„Vesnické rasisty nesmíme omlouvat, nemá ale cenu považovat je za monstra,“ říká režisér nové komedie s Krobotem

Kdyby radši hořelo vypráví příběh o obyčejné vesnici, kde se Standa (Michal Isteník) snaží zavděčit své těhotné manželce (Anna Polívková) i šéfovi místního hasičského sboru a svému vzoru Bróňovi (Miroslav Krobot). Když jednoho dne najede na návsi do obyvatel dodávka a propuká obecná panika, musí se Standa k celé situaci postavit. Zatímco Bróňa je přesvědčený, že čelí teroristickému útoku, Standovi se to celé nějak nezdá...

Satirická komedie si odbude premiéru v českých kinech již 16. června, má už ale za sebou řadu předpremiér na českém venkově i na evropských festivalech. Snímek byl promítaný i na prestižním Berlinale.

O skvělém startu kariéry, složitému vzniku filmu i osobním zájmu jsme s Adamem prohodili pár slov.

„Ano, jsou dobré. Teď ale čekám, jak se bude chodit po premiéře. Aby se jakýkoliv film mohl lidem líbit, musí na něj nejdřív vyrazit, což je dneska docela problém. Byl bych rozhodně rád, kdyby nešlo o festivalovku, ale kdyby do kina přišly i širší masy. Proto se propagace tak soustředí na ‚komedii o hasičích‘. Ne že by to nebyla pravda, ale je potřeba to ještě o kus víc zdůrazňovat.“

„Uvědomuju si, jak těžké to je, ale vážně věřím, že se to může podařit. To první už vyšlo, festivaly předčily veškerá naše očekávání, tak teď jen to druhé. Třeba na festivalu Kino na hranici, kde chodí na projekce hodně místních obyvatel, se publikum opravdu bavilo, měl jsem z toho dobrý pocit.“

„Na magistra jsem se hlásil s treatmentem úplně jiného filmu. Vystupovali v něm sice postavy Standy a Bróni, ale byli to jiní lidé v jiné situaci. Až během studia mě napadl námět s dodávkou, která někde na maloměstě vjede do lidí během rozsvícení vánočního stromečku. Byl to takový ten nápad, co mu člověk propadne a hned se do něj chce pustit. Můj plánovaný film mě přestal zajímat, zdál se mi najednou oproti tomuhle nedůležitý. Navíc se mi nechtělo točit dvě věci najednou, takže jsem to přepnul a začal se věnovat tomu, z čeho nakonec vzešlo Kdyby radši hořelo.“

„Původně jsem to psal jako krátký film, protože zakončit FAMU dlouhou metráží je velké sousto a obvykle se to nedoporučuje. Dlouho jsem se ani nepovažoval za typ člověka, co bude o celovečerní film usilovat. Myslel jsem, že je na to moc brzo, že potřebuju víc zkušeností. Při psaní jsem ale nabyl dojmu, že pokud mám někdy udělat celovečerák, tohle je moje chvíle. Přihlásil jsem se tedy na výzvu vývoje první verze scénáře a dostal hned napoprvé od Fondu peníze. Díky tomu jsem měl čas a prostředky se dostatečně věnovat psaní.“

„No jasně. V jednu chvíli to vypadalo, že se ani nebude natáčet. Komplikoval nám to Fond, bez jehož příspěvku na výrobu se obvykle film tohohle typu nedá natočit. I přes velmi slušné posudky se zdálo, že se jim to celé nezamlouvá. Peníze jsme nedostali, přesto jsme se rozhodli se hecnout a nakonec to nějak rozjeli.

A pak do toho vstoupil covid! Natáčeli jsme v době, kdy byly restrikce vůbec nejsilnější, navíc sněžilo nejvíc za několik let. Což u filmu odehrávajícího se během Velikonoc není zrovna ideální. Hodně mi pomohlo, že jsem se dal dohromady s producenty Pavlem Váchou a Evou Pavlíčkovou, pro které jde taky o producentský debut. Sešli jsme se u piva a hodně si sedli, rozhodli se jít do toho spolu a nakonec to stálo za to.“

„Nakonec si asi nemůžu stěžovat, protože jsme dotočili. I když se to nezdá, ve filmu je několik davových scén, takže jde o relativně velkou produkci na počet lidí. A kdyby jediný z nich dostal covid, celé by to padlo. Nedalo by se čekat na opadnutí karantény, na to zkrátka nebyly prostředky ani harmonogram lidí. Navíc je jednodušší zbavit se ve filmu zimy než rozkvetlých stromů, nemohli jsme tedy nic odkládat. Jako zázrakem nikdo neonemocněl.“

