Krobotova Velká premiéra má prapodivného hrdinu, trpí předvídatelností a humoru je v ní pramálo

Děj Velké premiéry se vejde do několika mála vět a žánrově osciluje někde mezi karikaturou, chcípackým filmem a pokusem o skandinávské komediálně laděné drama (což není pro přístup Miroslava Krobota žádné novum). V pořadí třetí celovečerní režijní počin Miroslava Krobota je jakousi insiderskou sondou do života nezávislého divadelníka, který doslova a do písmene háže za hlavu všechno vyjma umění (což se postupně změní).

Na Velké premiéře zaujme na prvním místě žánrová a myšlenková neukotvenost. Člověk si zkrátka nemůže být jist, jak to tvůrci všechno vlastně mysleli. Když se například Šnajdr (Pavel Šimčík) zdraví s ředitelem olomouckého divadla Gruntem (Miroslav Krobot), ten cynicky pronese, že „kultura je za trest, malý peníze, velký problémy.“ Z jeho tváře je cítit otrávenost, ani náznak, že by divadlo spravoval s jakoukoliv láskou a zápalem, prostě je vyhořelý. Vyhořelý je i Šnajdr, submisivní herec z Prahy, který odjíždí do Olomouce splnit si svůj sen, zrežírovat divadelní hru založenou na improvizaci. Jenže co to vypovídá o Krobotově reálné lásce k divadlu, jeho přístupu k hraní a režírování? Jak velký vůbec může být jeho cynismus?

Už úvodní hudební doprovod filmu dává tušit, že půjde o mimořádně otravné a nudné dílo, o jakousi přiznanou manýru. Martin Hůla tuhle dadaistickou verzi jazzu a šansonu natočil sice s ikonickou zpěvačkou Janou Koubkovou v ceněném studiu Golden Hive, jak se ale během filmu neustále opakuje, spíš než parodicky vyznívá mimořádně otravně.

Často je zde také dost trapno, kterým tvůrci provokují divákovy smysly a vybízejí, aby některé z postav fandil, jinou naopak zavrhl. V tomhle smyslu se tvůrcům nejvíc zadařilo v případě Šnajdrovy ženy Markéty (skvělá Klára Melíšková zahrála ironickou stíhačku na jedničku) a psychologa v podání mimořádně nepříjemného Jakuba Žáčka (psycholog je v jeho podání spíš hrobař než člověk, který vám má pomoci řešit problémy duše).

Nemalou roli si tvůrci připravili i pro proslulou Ivu Janžurovou, která ztvárnila Šnajdrovu olomouckou babičku. Ve filmu trpí Touretteovým syndromem, což se ale spíš než skutečnou nápodobou lidí trpících touto nemocí (báli se to tvůrci naplno karikovat?) projevuje tím, že jí scenáristé do úst vložily mimořádné množství vulgárního výraziva (není prokázáno, že by se lidé trpící Touretteovým syndromem takto projevovali). Mimořádně nepovedené a nechtěně trapné jak pro Janžurovou, osoby v záběru, tak diváky v kině.

Co se naopak podařilo, byla milostná podzápletka, kdy se Šnajdr sbližuje s babiččinou opatrovnicí Mikinou (Iva Pazderková). Pazderková, jejíž hvězda vystřelila díky stand-upu Na stojáka, zde vystupuje v roli mimořádně empatické ženy toužící po lásce a porozumění. Jenže jako kdyby celá tato zápletka patřila do jiného filmu a žánru.

Hlavní herecký představitel Pavel Šimčík dostal vůbec svou největší filmovou roli. Velmi často zde mlčí, občas zapoulí očima, případně nafoukne tváře (to už jsme viděli v povedeném seriálu Zkáza Dejvického divadla). Jenže je zde minimum okamžiků, kdy s ním divák souzní a tak říkajíc ho myšlenkami posouvá k happy endu (snad jen v té lince s Ivou Pazderkovou). Když naopak Šimčík účinkuje ve scénách na divadelních prknech, najednou ožívá a je ve svém rybníčku. Dostavuje se autenticita, bezprostřednost, živelnost.

Takových okamžiků ale ve Velké premiéře mnoho není a člověk v případě Krobotovy tvorby zavzpomíná na již zmiňovanu Zkázu Dejvického divadla nebo Muže se zaječíma ušima, kde sice pouze hrál, ale šlo o dílo koncepčně propracovanější, semknutější a v dobrém smyslu artové.

Devadesátiminutová Velká premiéra nemá propady a vzestupy, ale pomalu a líně jede od začátku k pomyslnému konci. Premiérou zde v přeneseném slova smyslu může být vše, co se pražskému hrdinovi v Olomouci děje, co je pro něj nové, objevné, rozšiřující obzory. Je nicméně diskutabilní, proč dramaturgové Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary Velkou premiéru ve světové premiéře v červenci uvedli. Proč se v tuzemských podmínkách pokoušet o chabou nápodobu něčeho, co například Skandinávci velmi zdařile servírují dobré dvě dekády a u nás jsou rádi, že podobný film v tuzemských podmínkách a s pochybnou vypovídající hodnotou vůbec natočili.

Čtvrtý díl komiksového Thora už není lehká komedie, ale vyloženě sebeparodie. Drama zmizelo, i když hrdinovi umírá jeho milá a hrozí mu smrt.