Tenkrát v Americe je i po 40 letech filmařsky geniálním povzdechem nad mafiánským životem

Leoneho filmografie je navzdory jejímu věhlasu poměrně skromná. Po pár pozapomenutých sandálových produkcích z přelomu 50. a 60. let (Poslední dny Pompejí; Rhodský kolos) přišla o pár roků později tzv. dolarová trilogie, která změnila podobu westernového žánru. Filmy Pro hrst dolarů, Pro pár dolarů navíc a Hodný, zlý a ošklivý představily Clinta Eastwooda jako tajemného Muže beze jména (později označovaného jako Blonďák), jenž se musí pokaždé vypořádat s nějakými těmi padouchy.

Obzvlášť poslední film trilogie, pyšnící se největším měřítkem a nejvýraznějšími postavami, patří mezi stavební kameny westernového žánru a spousta fanoušků se dodnes pře, zdali je lepší tento snímek, nebo Leoneho další titul Tenkrát na Západě. Antiwesternové podobenství o budování moderní Ameriky dodnes patří mezi nejstylovější podívané v dějinách filmu a obsahuje všechny režisérovy trademarky v nejryzejší podobě – v čele s dlouhými záběry a extrémními detaily. Laťka byla nastavená tak vysoko, že Leoneho následující western Kapsy plné dynamitu z prostředí mexické revoluce ji navzdory balancování na hraně několika žánrů nedokázal překročit.

Přestože každý další snímek dolarové trilogie byl větší a výdělečnější než ten předchozí, z tehdejšího pohledu nešlo Leoneho označit za vyloženě úspěšného režiséra. Leone proto převážně produkoval komedie, občas přispěl natočením některých scén v cizích produkcích, živil se i díky reklamám pro evropské televize.

Odmítl dokonce i nabídku režírovat Kmotra, protože tou dobou už pracoval na vlastním gangsterském příběhu. Adaptace knihy Harryho Greye, ve skutečnosti bývalého mafiána Herschela Goldberga, mu zabrala celých deset let a výsledkem byl čtyřhodinový Leoneho opus magnum, který z hlediska výraznosti stylu nepřekonal Tenkrát na Západě, ovšem jako masterclass v plynulosti nelineárního vyprávění funguje dodnes. To také dlouhým potleskem ocenilo publikum na festivalu v Cannes roku 1984, kde měl film premiéru ve 269 minut dlouhé verzi.

Leoneho však opět zradilo studio, tentokrát dceřiná firma Warner Bros. jménem The Ladd Company. Téměř čtyřhodinová stopáž jim z pochopitelných důvodů přišla až příliš dlouhá a pro návštěvníky kin neatraktivní, a tak materiál zkrátili na polovinu a opustili nelineární strukturu vyprávění. Výsledkem byl nelogický paskvil, který v amerických kinech prošumel a kritici se mu vysmáli. Ve zbytku světa promítaná původní verze se setkala s vřelejším přijetím, avšak tato zkušenost Leoneho hluboce ranila a zřejmě i proto s dalšími produkcemi velmi váhal. Zemřel v dubnu 1989 na infarkt a navzdory několika rozpracovaným či aspoň rozmýšleným projektům jsme se od něj už žádného dalšího filmu nedočkali.

Příběh se zaměřuje na skupinu židovských kamarádů a zlodějíčků z New Yorku. Nejdříve se s nimi setkáme v roce 1918, kdy se během dospívání snaží protloukat, jak se dá. Během toho získávají i první sexuální zkušenosti (jimž vévodí scéna s pojídáním dortíku) a nevyhnutelně směřují ke kriminálním kariérám. V cestě jim stojí o trochu starší a mocnější gauner Bugsy, který v prvním katarzním momentu filmu (obsahujícím srdceryvnou repliku: „Noodlesi, uklouzl jsem.“) zastřelí nejmladšího člena party. Vůdčí figura Noodles jej ubodá a musí si odsedět více než dekádu ve vězení.

Po návratu na začátku 30. let zjistí, že jeho kamarádi nelenili a během prohibice začali pašovat alkohol. Umírněný Noodles (teď už s tváří Roberta De Nira) však často názorově naráží na impulsivnějšího Maxe (James Woods), který chce rozšiřovat byznys a žádný cíl pro něj není nedosažitelný. Propast se zvětšuje a je jasné, že takhle to nemůže fungovat navěky.

Leoneho na materiálu zjevně lákalo napětí mezi snahou udržet přátelství tváří v tvář rostoucí hamižnosti a nenasytnosti, jež jsou přitom nevyhnutelné, jelikož právě na těchto vratkých základech je přátelství postaveno. Podstatný je motiv času – vyprávění se odehrává ve třech časových rovinách a ubíhající společný čas Noodlese a Maxe je patrný už od jejich seznámení prostřednictvím krádeže hodinek.

Stylově tento gangsterský epos není tak opulentní jako dva nejslavnější Leoneho westerny, přesto momenty jako zvonící telefon u úvodního opiového vzpomínání či hravá záměna miminek u epizody s vydíráním policejním šéfa představují v rámci dlouhé stopáže velmi potřebná ozvláštnění. Hlavní síla je však v suverénně podaném vyprávění, které beze švů proplouvá časovými rovinami a s až osudovou naléhavostí předjímá vše, co se stane. Jako by tragické důsledky mnohých rozhodnutí šlo jasně vidět už předem, jelikož spousta klíčových scén se opakuje v trochu pozměněném kontextu.

Navzdory snaze o realističnost zaujme (a možná až šokuje) ambivalentní závěr s několika velmi podivnými momenty. Možná totiž není náhodné, že film začíná i končí v opiovém doupěti. Řada okamžiků z třetí časové linie (z roku 1968) je spíše magicko-realistických než vyloženě logických, což umocňuje i důraz na vizualitu první půlhodiny, během níž se skoro nemluví. Za kamerou stál Tonino Delli Colli (snímající i dva Leoneho nejslavnější westerny) a o hudbu zahrnující i překvapivé použití Panovy flétny pro klíčové situace se postaral Ennio Morricone, pravidelný Leoneho spolupracovník.

Za pozornost stojí i otřesné chování vůči v podstatě všem ženám, které se ve filmu vyskytují. Už v době uvedení v kinech se kritizovaly dvě scény znásilnění, ale zatímco první je skutečně nepříjemná a tragicky završující příběhové oblouky dvou postav, druhá je zlehčovaná a neústí v žádný problém. Je však příznačné, že ústřední gangsterský kvartet k ženám přistupuje pouze jako k trofejím či majetku, chvilkovému rozptýlení od dlouhodobě důležitějších cílů. Především u Noodlese se to opakovaně ukazuje jako osudová chyba, po níž následuje přísný trest.

Podívejte se na náš žebříček nejlepších gangsterských filmů, kde se Tenkrát v Americe samozřejmě pohybuje na čelních příčkách.

Zdroje: Taste of Cinema, The Times, Old Movies Are Great, Den of Geek