„Zpětně se to zdá legrační, ale prvotním důvodem bylo, že jsme nechtěli pracovat v zimě, kdy jsou nepříznivé podmínky a krátké dny. To jsme netušili, že budeme nakonec z placu odklízet sníh. Za tu změnu jsem ale nakonec stejně rád, protože jak říkáš, k tomu námětu se Velikonoce hodí mnohem víc. Čím hlouběji o tom člověk uvažuje, tím víc témat se otvírá. Navíc mi to dalo záminku členit film do kapitol podle jednotlivých velikonočních dnů.“

„Vůbec ne a nejde ani o tlak ze strany produkce. Původně jsem měl dokonce pracovat s neherci. Standa i Bróňa mají totiž předobrazy. Tedy ne ve smyslu životního příběhu, ale vystupování a působení. A ti měli původně ‚své‘ role i ztvárnit. Jak jsem ale přešel od studentského filmu k celovečernímu, uvědomil jsem si, že to neherci neutáhnou.

Jako první to bylo jasné u Bróni, který má v realitě velmi omezený rozsah vyjadřování. Je to lidské, na prostoru 80 minut by to už ale prostě neuhrál. Nenapadl mě pak v Česku jiný herec než Miroslav Krobot. Tak jsem mu zavolal, poslal scénář a ten se mu líbil. Bylo to vlastně celkem rychlé. Měl jsem štěstí, má strašně moc nabídek, a aby přijal, musí se mu projekt hodně líbit. Krobot se ještě na zkouškách sešel s reálným Standou, ale ten rozdíl moc bil do očí. Tak jsme se dostali k Michalu Isteníkovi.“

„Řekl bych, že to rozebíráš moc z pohledu člověka, který toho s Krobotem už hodně viděl a má ho specificky zasazeného. Znáš ho taky nejen jako herce, ale i divadelního režiséra. Ti, co ho znají z obrazovky, ho tak nevnímají. Většina diváků bude uvažovat o Okresním přeboru a bude znát hlavně ten jeho super nasraný pohled.

Je nevyhnutelné, že když člověk přichází s nějakou znalostí herce, bude to ovlivňovat jeho zážitek. Proto jsem chtěl pracovat s amatéry. Krobot toho ale do filmu přinesl tolik, že nejde litovat. Ve výsledku jsem strašně rád, že jsem skončil právě s ním a Isteníkem. Bavili jsme se spolu hodně o postavách a oni je pochopili a měli rádi. Navíc mají oba podobný smysl pro humor a na place se fakt dobře doplňovali a navzájem obohacovali.“

„Nedá se asi říct záměrná ve smyslu, že bych to tak plánoval. Je ale pravda, že moje věci tuhle vlastnost mají a přestal jsem se tomu bránit. Vyjadřování mých postav je opravdu do určité míry tezovité.

Nemám ale rád karikatury a figurky. Samozřejmě pracuju se zjednodušeními, některé moje postavy by karikaturami klidně šlo nazvat – především tehdy, když je jejich role jenom okrajová. Je pro mě ale důležité, aby se divák při sledování přesto cítil jako mezi lidmi na opravdové vesnici. Aby ty chvíle, kdy používám hyperbolu, souzněly s těmi případy, kdy o něčem v hyperbole uvažujeme i ve skutečnosti. Třeba protože nemáme víc informací nebo to v naší mysli nezabírá větší prostor a zabýváme se pro sebe důležitějšími věcmi.

Vždycky ale musí být jasné, že za tou hyperbolou by byl člověk, kdybychom se na něj začali soustředit. To podle mě mnoho českých komedií nezvládá, jejich postavy jsou často úplné karikatury.“

„No jasně. Každá postava je pro mě člověk, ke kterému chovám pochopení a empatii. Opravdu i nejmenší postavě se snažím umožnit dýchat, tím spíš Standovi a Bróňovi. I konspirátor Jaryn, který má asi nejblíž k povrchní karikatuře, má záblesky, kdy z téhle role vypadne. Nikdo tam není debil a nikdo tam není zlý.“

„Určitě nechci v žádném ohledu rasistické chování omlouvat a zobrazuju ho výhradně negativně. Nechci ale pojímat postavy, které ho projevují, jako jednorozměrně ‚zlé‘ lidi. To byla ve skutečnosti jedna z mých hlavních motivací proč Kdyby radši hořelo dělat.

