zobrazil matku od rodiny v podání Jessicy Morris, která se přidává ke klubu žen onanujícímu nad záznamy 11. září 2001. Ve čtyřiceti vteřinách bylo vše, z čeho by puritánští Američané s kapkou patriotismu v krvi vyletěli z kůže. Six přitom své veledílo troufale charakterizuje jako „misatropní satiru“ útočící proti všem, jejichž světonázor řídí nenávist a kteří jen přihlíží a nahrávají si na mobil všechna páchaná zvěrstva. Popřípadě nad nimi slintají online, v prostorách plných kyberšikany či záznamů reálných neštěstí, nad nimiž hrdinky filmu vyjadřují své vzrušení velmi otevřeně.

Tvar i osud projektu přitom ovlivnila zmiňovaná pandemie, která propukla začátkem roku 2020. Six se na její popud rozhodl přejít k černobílému formátu, neboť v atmosféře všeobecné hysterie a restrikcí se mu lidstvo ještě víc zhnusilo. Chtěl mu chrstnout do tváře satiru tak peprnou, že by vyvolala poprask i při absenci skutečných filmařských kvalit – přiložený plnokrevný trailer ostatně napovídá, že formálně se lehce blížíme spíš k Neilu Breenovi než ke Scorsesemu.

Distributoři se od masturbujících paniček odvrátili a film dosud pluje v existenčním limbu, přestože si okamžitě našel své zastánce. Minimálně pěti kritikům Six zaslal screeny a jejich stoprocentní spokojenost na Rotten Tomatoes poutá pozornost, ačkoli se pravděpodobně jedná o režisérovy spřízněné duše. Zvlášť pozoruhodná byla reakce legendárního krále filmového pokleslosti Johna Waterse, svérázného tvůrce Růžových plameňáků nebo Laku na vlasy. Ten totiž v prosinci 2021 The Onania Club zařadil mezi svou topku nejlepších filmů roku, když kvůli němu vyřadil Almodóvarovy Paralelní matky.

„Režisér Lidské stonožky se překonal příběhem losangeleských žen, které hromadně masturbují při sledování zpráv o tragédiích z celého světa. Často paličatý, ale místy halasně zábavný film světoví distributoři odmítli. Mohu ale potvrdit, že tenhle film zatraceně splní, co slibuje. Pravděpodobně ho nikdy neuvidíte. A možná je to dobře,“ poněkud zašifroval svou recenzi pro Artforum Waters, jenž kupříkladu v Růžových plameňácích před půlstoletím rovněž tvrdě satirizoval rostoucí fascinaci exploatací, tabuizovanými vzorci chování či přímo jedinci, kteří se ostře vymezovali konvencím.

Six si prý bere na mušku elity v Hollywoodu i mimo něj, konspirátory, rasismus či farmaceutické giganty. Zasazením děje do Los Angeles pečetí mediální a kulturní úlohu v doručování zpráv, nad nimiž se jeho hrdinky namísto empatického povzdechu uspokojují. Příběh ale dle recenzí pitvá sexuální závislost hlouběji a postavám už nakonec nestačí tragédie nasávat jen z doslechu nebo přes televizní obrazovky, musí je už samy vytvářet. A vzhledem k tomu, co Six předvedl ve své stonožkové trilogii, možná obezřetnost distributorů chápeme.

Zdroje: Hollywood in Toto, Film Threat, Artforum