Americký sen v horách kokainu a rozstřílených těl. Pacinova Zjizvená tvář slaví 40 let

Původní Zjizvená tvář z roku 1932 začínala titulkovým upozorněním, že tvůrci mafiánské praktiky odsuzují a vyzývají vládu i divačky a diváky, aby s nimi něco udělali. A výsledný film skutečně vypadá jako sociální apel – Tony Camonte (Paul Muni), načrtnutý podle Ala Caponeho, je narcistický psychopat, až dětinsky hravý rebel řešící libovolné problémy pomocí samopalu Tommy Gun.

Snímek patřící společně s o rok staršími tituly Malý Caesar nebo Veřejný nepřítel mezi nejvýznamnější gangsterky prohibiční éry nestojí na prokreslené psychologii postav, nýbrž spíš na důsledně zpracované tezi, že podlehnutí svodům zločinu nemůže skončit jinak než tragicky. Člověk zaslepený mocí a penězi snadno propadne dojmu, že mu svět leží u nohou, jedná se však jen o krátkodobé řešení.

Ušlechtilé sdělení se předat podařilo, přesto není pochyb o tom, že na svou dobu byl film až radikálně odvážný. Nic na tom nemění ani fakt, že se spousta násilných výjevů odehrává mimo záběr, jak bylo tehdy zvykem. Dlouhé kamerové jízdy snímají skvěle inscenovanou hru světla a stínu, nechybí ani rychle sestříhané pasáže v čele se slavnou dvojexpozicí střílejícího samopalu a odpadajících dnů v trhacím kalendáři. I díky spoustě dalších nápaditých detailů a symbolů dílo režiséra Howarda Hawkse vypadá velmi moderně a svěže i dnes.

O půl století novější remake z dílny režiséra Briana De Palmy a scenáristy Olivera Stonea tyto motivy zdařile aktualizuje. Hlavní hrdina Tony s příjmením Montana (Pacino) už není italským, nýbrž kubánským imigrantem a místo alkoholu obchoduje s drogami. Snaha nesmířit se s neuspokojivě rozdanými kartami a touha naplnit americký sen však zůstává.

Bývalý trestanec Tony se po útěku z Kuby na Miami neuspokojivě živí mytím nádobí. Netrvá však dlouho a ambiciózní muž přičichne ke zločinecké dráze. Pro místního drogového bosse Franka (Robert Loggia) začne plnit různé úkoly a postupně stoupá v mafiánské hierarchii. Navíc se zaplete s Frankovou mladou manželkou Elvirou (Michelle Pfeiffer ve své první velké roli) a časem svého šéfa zradí. Obchodování s nebezpečným bolivijským gaunerem Sosou (Paul Shenar) se však také časem vymkne kontrole a Tony se ocitá sice v obležení peněz, drog a moci, ale také nepřátel. Jeho tříletá cesta z nuly na vrchol nemůže skončit jinak než tragicky.

Remake se drží základních příběhových vzorců a vztahů postav z původního filmu. Tony je majetnicky ochranitelský vůči své sestře Gině (Mary Elizabeth Mastrantonio), která se zaplete s jeho nejlepším přítelem Mannym (Steven Bauer), zatímco Tonyho matka (Míriam Colón) v podnikání svého syna prorocky vidí potíže. A samozřejmě ani zde nechybí reklamní slogan „The World Is Yours“ (svět je tvůj), motivující jednoho i druhého Tonyho k tomu, aby si brali, co jim podle jejich názoru přísluší.

„Vždycky říkám pravdu. I když zrovna lžu,“ dává Tony svou bezskrupulóznost zřetelně na odiv. Nejde o kmotrovsky uhlazeného gangstera, který se navzdory zločinnému podnikání řídí pravidly a kodexem cti; jakkoli z pohledu většinové společnosti pokřiveným. I když, pár zásad se ve skutečnosti dozvíme. Pravidlo číslo jedna: nepodceňuj chamtivost druhých. Pravidla číslo dvě: neujížděj na vlastním matroši. Zatímco první pravidlo poruší Frank, tomu druhému se vzepře sám Tony – a pro oba se jedná o osudové přešlapy.

Tonyho pád z vrcholu následuje poměrně krátce poté, co se na něj pracně vyšplhal, takže ačkoli filmu leckteré kritiky vyčítaly glorifikaci násilí a zločineckého způsobu života, opak je pravdou – v jádru se jedná o moralitu s jasně rozdanými kartami. To vystihuje i finální část snímku, strhujícím způsobem sledující rozpad Tonyho osobnosti i vztahů s těmi nemnoha bližními, kteří se této závěrečné protagonistovy paranoii dožili. Podobnosti s shakespearovskými tragédiemi jako Macbeth či Richard III. nelze přehlédnout. Stojí také za pozornost, že ve filmu si postavy často říkají, že kdo si dělá příliš mnoho starostí, riskuje infarkt. Zároveň však nikdo z nich nevyznává životní styl, jenž by skon kvůli civilizačním chorobám umožňoval.

Na počátku projektu stál Pacino, obdivovatel původního snímku, a producent Martin Bregman. Zpočátku se měl režie ujmout Sidney Lumet, s nímž Pacino spolupracoval o pár let dříve na Psím odpoledni a Serpicovi. Slavný režisér chtěl remake uchopit víc politicky a obvinit americkou vládu z nedostatečně vedené války s drogami, především kokainem. S tím však Bregman nesouhlasil, a tak Lumet od projektu odstoupil. Producent následně sehnal De Palmu a Stonea, přičemž druhého jmenovaného paradoxně nalákal na Lumetovu snahu natočit nikoli gangsterku z minulosti, ale kriminálku o soudobných amerických problémech.

Obdobným paradoxem je i známý fakt, že tou dobou sám Stone bojoval se závislostí na kokainu a kvůli psaní scénáře se načas přestěhoval do Paříže, aby svým démonům unikl. To se nakonec podařilo, a tak v listopadu roku 1982 začalo půlroční natáčení – ne však v Miami, ale v Kalifornii, jelikož mezi miamskými úředníky zavládla obava, aby film negativně neovlivnil tamější cestovní ruch.

Snímek s rozpočtem kolem 30 milionů dolarů v kinech vyloženě nepropadl, ale s tržbami ve výši 66 milionů se nejednalo ani o vyložený hit. Ještě výrazně hůř si dílo vedlo u kritiků a kritiček, kteří jej ztrhali za přílišné množství násilí a vulgarit. Často se objevoval názor, že jde o stopáží i ambicemi přefouklý exces, který se snaží zakrýt vnitřní prázdnotu a béčkovost. A krátce po uvedení do amerických kin (tedy 9. prosince 1983) protestovala i řada Kubánců, jelikož jednak kubánské postavy hráli (s výjimkou Bauera) samí nekubánští herci, zároveň se jednalo o značně negativní vykreslení celého národa.

Později však došlo k přehodnocení tohoto negativního pohledu a film dnes patří mezi nejklasičtější gangsterky a nejchválenější filmy všech dob. Kritik Adrian Martin v knize 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete, popisuje snímek jako „krvavý, nestřídmý, násilnický a dokonale řemeslně odvedený – a může se pochlubit nezapomenutelnou hereckou kreací Al Pacina“.

Nezpochybnitelný Pacinův průnik do popkultury podtrhuje i množství obrazů, jež se nevratně zapsaly do povědomí i těch filmových fanoušků a fanynek, kteří snímek neviděli. Brutální závěrečná přestřelka maniakálního antihrdiny proti celé armádě je stejně památná jako jeho výraz za stolem obloženým kokainem. Během brutální scény s motorovou pilou při premiéře odešla řada lidí včetně spisovatelů Johna Irvinga a Kurta Vonneguta. Není divu, že původně se snímek dočkal nejpřísnějšího ratingu X, kam zpravidla patří jen pornofilmy, a až po řadě odvolání a lobbování se podařilo prosadit přijatelnější označení R.

I kvůli množství kontroverzí se film i samotná postava Tonyho Montany staly populární jak mezi tehdy se rodící hiphopovou komunitou, tak i třeba mezi italskými mafiány. Videoherní pamětníci si zas jistě vzpomenou na hru Grand Theft Auto: Vice City, jež se odehrávala ve městě připomínajícím Miami 80. let a jejíž mise nejednou jasně odkazovaly na spoustu momentů z filmu.

Poslední více než dekádu se také hovoří o dalším remaku, kolem něhož se postupně točila jména jako David Ayer, David Yates, Pablo Larraín, Antoine Fuqua, Luca Guadagnino či dokonce bratři Coenové. Přestože scenáristé už několikrát začali pracovat, k realizaci se zatím žádná z četných variant nedostala.

Jednu z nejpopulárnějších gangsterek všech dob si můžete přehrát na platformách Netflix, SkyShowtime či Amazon Prime Video. K dalším podobným kouskům vás možná inspiruje i náš žebříček nejlepších kriminálek.

zdroje: 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete; Wikipedia; The Tartan; Film Obsessive