Krobot bude stříhat zaječíma ušima na ČT2. Je to umění, nebo výsměch umění?

Jednašedesátiletý Martin Šulík je nejspíš nejoceňovanější a nejplodnější slovenský režisér od 90. let. Vyhrál České lvy s poetickým podobenstvím Zahrada (1995), dále Lva za režii sociální komedie Sluneční stát (2005), soutěžil ve Varech se sociálním dramatem Cigán (2011), s předposledním filmem Tlumočník (2018) vyhrál tři národní ceny Slnko v sietia a s posledním počinem Muž se zaječíma ušima vyhrál cenu za režii na festivalu ve Varšavě.

V paměti znalců okrajových projektů zůstane navždy zapsán svou polodokumentární dramatizací deníků Pavla Juráčka nazvanou Klíč k určování trpaslíků (2002). Vyhrál rovněž české i slovenské výroční ceny s dokumentem 25 ze šedesátých aneb Československá nová vlna (2010).

A to je pouze malý výběr z celé jeho filmografie. Je kronikářem jiných i tvůrcem, který trochu eklekticky zúročuje postupy, jež se objevily v uměleckých filmech dříve. Zahrada v něčem připomíná Juraje Jakubiska, Sluneční stát britského Kena Loache a Cigán belgické bratry Dardennovi. Nejde o plagiáty, spíš inspiraci určitými trendy. Nikoli však v době, kdy byly skutečně nové, ale aplikované s malým časovým odstupem.

Ze Šulíka to nedělá horšího tvůrce, spíše lehce nepředvídatelnou figuru s nevyhraněným stylem. Stále jako by experimentoval a hledal, co mu sedne nejlépe, přičemž už je jasné, že v tom nikdy nepřestane. Starý pes se učí novým kouskům se střídavými lehkými propady.

Muž se zaječíma ušima se dostal do českých kin s velkým odkladem v srpnu 2021. Poté, co necelý rok ležel ladem. Uvedený byl těsně předtím na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, kde skvěle zapadal do leitmotivu daného ročníku, jímž bych sluch. Hlavnímu hrdinovi, lze-li ho považovat za hlavního a navíc ještě hrdinu, narostou zaječí uši a zbystří se mu sluch. Najednou dokáže zaznamenat, co lidé říkají potichu či daleko od něj a postupně si vypěstuje i schopnost slyšet, co si jenom myslí.

Jako rozehrávka existenciální komedie to je velmi slibné. Člověka maně napadne Kafkova Proměna, komiksoví X-Meniči romantika Po čem ženy touží s Melem Gibsonem. Během krátké chvíle ale pochopíme, že jsme na špatné stopě. Film svou poetikou připomene něco od Akiho Kaurismakiho nebo řady jiných severských, případně maďarských nebo rumunských filmařů, ať už výtvarnou kamerou Martina Štrby, skokovými střihy Marka Šulíka nebo jemnocitným zvukem Viktora Ekrta.

Styl nejde popsat jednoduše jako magický realismus, protože opravdovému hlavnímu hrdinovi žádný orgán nenaroste. Film je totiž dvojnásobným vyprávěním ve vyprávění. Stárnoucí spisovatel se pokouší napsat povídku o muži se zaječíma ušima, a přitom navštěvuje příbuzenstvo a snaží se jim omluvit nebo se s nimi domluvit – rád by se totiž po dvaceti letech od odchodu od manželky rozvedl a vzal si mladou těhotnou milenku. Sonduje terén, píše povídku o muži, jenž se stává citlivější, a k tomu vede zcizující necitlivě sobecké projevy do kamery, v nichž nejen reflektuje, ale spíše káže o tom, jaký je život umělce a jak ho máme chápat a všechny poklesky mu odpustit. Zní to zmateně?

Z prvních – především slovenských – ohlasů se to tak zdálo. Diváci a divačky si stěžovali na nesrozumitelnost, těkavost, nesystematičnost, marnotratné honění příliš mnoha zajíců najednou (koho by to slovní spojení nenapadlo), přebujelou a prázdnou artovost. Nevycházel jsem u těchto názorů z údivu. Ne, že bych jakýmkoli způsobem mohl vnutit někomu svůj výrazně odlišný názor, ale připadá mi, že na filmu není zmateného ani přehlceného vůbec nic. Není to jen klasické filmové vyprávění odpovídající povídce nebo novele. Jedná se o románové vrstevnaté vyprávění, kde hrdina není nijak zvlášť pozitivní, chvílemi má i nemá pravdu, a ostatní postavy jakbysmet. Pravda románu je v jeho mnohosti, ne lineárním příběhu a jednoznačném poselství.  

Všechny mají povrchovou slupku i druhou nebo třetí tvář. Jednání všech je opodstatněné, nejsou tu žádné nevyřešené mysteriózní díry. Střídání stylových vzorců je hravé a zábavné, vedené lehkým sarkasmem vůči hlavní postavě samotné. Není možné říct, že film ji omlouvá nebo glorifikuje, takže i když občas dělá nebo dělala hrozné věci, pociťuje nyní poměrně hořké zúčtování a částečně se (snad) mění k lepšímu. Sledujeme jako by záznam tvůrčího procesu – sběru materiálu (hrdina nenavštěvuje rodinu nezištně, ale z konfliktních situací kořistí motivy pro psaní) i jisté pohlcení autora fikcí, kdy se najednou začnou prolínat původně oddělené barevné a černobílé sekvence, a tvůrce jakoby ztrácel kontrolu nad fikcí i svým životem Zmatení je ale záměrné, prozrazuje něco o tom, jak se autor promítá do díla a nelze jen z něj odmyslet a stejně ta, že umělci považují svá díla za svůj život.

