Festivalové Varyace 4: Bilancujme!

Na karlovarském festivalu lze jako na každém velkém festivalu prožít mnoho naprosto rozdílných životů, které se kromě velkého sálu hotelu Thermal nemusí v žádném jiném bodě protnout. Světové hvězdy jedou za trochou exotiky a dobrodružství. Domácí hvězdy za sebepotvrzením svého postavení. Politici za iluzí vlastní důležitosti. Baťůžkáři za filmově-opileckou atmosférou. Zlatokopky za svým štěstím. Deníkáři za infarktem. Cinefilové za hledáním a posouváním hranic filmu. "Obyčejní" diváci pak za filmem, který pochopí, který je osloví, pobaví, dojme či vyděsí, ale hlavně který je donutí přemýšlet a dívat se na svět jinak.

Jiná atmosféra vládne ve stanovém městečku, jiná ve 4.B, která se po dobu festivalu proměnila v hostel, jiná v hotelu, v němž nenaladíte žádný český kanál prostě proto, že do něj žádní čeští hosté jinak nejezdí, a jiná v luxusním voze audi, které vás během jízdy masíruje přesně na těch místech, které mu na displeji zadáte.

Festivalový svět je prostě příliš pestrý, než aby se dal jedním člověkem stihnout a obsáhnout. Novináři proto většinou volí jakousi cross country ve stylu od každé sekce něco, aby k těm závěrečným statistickým číslům mohli dolít aspoň něco málo omáčky. Tady je.

Režisér Ivan Zachariáš natočil už osm minipříběhů (Forman, Chytilová, Menzel, DeVito, Garcia, Malkovich, Keitel, Law), v nichž hlavní roli hraje karlovarský Křišťálový glóbus a jeho držitelé. Originální nápad, který v  prvních letech doslova okouzlil, se v poslední době ale nedaří rozvíjet. Uvízl na stereotypním ničení sošky či jiné destrukci. Malkovichova etuda s příliš upovídaným taxikářem v této konkurenci působí doslova jako balzám. Do dalších let a znělek by proto bylo fajn si uvědomit, že humor a pointu lze vykouzlit i jinak než ničením a pády.

Osobně jsem stihl jen tři filmy z dvanácti. Dánsko-chorvatský Pokoj 304 sice umným způsobem vrstvil a uzlil časové roviny, ale svou umělostí a natahováním doslova otravoval. Přesně takhle si představuji pseudoumění - vykonstruované historce o tajemném výstřelu v hotelu Svět chybělo snad už jen něco ekologického (jinak tam všechna "módní" festivalová témata byla), třeba lov plejtváka obrovského nebo tak něco. Bojím se, že by zařazení takto odtažité scény s vyzněním filmu neudělo vůbec nic, což je pro jeho kvalitu dostatečně výmluvné.

Kanadský Romeo 11 o milostných trablech fyzicky handicapovaného mladíka byl sice niterný, ale ve svém směřování také poněkud bezradný, což na konci laciný happy end jen potvrdil. Naivně si představuju, že podobných filmů vzniká po celém světě spousta, ale třeba se pletu.

Slovensko-český Cigán se pokusil nepsat o Romech od stolu a netočit o nich bez nich, jak to dosud dělala většina tuzemských filmařů. Víc se ale povedlo to druhé (Ján Mižigár byl za svůj herecký výkon oceněn zvláštním uznáním), první je totiž "jen" osekaný hamletovský příběh zasazený do atraktivního prostředí východoslovenské romské osady. V kombinaci s tradičním šulíkovským estetizováním, které svého času tolik zabodovalo Záhradou, to sice není nezajímavé, ale nové horizonty to přece jen neobjevuje a nedobývá.

Porotcům a novinářům, se kterými jsem měl možnost mluvit, chyběla v hlavní soutěži větší odvaha ve výběru k filmům výstředním či vyloženě extrémním i zajímavější teritoriální zastoupení (prakticky zcela chyběla asijská kinematografie, o domácím reprezentantovi nemluvě). Naopak chválili sázku na začínající tvůrce a odvahu přibrat do soutěže festivaly jinak diskriminovaný žánr komedie.

Závěrečný ceremoniál překvapil nejen technickými lapsy, které se samozřejmě navzdory vší pečlivé přípravě mohou stát, ale i nudou. Úvodní mimozemský tanec přespříliš natahoval pouhé dva nápady - "uříznutou" hlavu a pohyblivá ňadra. Ve vrcholné formě se tentokrát neprezentoval ani Marek Eben. Mechanický výčet porotců, cen, vítězů a přebírajících neprovzdušnil svojí tradiční lahůdkařskou přehlídkou trefných festivalových a filmových postřehů, ani brilantními smeči reagujícími na aktuální dění. Televizní divák neznalý filmů a většiny hostů se musel u obrazovky pořádně nudit.

