Groteskní Vladimír Menšík vraždí pozpátku. Happy End je vrcholem české originality

Duo Oldřich Lipský — Miloš Macourek je totiž podepsané pod řadou filmů, které v 60. letech tvořily komerční a odlehčený protipól artistické nové vlně a i během normalizace dokázaly hravými a neokoukanými náměty bavit publikum.

Scenárista Macourek napsal pro Lipského komedie Zabil jsem Einsteina, pánové... (1969), „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“ (1970), Slaměný klobouk (1971) a Šest medvědů s Cibulkou (1972). Navíc je podepsaný i pod scénáři filmů Václava Vorlíčka Kdo chce zabít Jessii? (1966), Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky (1967), „Pane, vy jste vdova!“ (1970), Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974) nebo Což takhle dát si špenát (1977).

Lipského filmografie čítá ještě řadu spoluprací s Jiřím Brdečkou – Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964), Adéla ještě nevečeřela (1978) či Tajemství hradu v Karpatech (1981), režijně navíc zaštítil Svěrákovy a Smoljakovy scénáře Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974) a „Marečku, podejte mi pero!“ (1976).

Tento zdlouhavý výčet slouží k ilustraci toho, že Lipský a Macourek nezpochybnitelně patří mezi velikány československé filmové komedie, a přesto lze jejich Happy End, oproti řadě zmíněných titulů relativně neznámý, považovat za nejoriginálnější dílo, na němž se podíleli. I když se jednalo o jejich první spolupráci a cíle filmu bychom mohli označit spíš za komerční než za umělecké.

Černá komedie, jež jde momentálně do kin pod názvem Šťastný konec, vypráví životní příběh řezníka Bedřicha (Vladimír Menšík). Činí tak ale pozpátku, v úvodu filmu proto sledujeme Bedřichovu popravu a postupně se dozvídáme, co jí předcházelo. Rozplétá se před námi tragikomická story jeho vášnivého románku s Julií (Jaroslava Obermaierová), který pro oba skončil velmi špatně. Anebo ne? Díky vyprávění pozpátku totiž mrtví ožívají, lidé mládnou, problémy se odčiňují a vše spěje k ideálnímu happy endu…

Oproti Nolanově Mementu (2000), Noého Zvrácenému (2002) či Ozonově 5x2 (2004) které za sebe vrší scény v opačném pořadí, než v jakém se odehrály, Happy End běží pozpátku stejně jako třeba jedna z epizod Červeného trpaslíka. Repliky postav jsou pronášené normálně, avšak v opačném pořadí, což leckdy velmi humorně mění jejich význam. Už tato hra s filmovým časem a vyprávěcími postupy by vystačila na velmi zábavnou podívanou, další rovinu humoru však přidává ještě Menšíkův ironický komentář, který promítané obrazy popisuje tak, jako by se jednalo o běžný tok času. Když tedy v jedné z nejslavnějších scén snímku pozpátku sledujeme, jak Bedřich rozčtvrtí svou zavražděnou milenku, komentář hovoří o skládání vysněné partnerky dohromady.

Těžko se to textově popisuje, samotné sledování snímku skutečně vyžaduje diváckou pozornost, neboť na podobně pojaté vyprávění i jeho vizuální prezentování nejsme vůbec zvyklí. Odměnou je však jedna z nejvrstevnatějších a nejnápaditějších komedií, jež dokáže v jádru velmi banální příběh podat se suverénním využitím specifik filmového média. Srozumitelnosti napomáhá i střídmá stopáž nedosahující ani 70 minut, sépiově laděný obraz zase upomíná na počátek dějin kinematografie, kdy se (ještě bez ohledu na budoucí narativní konvence) s filmovým materiálem a možnostmi jeho promítání podobně experimentovalo. Mnoho scén rovněž odkazuje na klasiky němé grotesky, jejíž fyzický humor je zde téměř hmatatelný.

Přestože podobných hrátek s časem využil zmíněný Christopher Nolan i v Tenetu (2020), nelze říct, že by se filmaři za více než půlstoletí od Happy Endu s touto formou naučili pracovat nějak originálněji než Lipský s Macourkem. Ekvivalentní využití tohoto přístupu se v zahraniční kinematografii hledá těžko, o to víc bychom si snímku měli vážit.

Zároveň stejně jako v případě Mementa, Tenetu, 5x2 či Zvráceného nejde pouze o formální experiment, ale o připomenutí, že naše tradiční vnímání času a směru vyprávění není jediné možné. Vzhledem k roku vzniku (tedy 1967) lze snímek číst i trochu politicky, jelikož zjevný rozpor mezi viděným a slyšeným koresponduje s rozdíly mezi ideály budovatelského socialismu a žitou každodenností většiny československé populace.

Kriticky i divácky se však Happy End s velkým nadšením nesetkal. Je to patrné i v jeho hodnocení od Jana Žalmana, jednoho z tehdejších předních kritiků, zaznamenaného v knize Umlčený film. Žalman napsal: „Macourkova černá hříčka mu umožnila dostat se z běžného veseloherního manýrismu, zakoketovat si s morbiditou, jarmarečností a vyjádřit se způsobem aspoň svou ‚jinakostí‘ bližším temperatuře šedesátých let. Nic víc.“ Navzdory soudu, že film je pouze vykalkulovanou absurdní groteskou, však Žalman uznává, že podobné tituly „vnášely do české filmové komedie pohyb, změnu a hravost“. Co bychom dnes za takové snímky dali, že?

Jeden ze zapadlých klenotů československé kinematografie je k vidění na platformách Voyo či KVIFF.TV, nyní se díky Národnímu filmovému archivu (který se letos společně s karlovarským festivalem a Státním fondem kinematografie postaral o digitalizaci) dostává i do kin.

zdroje: Filmový přehled; Žalman, J.: Umlčený film