Šedesátník Josef, jehož by nikdo nedokázal ztvárnit lépe než Miroslav Krobot, byl úspěšným spisovatelem, nyní spíš paběrkuje, trochu vykrádá jiné a působí v umělecké komisi rozhodující o literárních grantech. Snímek obsahuje i zjevnou paralelu (ne uvědomělý odkaz) na slavnou Kunderovu povídku Nikdo se nebude smát, kde morálně problematický hrdina ví, že má co do činění s netalentovaným grafomanem, ale není schopný o tom nikoho přesvědčit a celá kauza mu osobně uškodí.   

Josef je sympatický i nesympatický zároveň, v některých ohledech se chová velmi morálně, ale stále hře na něj dotírá nelichotivá minulost. V přítomnosti už je zkonsolidovanější než lidé okolo něj a kdo by ho neznal, by jej mohl považovat za moudrého a vtipného člověka, který se nebojí výzev a nepodléhá zbytečným konvencím. Ale tohoto stavu dosáhl velkým klopýtáním a pálením mostů. Film nás vyloženě vyzývá zaujímat lehkou distanci a dívat se na děj sarkasticky, nepodléhat tomu, že Josef je dobrý člověk a spisovatel. Ostatně, nikdy to ani nezjistíme, útržky povídky o muži se zaječíma ušima jsou spíš návodem pro chápání filmu jako celku, než že by měly samostatnou estetickou hodnotu.

Film se vzdává návodnosti, lacinosti a okázalosti – není úplně amorální, ani se nezříká vulgarit, ale většinu času zůstává hlavně hravý. Zdá se, jako by se v něm mohlo stát skoro cokoli, ale není to pravda – děj si stále zachovává vnitřní logiku a věrohodnost. Největším naschválem snímku je, že dva slovenské spisovatele hrají čeští herci a mluví česky (druhým je Oldřich Kaiser), což je vysvětleno úvodním titulkem jako druh fantazie a snu.

Celý mechanismus filmu pak stojí na opačné trajektorii, než bývá obvyklé – hrdina se nepropadá do představ a snů, ale naopak se víc a víc probouzí do reality. Martin Šulík a spoluscenárista Marek Leščák přiznávají, že se inspirovali několika skutečnými, žijícími i nežijícími slovenskými spisovateli, ale i svými vlastními zkušenostmi, a scénář postupně vrstvili jako vlaštovčí hnízdo poskládané z mnoha druhů materiálu. Chybí tu sentimentalita a převládá spíš výsměch. Občas si vyprávění dovolí být psychologicky velmi kruté, ale brzy to vyváží nějakou roztomilou absurditou.   

Muž s králičíma ušima je naprosto suverénní počin, v němž se na malém osobním příkladu zračí obraz celé doby. Vztahy mezi odcizenými manžely, mezi rodiči a dětmi, vztah mezi umělcem, publikem a jinými institucemi, mužské stárnutí. Dokonce ani motiv pozdního otcovství není ulepený a trapný, protože těhotná přítelkyně už je hodně poučená životem a nevisí „géniovi“ na rtech; spíše testuje jeho odvahu a jejich kráčení životem nestejným krokem symbolizuje jedna ze scén.

Napadá mě pro srovnání vynikající polská alegorie Den cvoka (2002) Marka Koterského, kde zhruba padesátiletý učitel polské literatury tím nejhrubším způsobem nadává na celý svět a moderní dobu (padne zde asi nejvícekrát v dějinách slovo „kurwa“) a postupně se ukazuje, že jeho inteligence a vzdělání jsou spíš jen zástěrkou za sociální nedovednost a neuplatnitelnost. Josef se zaječíma ušima není úplně stejný typ, je přece jenom méně nepraktický a neparanoidní, ale jde o druh filmu, v němž nepopsatelně ambivalentní hrdina vidí, že mu postupně ujíždí vlak.

Možná je to trochu i taková post-socialistická Velká nádhera (2013), pokud hledáte nějaká prodejní přirovnání. Tady i tam se hrdina snaží o to zachytit něco do knihy, aby po něm zůstal odkaz. V zásadě jde ale o velmi originální dílo, v našem současném česko-slovenském prostoru nesrovnatelné asi s ničím, jen vzdáleně asi Rok ďábla (2002) od Petra Zelenky s Jarkem Nohavicou, jenž ale stojí více na atmosféře a méně na struktuře.  

Postmoderní hraní ve světě možná skončilo někdy s Adaptací (2002) od scenáristy Charlieho Kaufmana s Nicolasem Cagem v hlavní roli. Ano, Šulík možná onu postmoderní vlnu opět o pár let minul. Od starších autorů ale můžeme chtít přesně takovéto filmy a nemusíme jim vyčítat mírnou zastaralost. Vlny realismu a ornamentalismu se ostatně průběžně střídají.