Téma rasismu na vesnici je pro mě velmi osobní, pozoroval jsem to během vyrůstání. Chtěl jsem ho tedy zobrazit bez výmluv, ale zároveň bez absolutních odsudků. V životě jsem musel opakovaně přijít na to, jak se vypořádat s rasismem u lidí, kteří jsou jinak moji kamarádi a mám je rád. Často uslyšíte nějakou rasistickou poznámku i od člověka, který je jinak nejhodnější bytost na světě. Beru jako svoji přednost, že nikoho neodsuzuju jenom na základě jednoho názoru, ale snažím se ho vnímat komplexně. Řekl bych, že to je moje výhoda.“

„Ano, žije ve stejném prostředí, takže v mnoha ohledech musí mít podobný pohled na svět. Navíc jako člověk, který byl při útoku zraněný, má nejvíc důvodů uvěřit jinak iracionální představě, že na českou vesnici zaútočili islamisti.“

„Ano. Mimo to, o čem už jsme mluvili, mi hodně záleží na otcovsko–synovské rovině. Jak vyrůst ve správného muže? Kde vzít vzor a jak být sám vzorem? Stejně jako Standa jsem přišel o otce, i když mnohem později než on, což mě možná vede k většímu zájmu o tyhle otázky.

Standa chce být správný chlap – muž, který se postará o svoji rodinu. Neví ale úplně, jak se tam dostat. Na to nemusí být člověk přímo bez táty, nastupující generace obecně přicházejí o dřív pevně určené role a s nimi spojené schopnosti a dovednosti. Standa neumí bez Bróni ani pokácet strom, to by se Bróňovi ve Standově věku nemohlo stát. Chtěl jsem prozkoumat, co z toho vyplývá, protože taky řeším určitou svoji nešikovnost a vědomí, že bych nezvládl to, co bylo dřív pro chlapy samozřejmostí.“

„Nepamatuju si přesně, kdy jsem ho vepsal, v prvním ‚vánočním‘ nástřelu ale ještě určitě nebyl. V jednotlivých verzích scénáře pak začal být stále prominentnější, jistě to vyplynulo z vtažení Velikonoc.

Taky to hodně souvisí s tím, že jsem do té role obsadil svého dětského kamaráda z Třebechovic Martina Šestáka, který hrál v každém mém studentském filmu. Hodně jsem se s ním o tom tedy bavil, on má větší vztah k víře než já, a dost jsme konzultovali i s jedním farářem. Zaujala mě hlavně otázka principu zpovědního tajemství, Martin o tom přemýšlel ještě do větší hloubky.“

„Neměli jsme moc prostoru dělat věci navíc, nejdelší vážně míněná verze měla 90 minut. Měli jsme 23 natáčeních dní, což se možná nezdá málo, ale ten film je opravdu produkčně větší, než se jeví. Všechno jsme měli dokonale rozzáběrované dopředu, některé scény jsme si na lokacích přehráli sami bez herců. Během natáčení jsme pak pracovali se dvěma kamerami, aby se to stihlo. Přebytků tedy bylo jen málo, i když pár scén jsem vyřadil. Některé z nich by mimochodem výrazně změnily vyznění filmu a šlo o náročné rozhodování.

Většinu času ve střižně jsme trávili hledáním správného temporytmu. Je docela výzva udělat film, který má být pomalý, ale nechci jím nudit.“

„Právě že nejdřív úplně všichni. Hlavně na dílnách.“

„Já to chápu. Hlavní výtkou celou dobu bylo, že ten námět prostě neutáhne dlouhou stopáž, že pasuje na nějakou krátkou anekdotu. Mně přišlo, že je toho v něm víc. Samozřejmě to ale stálo hodně dopisování a vymýšlení nových prvků, které tam na začátku nebyly. V průběhu tří let vzniklo asi deset verzí scénáře. FAMU jsem si rozložil, pak jsme neměli peníze na realizaci – a celý ten čas jsem věnoval pilování. Nakonec se mi ostatní podařilo přesvědčit a cítil jsem spoustu podpory.“

„Nejde mi ani tak o to, aby byl s filmem každý spokojený, ale aby v lidech vyvolal nějakou reakci, možná změnu. Když můžu a když je přítomno víc než deset lidí, rád zůstávám v sále, abych viděl reakce. A zatím byly vždy dobré. První půlku filmu lidé stráví tím, že se hodně smějí, pak se to v nějakou chvíli přelomí a začnou víc pociťovat vážnější, pro někoho možná nepříjemné pocity. Z debat po filmu mám pocit, že ho diváci opravdu chápou. Takže snad to dopadlo dobře.“