Balkánský rebel Kusturica ve svém největším hitu zabodoval dechovkou, sprosťárnami i smrtí

Sarajevský rodák Emir Kusturica je tuzemskému publiku dobře známý. V 70. letech studoval na FAMU a na tyto roky později často vzpomínal. V paměti mu utkvěl především jeho milovaný pedagog Otakar Vávra. Mezinárodně jde o jednoho z nejúspěšnějších studentů FAMU, jelikož Kusturica během 80. let sbíral prestižní ceny v Benátkách (Vzpomínáš na Dolly Bell?, 1981) i Cannes (Otec na služební cestě, 1985; Dům k pověšení, 1988).

Ve sbírání festivalových vavřínů nepolevil ani v 90. letech, jeho klíčová díla Arizona Dream (1993) a především Underground (1995) se však dočkaly rozpačitých reakcí. První snímek navzdory ceně z Berlína kasovně pohořel a tomu druhému, oceněnému dokonce Zlatou palmou v Cannes, zase především bosenská kritika vytýkala jednoznačně prosrbský pohled na jugoslávskou historii druhé poloviny 20. století.

Kusturicova dlouhodobá podpora Ruska (včetně účasti na loňské výzvě, aby Srbsko neuvalovalo na Rusko sankce po agresi v Ukrajině) je totiž podobně kontroverzní jako jeho prosrbské postoje, kvůli nimž není v rodném Sarajevu (hlavním městě Bosny a Hercegoviny) vítaný. Žije v Bělehradě a za svou domovinu považuje Srbsko. Právě tyto názory se staly trnem v oku jugoslávské kritice po uvedení Undergroundu – což rozhodně neumenšila premiéra filmu během probíhající války.

Emočně zraněný Kusturica tehdy ohlásil, že s natáčením končí. Netrvalo to však dlouho a na režijní stoličku opět usedl. A právě tehdy se z původně plánovaného dokumentu o romské hudbě stala frenetická černá komedie, jež svému autorovi přinesla dosud poslední ocenění z nejprestižnějších festivalů – konkrétně benátského Stříbrného lva za režii. Dal si však velký pozor, aby se vyhnul politickým tématům, což nakonec umocnilo nadčasovost jeho ztřeštěné komedie.

Sledujeme v ní romského podvodníčka Matka (Bajram Severdžan), který se společně s dospívajícím synem Zarem (Florijan Ajdini) snaží uživit na pobřeží Dunaje poblíž srbsko-bulharských hranic. Levně skupuje naftu od proplouvajících ruských pašeráků a snaží se ji přeprodat. Navzdory přinejlepším průměrné inteligenci (což platí v podstatě pro všechny postavy) vymyslí plán, jak ukrást vlak plný nafty, což by jej zabezpečilo do konce života. Nebo aspoň na několik večerů, kdy mu nebude přát štěstí v kartách či kostkách.

K provedení plánu však potřebuje peníze. Jak praví staré bulharské přísloví, „jestli máš problém, že máš málo peněz, vyřeší to jenom mnohem víc peněz“. A tak se Matko obrátí na sociopatického gaunera Dadana (Srđan Todorović), který jej však obalamutí a zisk shrábne sám. Bizarní a opravdu jen těžko předvídatelný vývoj událostí vede k tomu, že jedinou šancí na Matkovo vykoupení je oženit Zareho s Dadanovou sestrou Afroditou (Salija Ibraimova), trpící nanismem. Zare se ale mezitím zamiluje do barmanky Idy (Branka Katić), která se ve volném čase baví střílením po lidech z pušky. A do toho se ještě vyprávěním toulá stárnoucí mafiánský boss Grga (Sabri Sulejmani) se svými tlustými příbuznými.

Když hrozí, že veselku naruší skon stařešiny rodu, jediným smysluplným řešením je obložit mrtvolu ledem: „Smrt trvá stále, zapláčeme později.“ Nevěsta se nechce vdávat? Svážeme ji a spustíme do studny, než přijde k rozumu. Msta se vykonává rozříznutím latríny, aby sok spadl do jejích útrob – a následně se očistil živými husami. Snímek je plný divácky vděčných momentů, z nichž je zřejmé, že Kusturica chtěl po svých předchozích těžších a rozpačitěji přijatých filmech vytvořit stravitelnější zábavu, což se mu rozhodně podařilo.

Koherentní děj a přehledný vývoj postav jsou odsunuté na vedlejší kolej, prim hraje situační humor a více než dvouhodinový rej obskurních gagů. Manický Dadan šňupe kokain z krucifixu a žongluje s granáty, zdánlivě senilní Grga jezdí krajinou na motorizované káře, kabaretní zpěvačka vytahuje hřebíky ze dřeva hýžděmi, zapomenuté prase okusuje ještě zapomenutější trabant. Ne nadarmo se Kusturicovi přezdívá „balkánský Fellini“ – z až karnevalově surrealistické hektičnosti a množství nezodpovědného jednání se zbraněmi, drogami a alkoholem nepřestává přecházet zrak.

Režisér zde jasně ukazuje svůj smysl pro magický realismus, v němž kauzalita ustupuje temperamentu a osudovým zvratům, navíc v neutuchajícím rytmu chytlavých romských skladeb, jež na pozadí znějí téměř neustále. Chaos je v originálním znění ještě umocněný mixem rumunštiny, srbštiny a bulharštiny, mezi nimiž postavy plynule přecházejí. A veškeré lidské pachtění sleduje dvojice titulních koček, jejichž vliv na příběh je však minimální.

Jedna z postav se neustále dívá na Casablancu (1942), v soundtracku jasně zní brumle známá hlavně z Leoneho klasiky Pro pár dolarů navíc (1965) a nedlouho po začátku je patrný i žertovný odkaz na sci-fi 2001: Vesmírná odysea (1968). Navzdory přehlídce zlatých zubů, vulgarit směřovaných na matky a násilného chování všech vůči všem jde bezesporu o uvědomělé dílo inteligentního tvůrce, jež se navíc daří zakončit smířlivým happy endem. Roku 2016 se film dočkal umístění mezi stovkou nejlepších srbských filmů všech dob, a především označení důležitého kulturního dědictví, což by vzhledem k třeskutosti a zemitosti předložené zábavy leckoho na první pohled možná nenapadlo.

zdroje: Wikipedia, New York Times, Rotten Tomatoes

Podívat se můžete i na náš žebříček nejlepších komedií všech dob.