Recenze: Velkolepý sci-fi thriller Tenet je bondovkou pro budoucí generace

Bezejmenný americký agent (John David Washington) se po nepovedené akci stane součastí speciální organizace, která se pokouší zabránit muži jménem Andrej Sator (Kenneth Brannagh) v jeho zločineckých aktivitách, které by mohly mít nesmírně katastrofální následky. Sator má totiž k dispozici technologii, jež mu umožňuje obracet tok času...

Tak předně - pokusit se smysluplně zrecenzovat film jako je Tenet po pouhé jedné projekci je asi jako snažit se ulovit kosatku za pomoci podomácku vyrobeného prutu. Je toho v něm tolik, co je potřeba pro jeho plné vychutnání pochopit a správným způsobem vnímat, že je nevyhnutelně nutné vidět ho NEJMÉNĚ dvakrát. Nicméně se obávám, že mnoho diváků na druhou projekci nenajde chuť, neboť se jedná o divácky nebývale nevděčný superdrahý velkolepý blockbuster...

V případě filmů Christophera Nolana určitě není nic nového, že jeho díla obvykle vyžadují velkou míru pozornosti a trpělivosti (což se doposud pokaždé na konci nezanedbatelně vyplatilo). Ve své novince však excelentní filmař zašel ve svých nárocích na publikum zatím asi nejdál. Svět, který zde vymyslel, se řídí velmi složitými pravidly týkajícími se fungování a využívání obráceného toku času, které - k naší smůle - jsou ve filmu představeny velmi zběžně a za pochodu (nejspíš i proto, aby o nich diváci bůhvíjak nepřemýšleli a hlavně si užívali předkládaný spektákl).

Ono totiž v Tenetu navzdory jeho stopadesátiminutové stopáži není na nějaké obšírné vysvětlování kvůli téměř neustálé akci a kulometnému přísunu dějových zvratů skoro žádný čas. A to je problém, protože pokud se vám nepovede na pekelně zběsilé tempo nastolené hned úvodní scénou alespoň trochu naladit, šance, že se vám to povede někdy později, není zrovna velká. A v takovém případě už pak na tuhle hlavumatoucí jízdu budete pravděpodobně koukat jen jako na nepřetržitou smršť zpravidla skvěle vypadajících velkolepých scén, jejichž smysl vám ale tak "trochu" uniká...

Ano, Tenet má bezmála dvě a půl hodiny a přitom uteče rychleji než leckteré o hodinu kratší snímky. Nolan tentokrát ještě více než kdy předtím sype z plátna jednu opulentní a(tra)kci za druhou. Hlavní hrdinové během filmu podniknou několik šílených misí, které připomenou například eskapády ze série Mission: Impossible, jen jsou holt oproti nim výrazně obohaceny o prvky těžkotonážní sci-fi. Některé z oněch klíčových sekvencí (bitka na letišti, honička na dálnici) vám budou chvílemi připadat značně divné a v rámci dané scény jaksi nedovysvětlené. To si však s námi Nolan opět jen záměrně pohrává, neboť je o (ne)jeden krok před divákem, a většinu viděných podivností následně velmi uspokojivě osvětlí. Zda úplně všechny, na to holt budou potřeba další projekce. Stejně jako na možná nejzásadnější otázku, zda to dává celé vůbec smysl...

Nicméně i nadále platí, že Nolan už pěkných pár let kope svou vlastní filmovou ligu (podobně jako kolegové Tarantino či Cameron) a svou vysoko posazenou laťku evidentně nemá v plánu ani v dohledném budoucnu snižovat. A i nadále se snaží divákům (a možná i sám sobě) dokazovat svoji filmařskou výjimečnost a schopnost vytvářet působivé originální světy a do nich zasazovat neotřelé a strhující příběhy.

Z jeho předchozích děl má Tenet duchem nejblíže k Počátku. Oba snímky se odehrávají v "jakoby" reálném světě, v němž postavy využívají nějakou nereálnou technologii, aby tím dosáhli svých (nemalých) cílů. A oba jsou dějově nadprůměrně komplikované, chvílemi (zejména v závěru) až zahlcené a napoprvé jako celek těžko plně uchopitelné. Navíc oba tituly jsou velmi apolitické - jedná se o "čisté" (samozřejmě ale velmi ambiciózní a progresivní) žánrovky, které se nesnaží explicitně reflektovat žádné z aktuálních hojně diskutovaných témat. Čili žádné Black Lives Matter, MeToo apod. Tedy pokud za akt politického aktivismu (či přímo korektnosti) nepovažujete třeba už to, že hlavním hrdinou je černoch...

Jinak mi ale Nolanova novinka připadá trochu jako kdybyste smíchali německý sci-fi seriál Dark (kdyby byl výrazně akčnější a velkolepější) s geniální černobílou českou komedií Oldřicha Lipského Happy End, což je vlastně sám o sobě tak trochu takový malý český Tenet...

Tenet je v podstatě Nolanova bondovka. Ovšem bondovka určená spíše budoucím generacím, jímž oficiální bondovky (od Conneryho až po Craiga) už budou připadat svými (různou měrou tradičními) koncepcemi příliš staromódní a překonané. Osobně mám v tuto chvíli k Nolanovu snímku jen pár konkrétních výtek. Hudba Ludwiga Görranssona se snaží napodobit Zimmerovy tepavé soundtracky k Nolanovým filmům - a není to úplně ono. Hlavně mi chyběl nějaký výraznější motiv, jenž bych si oblíbil a zapamatoval a kvůli němuž bych si chtěl samostatně poslechnout celý soundtrack. Téměř všechny postavy (možná kromě Branaghova ruského záporáka) na mě působily spíš jako figurky na šachovnici (byť bezvadně obsazené), než jako komplexní a barvité charaktery, o něž bych se mohl skutečně bát a nějak hlouběji se o ně zajímat. S tím částečně souvisí i to, že jsem tu postrádal nějaký emocionální vrchol, jakým byla například v Počátku scéna na letišti v závěru.

S Tenetem to zkrátka není zrovna lehké. Na druhou stranu, mnoho z nás si často stěžuje, jak jsou velké a drahé hollywoodské filmy nebetyčně hloupé, banální, generické a předvídatelné. Tohle o Nolanových snímcích neplatí. A Tenet v tomto ohledu rozhodně není výjimkou.

P. S. Pokud půjdete do Imaxu, připravte se na OHLUŠUJÍCÍ zvuk. Bez legrace doporučuju vzít si s sebou pro jistotu špunty do uší.

Hodnocení: 80%