Recenze #2: Jack staví dům - odpudivý, šokující, násilný. A nejspíš i nejlepší film letošního roku! Proč?

Hlavní protagonista filmu Jack (Matt Dillon) je stavební inženýr, který se snaží postavit dokonalý dům. Čas tráví ještě vraždami, což ve Spojených státech v 70. letech nebyl zas tak ojedinělý koníček, jak nám popkultura často připomíná. Na cestě do pekla vypráví svému průvodci, básníkovi Vergiliovi (anděl nad Berlínem nebo Hitler v bunkru Bruno Ganz) o své "kariéře", čeká nás pět příběhů, které Jack považuje za důležité, a hodně filozofování o násilí a smrti. Jack se totiž považuje za umělce a své činy pečlivě analyzuje během rozhovoru Vergiliem, kterého oslovuje přátelsky "Verge".

Dánský kulturní poklad Lars von Trier je taková Madonna festivalových režisérů, což nemyslím tak úplně posměšně, protože popová královna měla výborný cit pro práci s očekáváním společnosti a zpětně se většina jejích provokací ukázala být chytrým poukázáním na nějaký směšný, ale přitom hrozivý společenský předsudek (například rozhořčení části americké společnosti u videa Like a Virgin ze sexu s černým Ježíšem v roce 1990 ukázalo, že představa, že Ježíš ve slunném prostředí Palestiny by mohl být někdo jiný než neopálený běloch, nebo mezirasový sex byl v té době stále slušné tabu - mimochodem na YouTube najdete na oficiálních kanálech zcenzurované video i v tomto roce, link je na uncut verzi na Vimeu). Trier (mimo jiné) umí podobně pracovat s očekáváním diváka, později otočit očekávání proti němu a část nepřipraveného publika ranit, pohoršit anebo aspoň strašlivě naštvat, ale v závěru se jeho filmy ukážou jako velmi promyšlená konstrukce, co vypovídá něco o lidech nebo filmových divácích. A máte pocit, že se u očekávání diváckých reakcí Trier někde strašlivě chechtá a popadá se za břicho, což z něj dělá velmi sympatického tvůrce.

To přesně platí o Jackovi. Divák očekává krimi thriller o vrahovi, kde bude pár brutálních vražd, nějaké to policejní pátrání a na závěr dopadení. Ale jistoty během sledování opadnou. V první kapitole Jack při projížďce autem narazí v lesích na Umu Thurmanovou (po Nymfomance I. a II. její další menší role u Triera, herecky opět skvělá) u porouchaného auta. Klasická situace s očekávaným masakrem oběti se ve vtipně napsané a zahrané konverzačce vyvíjí jinak než bychom čekali, dospěje k pobavující pointě a část kina se pobaveně směje. V druhé kapitole sledujeme činy vraha začátečníka, kdy se z vraždy vyklube asi jedna z nejlepších stupňujících se komedií, co jsem v poslední době viděl. Pak přijde třetí kapitola a dojde nám, že pokud bude tak vtipná jako předchozí dvě části, budeme se díky tématu asi trochu stydět smát, pokud se nepřipojí většina sálu. Klasické pobavení, které zažíváme při masakrech hloupých obětí v hororových vyvražďovačkách, tady stoupá na vyšší level.

Do toho vede vrah se svým oponentem průvodcem úvahu o vraždě jako umění nebo o tom, zda je misogyn, a v podstatě by se dalo říct, že se jedná ve skutečnosti o chytrou polemiku Triera jako tvůrce se svými kritiky. Přidejme zábavnou trivii - v roce 2011 Trier dostal ban z festivalu v Cannes díky vtipkování na tiskové konferenci o soucitu k osamělému Hitlerovi ve filmu Pád Třetí říše. Hitlera hrál v onom filmu představitel Jackova průvodce Bruno Ganz. V novém filmu vrah vyslovuje nad záběry mrtvol z bombardování v druhé světové válce a koncentračních táborů myšlenku, zda nebyl Hitler také umělec a "Hitler" Bruno Ganz vrahovi oponuje. Podobný mindfuck už se asi jen tak nepodaří a jestli jo, tak jen Trierovi.

Jack staví dům (2018) měl už od projekcí v Cannes pověst brutálního filmu. Vraždy jsou samozřejmě brutální s kvalitními efekty, ale fanoušci hororů jsou jistě zvyklí. Pravá brutalita vyplývá z kontextu. Trailer jako lapačka masakru-chtivých diváků ukázal v podstatě sestřih většiny násilí, ale film umí i přes meta rovinu a černočerný humor zprostředkovat tísnivou atmosféru a úděl obětí (v paměti zůstane odpoledne v lesích nebo sídlištní epizoda). V žánru komedie je Jack staví dům opravdu okouzlující zážitek, ale pokud jste si u předchozích filmů Larse von Triera všimli, že rád vytvoří běžným divákům sympatickou postavu a pak jí v podstatě provede stále horšími zážitky až do pekla, až diváci upadají do deprese nebo pláčou, tak byly z pohledu "režisér rád nasírá citlivé diváky" svým způsobem dokonalé zlomyslné komedie už Prolomit vlny (1996), Tanec v temnotách (2000) nebo Dogville (2003).

Co se týče herců, Matt Dillon hlavní roli hraje dobře a příjemně mě překvapil. Ostatně, kdy pod Trierovým vedením nějaký herec hrál špatně? Jack není moc sympatický, je to posedlý narcis a svými myšlenkami dohání kromě diváků k otrávenosti i nebohého Vergilia (hlasem správně sekundující Bruno Ganz, světově nejpopulárnější aktér z parodicky otitulkovaných videí). A tak to vlastně má být. V jednotlivých kapitolách hraje pokaždé trochu jinak a Dillon to trefil tak nějak správně dohromady. Zbytek herců má přidělené doslova epizodní role a Uma Thurman nebo Riley Keough se s nimi vypořádaly dobře.

Jack staví dům je tedy po všech stránkách mimořádný zážitek a pro mě jeden z nejlepších letošních filmů. Jako film o vrahovi funguje skvěle, je temný, je cynický, občas s odpudivým šokujícím násilím, které tak funguje kvůli dobrému vývoji děje. Zároveň je to výborná komedie pro otrlé lidi, co se nestydí smát se v kině. Jednotlivé kapitoly jsou skvěle vypointované. Jako bonus navíc máte meta rovinu v podobě komentáře hlavního hrdiny s jeho průvodcem, kde uvažuje nad příběhem a vztahem diváků ke krutosti, který můžete zároveň brát jako komentář režiséra nebo rozhovor s ním. Jestli jste citliví nezcyničtělí lidé, myslíte si, že umění je něco, na co se nedá koukat nebo je pro vás nejlepším režisérem všech dob Spielberg, radši na film nechoďte. A ten zbytek se může s radostí vyřítit do kina.

Hodnocení: 90%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE