Tahle země není pro starý ani po 15 letech. Novodobá klasika bratří Coenů představila modernizaci westernu, nejdokonalejšího psychopata a drahou krev

9. listopadu se v amerických kinech objevil nejlepší snímek roku 2007 – alespoň tedy podle oscarové Akademie. Dvanáctá spolupráce bratrů Ethana a Joela Coenových se stala z hlediska prestižních ocenění tou dosud nejúspěšnější. Drama Tahle země není pro starý proměnilo polovinu z osmi oscarových nominací a na konci slavnostního večera se tvůrci pyšnili tituly nejlepší film, nejlepší režie, nejlepší adaptovaný scénář a odměněný byl i Javier Bardem za sice vedlejší, přesto velmi ikonickou roli zabijáka Antona Chigurha.

A když už začínáme výčtem cen, za zmínku stojí i tři sošky BAFTA a dva Zlaté glóby. Oscarovým úspěchům předcházelo uvedení filmu v rámci soutěže na festivalu v Cannes. Od té doby si snímek připisoval u kritiků jen chválu. A nejen u nich – rozpočet ve výši 25 milionů byl překonaný téměř sedminásobně.

Kasovně úspěšnějšími se staly následující filmy od Coenů – Po přečtení spalte a Opravdová kuráž. Není však pochyb o tom, že oscarový sukces pomalého dramatu ze západního Texasu tomu značně napomohl. Snímek se zařadil mezi nejchválenější filmy od bratří Coenů, nechyběl dokonce ani v několika žebříčcích nejlepších filmů dekády. Čemu ale za tuto pohlcující směs černé komedie, existenciálního westernu a stylového thrilleru vděčíme?

V roce 2005 vyšel román Cormaca McCarthyho, oceňovaného amerického spisovatele, jenž si potrpí na důsledné vyobrazení násilí a leckdy až nihilistické vyznění svých děl. To platí i pro knihu Tahle země není pro starý, která se však dočkala spíše rozporuplného přijetí. Snad i díky tomu, že ji McCarthy od začátku psal jako filmový scénář, zaujala zkušeného producenta Scotta Rudina. Ten obratem nabídl Coenům možnost adaptace, a tak pouhých pár měsíců po vydání už bylo o natočení filmové verze jasno.

Coeni se při psaní scénáře od původního textu odchylovali jen minimálně, došlo tak hlavně k tradičnímu vynechání některých vedlejších postav a linek. Největší změnou se stal ústup šerifa Bella (Tommy Lee Jones) do pozadí. Zatímco v knize je mu věnovaná spousta prostoru, ve filmu je sice hlavním vypravěčem příběhu, ale většinu děje sledujeme přímo další dvě postavy: psychopatického zabijáka Antona Chigurha a vietnamského veterána Llewelyna Mosse (Josh Brolin).

Moss během lovu zvěře narazí na pozůstatky nezdařeného obchodu s drogami. Mezi skupinou mrtvých Mexičanů najde tašku s dvěma miliony dolarů. Vezme peníze, pošle manželku (Kelly Macdonald) za tchyní a začne prchat před každým, kdo by měl o peníze zájem. To k Mossově smůle zahrnuje i chladnokrevného vraha Chigurha, jenž je najatý, aby bankovky přinesl zpět. Za tímto strojem na zabíjení zůstává jedna mrtvola za druhou (celkem stihne zabít 14 lidí), nad čímž staromilský šerif Bell jen nechápavě kroutí hlavou.

Coenovi společně s kameramanem Rogerem Deakinsem přistoupili k realistickému, jen minimálně stylizovanému zachycení těchto krutých výjevů, zahrnujících i detaily krvavých násilností. Produkční tým kvůli realističnosti zakoupil i extrémně drahou umělou krev, s níž se v náročných podmínkách vyschlých texaských plání pracovalo o poznání lépe. „Nechtěli jsme dělat z násilí senzaci, ale ani ho bagatelizovat. Prostě tam je a vy to musíte přijmout. Bez vykreslení takto násilného světa by druhá část filmu ztratila na síle,“ vzpomínal Deakins. Tlumený tón podtrhuje i spoře užitá hudba dalšího ze stálých spolupracovníků bratrů, skladatele Cartera Burwella.

„Vždycky jsem si myslel, že až budu starší, bůh nějak najde cestu do mýho života. Ale nenašel,“ lamentuje šerif Bell, jehož dialogy se zástupcem Wendellem (Garret Dillahunt) jsou občasným zdrojem absurdní komiky. Především je však zosobněním nostalgie po starých dobrých časech, které však ve skutečnosti nikdy neproběhly. Vyprahlý Texas roku 1980, kdy se příběh odehrává, se vizuálně příliš neliší od dob Divokého západu, tedy sto let zpátky. Jenže v očích stárnoucích, novým světem obklopených policistů ano. Tahle země už holt není pro starý.

Postupem času se všechny tři ústřední figury (plus Woody Harrelson v úloze dalšího lovce odměn Carsona Wellse) ocitnou jak v roli pronásledovatelů, tak pronásledovaných. V duchu westernového žánru alespoň částečně sledujeme elegii za odcházející svět, v němž pro podobné individuality není místo. Koneckonců, nejefektivnější jsou zde mexičtí mafiáni, jimž se přitom vyprávění v podstatě nevěnuje.

Snímek je však především masterclass v budování napětí. S dialogy se neplýtvá a dostatek prostoru je věnovaný neustále přítomné hrozbě jménem Anton Chigurh. Nekompromisní zabiják se leckdy vyžívá ve znepokojivě rozvleklých a vyprázdněných dialozích, jindy dokáže zaútočit zcela nečekaně. Kreace Javiera Bardema se zařadila mezi nejvýraznější filmové záporáky nejen kvůli nezaměnitelně odpudivému účesu, ale i díky vcelku věrnému vykreslení psychopatické osobnosti.

Psychopatická porucha osobnosti totiž bývá ve filmech použitá vcelku nahodile a označení „psychopat“ se dočká kde kdo. V klasickém pojetí se však psychopat vyznačuje chladnokrevností, absencí empatie či morálních zábran. Známe samozřejmě i méně nápadnější a uhlazenější psychopaty, kteří dávají před násilím přednost manipulaci, falešným úsměvům a řečnickým schopnostem; neúcta k druhým lidem a neschopnost se do nich vcítit však platí pro oba typy.

Co to má ale společného s patnáct let starým dramatem? V roce 2014 si dvojice belgických psychiatrů Samuel J. Leistedt a Paul Linkowski dopřála výzkum za odměnu. Vědci analyzovali zhruba 400 filmů za posledních sto let a mapovali různá zobrazení psychopatů na stříbrném plátně. A právě Chigurha zvolili za ukázkově realistického psychopata: „Působí, že je zcela nedotknutelný a imunní vůči jakýmkoli lidským emocím.“ Trefně to odráží jeho obliba v používání jateční pistole, Chigurh ke svým obětem nepřistupuje jako k lidským bytostem, nýbrž jako k dobytku určenému k porážce.

S tím souvisí i téma nevyhnutelnosti osudu, jež Coeny baví prozkoumávat po celé dekády. Stejně jako ve starších snímcích Fargo či Zbytečná krutost jsou postavy trestané za své morální prohřešky – v tomto případě Moss neunikne trestu za krádež peněz mexickým mafiánům. V mnoha okamžicích (včetně finálního Chigurhova výstupu) však autoři naznačují, že tato přirozená spravedlnost funguje jen velmi selektivně. Někdy člověku jeho hříchy projdou, jindy ne.

Snad i proto se šerif Bell nestačí divit krvavé spoušti kolem sebe a marně vzpomíná na iluzi časů, kdy byl svět ještě v pořádku. Coenům se podařilo zobrazit násilí realisticky odpudivým způsobem, v němž není nic komického či očistného. Když si Chigurh kontroluje podrážky bot, jestli se náhodou neušpinily od krve, jednalo by se v jiných filmech o humorný moment; zde však publiku běhá mráz po zádech. S přibývající stopáží navíc násilí ubývá a většina se ho odehraje mimo záběr. Již není potřeba ukazovat, co všechno Chigurh dokáže a jaký je jeho modus operandi.

Zaměření na spravedlnost, osobní morálku a souboj několika silných individualit (jež se mimochodem téměř nikdy nepotkají v jednom záběru) navíc silně odkazuje k tradici westernu, respektive k jeho revizionistické odnoži. Rozpad hodnot se projevuje i v tom, že Moss není žádný kladný hrdina a Chigurhovu zásadovost by naopak šlo v jiném kontextu považovat za přednost. Zde se dostáváme do ranku dalšího žánru, totiž filmu noir, kde charakterové vady protagonistů rovněž často vedly k jejich tragickému konci.

Pro hrdiny minulosti dnes každopádně už není místo – s organizovaným zločinem v podobě Mexičanů či chaosem rozsévaným nepředvídatelným Chigurhem nelze efektivně bojovat. Dobromyslný šerif tedy může být rád, že na konci filmu odchází do důchodu. Jenže co my ostatní, kteří v nepřehledném světě plném neznámého nebezpečí a neustálých změn musíme žít dál? Na to už pesimističtí bratři Coenové neodpovídají…

Po dlouhé době vzniknul v Česku tak ambiciózní historický životopisný film. Režisér Petr Václav přitom nikdy podobný projekt nedělal. Největší pastí by bylo hledat v něm nového Amadea. Il Boemo se vydává vlastní cestou.