Dojímání se nad včeličkami, potoky krve a křehké mužství. Muž z Acapulca baví už 50 let

Muž z Acapulca, původním názvem ještě stylovější Le Magnifique, vznikl ve francouzsko-italské koprodukci a je pod ním podepsaný režisér a spoluscenárista Philippe de Broca. Ten původně začínal jako asistent u novovlnných filmařů Clauda Chabrola a Françoise Truffauta, počátkem 60. let se však zaměřil na komerčnější a divácky vděčnější tvorbu. K tomu zlákal i Jeana-Paula Belmonda, s nímž natočil dobrodružné komedie Cartouche (1962), Muž z Ria (1964) nebo Muž z Hongkongu (1965).

O necelou dekádu na tuto spolupráci navázali, ale navzdory podobnosti českých názvů nejde u Muže z Acapulca o pokračování dřívějších snímků, nýbrž o zcela samostatné dílo. První verzi scénáře napsal Francis Veber, ale kvůli sporům s de Brocou ohledně důležitosti ženské hrdinky se nakonec od díla distancoval. Posunul se i žánr, jelikož místo dřívějších dobrodružných komedií jde v tomto případě o hravou parodii na špionské akčňáky.

Prvních dvacet minut to však není úplně zřejmé. Sledujeme zjevně bizarní a ze řetězu utržené příhody elitního agenta Boba Saint-Claira, jenž je na další misi vyslaný do slunného Acapulca. Tam se setká s velmi atraktivní spojkou Tatianou (Jacqueline Bisset), a pokud se zrovna nezabývá dobýváním jejího těla, likviduje zástupy gaunerů vyslané proradným padouchem Karpofem (Vittorio Caprioli).

Gejzír akce a nápadů však netrvá věčně, neboť se záhy vysvětlí, jaktože jsou Saint-Clairovy patálie tak přitažené za vlasy. Ve svém zakouřeném staromládeneckém bytě je totiž píše druhořadý pisálek François Merlin (Belmondo), který horko těžko stíhá uzávěrku své další, v pořadí už 42. knihy o neporazitelném agentovi. Brakovou literaturou je okouzlená i jeho sousedka, mladá studentka sociologie Christine (Bisset), jež chce o Merlinově práci napsat studii. Proto se setká s jeho nakladatelem, nesmlouvavým obchodníkem Charronem (Caprioli), který se jí od té chvíle začne dvořit. V obou realitách to tedy pořádně vře.

Mezi těmito dvěma liniemi se nejen neustále přeskakuje, ale dokonce se vzájemně ovlivňují. Podle toho, v jakém rozpoložení se Merlin nachází, píše Saint-Clairovu linku buď hrdinsky, nebo podvratně. Když má dojem, že jeho city k Christine jsou opětované, je Saint-Clair na vrcholu sil a schopností a může zachraňovat svět i během prožívání intimních chvilek s Tatianou. Jakmile však Merlin nabyde podezření, že Christine se spíše než spisovatelovo citlivé já líbí chlapácké alter ego Saint-Clair, nezdráhá se s hrdinou čtyř desítek románů nakládat značně neuctivě.

Saint-Clair jako znalec veškerých druhů boje, geniální myslitel i dokonalý milovník je samozřejmě neskrývanou parodií na Jamese Bonda. Rád uniká ze zdánlivě neřešitelných pastí, svádí krásné ženy v okruhu několika kilometrů a koneckonců jeho nemesis Karpof se po vzoru Blofelda rád mazlí s kočkami na klíně. Už úvodní scéna, v níž je nebohý agent, uzavřený v telefonní budce, odnesený vrtulníkem, následně shozený do moře a sežraný žralokem, dává na odiv hýření efektností a odlehčeným násilím, jež následně provází i zbytek filmu. Prvky, které známe z bondovek, jsou zde posunuté o úroveň dál, právě tak akorát, aby jejich předobraz šlo snadno poznat a zároveň upozornit na jeho absurdnost.

Tomu napomáhají i četné zpomalovačky a nemotivované záběry na Belmondovo vysportované tělo. Styl na sebe však neupozorňuje a je zcela podřízený již tak komplikovanému, překotnému vyprávění. To platí i pro kameru Reného Mathelina, snímající Merlinův šedivý byt ve stále podobných, divácky přehledných úhlech, což sympaticky kontrastuje s dynamičností a barevností Saint-Clairovy fikční linky. O to víc také vyniknou odchylky, třeba když Christine Merlinovi vmete do obličeje, že on sám má přece do Saint-Claira daleko, na což kamera zareaguje nezvykle prudkým detailem – právě v tu chvíli totiž mladá žena stoupla stárnoucímu spisovateli na kuří oko.

Premiéru ve francouzských kinech si snímek odbyl 23. listopadu 1973 a nakonec se stal sedmým nejúspěšnějším filmem roku. Tuzemské popularitě napomohl i charismatický dabing Jana Třísky, který patetičnost Saint-Clairovy figury posunul ještě na vyšší úroveň. V českém dabingu mimochodem došlo i ke dvěma výrazným změnám oproti originálu. Karpofův albánský původ byl z politických důvodů změněný na fiktivní stát Marina Veneta a postava Jacqueline Bisset se přejmenovala z rusky znějící Tatiany na pohádkovější Ariannu podle jedné z produkčních společností. Nezřízená parodičnost navíc připomíná československé klasiky jako Adéla ještě nevečeřela (1977) či Tajemství hradu v Karpatech (1981).

Optikou dnešního publika jde stále o velmi svižný, zábavný a nápady hýřící snímek, vztah obou mužů k ženské hrdince je však poněkud problematický. Prznitelským snahám Karpofa/Charrona se vzhledem k jejich záporné funkci v příběhu nelze divit, ovšem i částečně citlivý a laskavý Merlin mladou ženu příliš neposlouchá, její erudované názory na brakovou tvorbu ho nezajímají a spíše obdivuje její krásu a křehkost.

Pár momentů, kdy se ji Merlin neobratně pokusí znásilnit nebo kdy ji skutečně znásilní skupina milicionářů, lze číst jako příklady dnes už archaického stylu humoru, kam ostatně spadá i jeden cringe okamžik utahující si z gayů. Na svou dobu se jistě jednalo o vcelku odvážné vtípky pro mainstreamovou komedii, podtrhující dojem, že se v další scéně může objevit téměř cokoli; je však bezesporu dobře, že vnímání vkusnosti humoru se za půl století od premiéry Muže z Acapulca značně posunulo.

Navzdory své prvoplánové zábavnosti lze snímek chápat i v dalších vrstvách. Komediální prolínání fikčního a ještě fikčnějšího světa totiž může sloužit jako podnětný komentář k Barthesově konceptu Smrti autora, podle něhož dílo vzniká až díky čtenářstvu, nikoli pouze tím, co do něj chtěl vložit tvůrce. A to se ukazuje i v samotném filmu, v němž Merlinovy romány čte Christine zcela jinak, než jak je literát původně zamýšlel. Stejně tak i my si můžeme z padesát let staré řachandy odnést mnohem víc než jen zábavu na víkendové odpoledne; anebo také nemusíme. Závěrečné poselství, že nejsilnějším hnacím motorem k umělecké tvorbě i životním změnám je láska, však nikterak nezestárlo.

zdroje: Wikipedia; Parallax View; Slant; Barthes, R.: Smrt autora

Pro další tipy se můžete podívat i na náš žebříček nejlepších komedií všech dob.