Ospalá díra měla být krvavou vyvražďovačkou. Po 25 letech zůstává nejděsivějším filmem Burtona i Deppa

Snímek vychází z knihy Washingtona Irvinga a zaměřuje se na postavu roztržitého konstábla Ichaboda Cranea, jenž je fanouškem vědy a moderních vyšetřovacích postupů. Nyní je ovšem přivolán do titulního městečka, kde má vyřešit sérii brutálních vražd, při nichž přichází oběti o hlavu. Místní věří, že hrůzné činy má na svědomí bezhlavý jezdec, jenž ve vesnici zemřel před 20 lety a nyní se zde lidem mstí a hledá svou useknutou hlavu. Ichabod je ovšem muž racionálně založený, na podobné pověry nevěří a snaží se vše rázovitým obyvatelům ponurého městečka vyvrátit. Co když mají ale přeci jen pravdu?

Ospalá díra je dnes považována za jeden z nejvíce ikonických filmů Tima Burtona, bez něhož si jeho již tak bohatou filmografii ani neumíme představit. Původně se přitom kolem režie filmu vůbec nevyskytoval. Práce na filmu začaly už roku 1993, kdy s nápadem na adaptaci Irvingova díla přišel uznávaný hollywoodský tvůrce masek či speciálních efektů Kevin Yagher, jenž má na svědomí např. děsivou visáž Freddyho Kruegera z Noční můry v Elm Street nebo hororovou panenku Chucky. Na příběhu začal ihned pracovat i scenárista Andrew Kevin Walker, jemuž se v té době začal pomalu blížit do kin jeho nejikoničtější tvůrčí podpis – temná kriminálka Sedm.

Yahger s Walkerem rozpracovali původní Legendu o Ospalé díře podle svého a byli to právě oni, kdo přetvořili Canea z učitele na podceňovaného detektiva. Po několika marných pokusech oslovit studia se projektu nakonec ujal zkušený producent Scott Rudin, jenž byl fascinován právě Walkerovou prací na budoucí kriminální klasice a scénáře se následně ujal Paramount. Jenže právě díky tom, že Ospalé díře začala svítit naděje, započal původnímu tvůrci Yagherovi zvonit umíráček.

Tvůrce, jenž v té době dokončoval svůj režijní debut v podobě čtvrtého Hellraisera, chtěl ze snímku udělat typický přímočarý slasher, v němž každých pět minut někdo brutálně zemře. Jenže s tímto přístupem nebylo spokojeno studio, jež si nebylo jisto finančním potenciálem takového díla. A tak se na scéně objevil Tim Burton.

Pro toho byl projekt jednou velkou spásou. V té době měl totiž za sebou nepodařené a dosti frustrující plánování vlastního Supermana, které skončilo pověstným krachem. Najednou měl ovšem před sebou námět, který jako by byl pro něj jako stvořený a mohl se na něm dokonale vyřádit. Snad každý filmový fanoušek ví, že Burton je odmalička fanouškem hororových i pokleslých brakových žánrů, na nichž postavil svou estetiku. Jeho styl byl odjakživa postaven na německém expresionismu, výstřednosti i hororových klasikách studií Universal či Hammer. Tyto prvky včetně temnější či rovnou černobílé vizuální palety a roztodivných postaviček se linou celou Burtonovou tvorbou, najednou měl ovšem před sebou příběh, v němž nemusel tyto propriety „schovávat“ do komiksových či divácky vstřícnějších příběhů. Najednou tu byl ryzí horor, kde mohl své choutky ukázat naplno. A to udělal.

Burton byl z nabídky nadšen a paradoxně měl radost i Yagher. Původní režisér rád přenechal Burtonovi režijní otěže a na snímku už pracoval pouze na maskách a efektech. Tomuto oboru už ostatně zůstal věrný a sesbíral v něm řadu cen, k režii se po čtvrtém Hellraiserovi nikdy nevrátil. Burton naopak začal na place naplno úřadovat a zval na palubu svá osvědčená i zkušenostmi prověřená jména.

Hudby se (jak jinak) ujal Danny Elfman, výpravu dostal na starosti Rick Heinrichs, s nímž Burton chystal odpískaného Supermana, kameru svěřil vizuálnímu mágovi Emmanuelovi Lubezkimu a před kamerou znovu dirigoval Christophera Walkena, Jeffreyho Jonese… a samozřejmě i Johnnyho Deppa. S jeho obsazením studio nejdříve nesouhlasilo, do hlavní role si představovalo Brada Pitta či Liama Neesona, Burton je ovšem nakonec ukecal a jejich v pořadí třetí vzájemná spolupráce byla na světě. S čím naopak u Paramountů Burton neuspěl, byla Craneova visáž, kdy měla Deppova postava mít protáhlé prsty, obří uši a velký nos. To už ale bylo na tamní kravaťáky příliš, a tak se hlavní hrdina dočkal běžnějšího podání.

Jinak se ovšem mohl Burton vyblbnout prakticky na maximum a výsledek je nejen nejvíce atmosférická a nejhororovější záležitost jeho kariéry, ale také typický znak jeho režijního stylu a osobité výstřednosti. Ospalá díra je lahůdkovou hororovou poctou, která dokonale kombinuje estetiku i poetiku zmiňovaného německého expresionismu s počiny legendárního hororového studia Hammer, ilustracemi v USA velebeného Dr. Seusse i Burtonovými typickými prvky, mezi nimiž nemůže chybět typický černý humor či hlavní hrdinové, kteří jsou vždy v jistém směru outsideři na okraji společnosti.

Ani po 25 letech tato jízda nezestárla ani o píď. Ospalá díra je vizuálně a výpravně podmanivou podívanou (Heinrichsova práce zde byla po zásluze odměněna Oscarem), která dokáže svou ponurou atmosférou správně pohltit a v hororových pasážích či záběrech na Christophera Walkena pořádně děsit. Jen zřídka se povede tak perfektní skloubení staré hororové poetiky s moderními prvky, kdy přes řadu napínavých momentů příběh záměrně stále nezapře ani svou brakovost a typický režisérův nadhled. Ospalá díra tak zřejmě už navždy zůstane tou nejideálnější esencí filmů Tim Burtona, kdy možná nenatočil svůj největší kinohit, ale všechny jeho klasické atributy i milované žánry se podařilo propojit takřka až fascinujícím způsobem.

Podívejte se, zda se Tim Burton nachází v našem žebříčku nejlepších režisérů. Zkontrolovat můžete také náš žebříček nejlepších hororů.

Zdroj: Variety, Deadline, Entertainment Weekly, Wikipedia