Proč natočil miláček festivalů nebývale odpudivý film o sériovém vrahovi?

O čem to je: První polovina 70. let 20. století. Fritz Honka (Jonas Dassler) žije na předměstí Hamburku a životem se propíjí od jedné lahve s tvrdým alkoholem k druhé, třetí, čtvrté... Vzezřením trochu připomíná hrbatého Quasimoda. Vyšinutá morálka i charakter, prostředí, které degraduje a sexuální chtíč spojený se strachem z kastrace dovádějí muže k sérii vražd několika prostitutek.

Soud Honku odsoudil k 15 letům odnětí svobody v psychiatrickém zařízení. Když se Honka k případu a svému osobnímu příběhu vyjadřoval, mluvil o tom, jak jeho rodina trpěla během druhé světové války. On sám byl jako dítě v koncentračním táboře, který osvobodili Rusové. Otec-alkoholik zemřel v roce 1946. O vzdělání Honka nejevil sebemenší zájem...

Snímek Der goldene Handschuh (název odkazuje na stále existující hamburskou hospodu, kde se Honka setkával s budoucími oběťmi, a na knihu Heinze Strunka, která inspirovala filmaře) natočil německý režisér s tureckými kořeny Fatih Akin (Proti zdi, Na druhé straně, Soul Kitchen, Odnikud). Nebývale naturalistický snímek (v Německu přístupný od 18 let) nemá prvoplánově vyvolat šok, ale upozornit na německou historii počátku 70. let, kdy byly vzpomínky na fašismus a druhou světovou válku stále živé, život na okraji zničující a charaktery lidí velmi pokřivené. Navíc by se zde dala nalézt jistá spojnice s životem Fatiha Akina, ceněného režiséra, který za svou kariéru nenatočil drsnější "podívanou". Akin se totiž narodil právě v první polovině 70. let v Hamburku rodičům tureckého původu. A jak víme z jeho předchozích filmů, jde svědomitě a svérázně po stopách svého života i německého "národa".

První ohlasy: Vít Schmarc z distribuční společnosti Artcam a dramaturg Be2Can na svém facebooku k zážitku z projekce napsal: „Ten film zapáchá jako žádný jiný. Je to bleakfest blekotajících alkoholových trosek, které se navenek můžou jevit jako cool rekvizity, ale ve zjevném fakáči současné gentrifikaci St. Pauli film odhaluje zaflusanou legendární knajpu Der Goldene Handschuh jako srdce temnoty. Akin se do toho světa rozkladu a zoufalství noří naprosto pudově, bez kontextu, psychologické analýzy. To ale neznamená, že se nejedná o jeden z nejlépe režírovaných a strukturovaných filmů tady (myšleno na Berlinale, pozn. red.).“