Navzdory všemu výše napsanému je ale můj pocit z letošních Varů mnohem lepší než loni, kdy se mi zdálo, že festival běží sice spolehlivě, ale také poněkud setrvačně až nudně a že by mu v brzké době mohla hrozit ztráta dechu, což by v kombinaci s mocensky nevyzpytatelnou moskevskou konkurencí ve stejném termínu mohlo být až smrtící.

Letos jsem navzdory všemu nepovedenému či diskutabilnímu měl dojem, že v kuloárech Thermalu cítím sympatické jiskření, opatrnou rekognoskaci terénu, ochotu reagovat na nové výzvy. Vedení festivalu to nedělá bezhlavě, evidentně ctí tradici a omlazuje s rozmyslem, což je jen dobře. Bude zajímavé sledovat tento kvas v příštích letech! Vary by nemusely být jen dovozcem velkých filmů velké festivalové trojky (Benátky, Berlín, Cannes) a soutěžní přehlídkou středního filmového proudu, ale štikou, která v tvrdé konkurenci dokáže být o krok vpředu. Už párkrát se to povedlo, stačí vzpomenout na Kavkazského zajatce či Amélii z Montmartru. Kdyby se z toho podařilo udělat pravidlo, byl by to mimořádný úspěch.

Držme Varům i sobě palce!

Cigán - 70 % - Velmi slibná expozice, volnější prostředek, divadelně stylizované finále, výborné herecké výkony, z Dědictví aneb Kurvahošigutntag zatoulaný pštros, dlouho dopředu očekávaná pointa.

Nic proti ničemu - 80 % - Navzdory všem technickým nedostatkům a kompromisům snímek dokáže strhnout. Nabízí výbuchy smíchu i mrazivé šlehy a už teď se těším, až ho uvidím podruhé. Zatím černý kůň české filmové sezóny.

Viditelný svět - 50 % - Zajímavé téma - voyerismus vs. vnitřní prázdnota, zpracované ale bez vypravěčské intenzity a osobní naléhavosti.

Evžen mezi námi - 55 % - Vynikající téma, skvostné jednotlivosti, ale ke konci jakoby tvůrců došel dech nebo je to docela obyčejně přestalo bavit. Milá kuriozitka.

Pod sluncem tma - 70 % - Výborný nápad, jak neotřelým a poměrně rychlým způsobem ukázat kulturní a společenské rozdíly "vyspělé" Evropy a "zaostalé" Afriky. V určitý moment se ale snímek zacyklí a pořád opakuje prakticky totéž. Kratší metráž by mu slušela víc.

Strom života - 90 % - Film zdaleka ne jen o jedné rodinné krizi festivalové publikum ostře rozdělil. Většina se mu vysmívala, druhé okouzlil. Patřím k těm nemnoha. Snímek stojí hodně na obrazu, hudbě a emoční otevřenosti. Tam, kde by se devadesát devět tvůrců ze sta utopilo v kýčovitě trapnosti a směšnosti, tam Malick bravurně balancuje na hraně. Po celou dobu má film pevně rukou, nepodléhá mu, zdálo se mi, že pořád ví, co a proč dělá a že mu rozumím. Snímek ve mně zvláštním způsobem zůstal, což při festivalové kadenci tří až čtyř titulů denně považuji za úspěch.

Win Win - 90 % - Film z rodu malých velkých filmů á la Malá Miss Sunshine. Trochu výstřední komedie, trochu sociální drama, trochu sportovní film. Snímek, který vždycky rádi uvidíte a nikdy nezklame.

Mlýn a kříž - 30 % - Dívka s perlou 2? Kdeže. Odvážná, ale také neuvěřitelně těžkopádná rekonstrukce jednoho obrazu i pozadí jeho vzniku. Po víc než slibném rozjezdu se střídají dlouhé němé pasáže s dlouhými trpnými monology. Nějak mi unikl smysl toho celého, tedy pokud to neměla být jen režisérova exhibice.

Habemus papam - 80 % - Film s mimořádným komickým potenciálem, který nebyl zcela využit, což je paradoxně asi dobře. O to ostřeji a provokativněji v divákovi totiž zůstane. Snímek o právě zvoleném papeži, který se zalekl zodpovědnosti svého úřadu, je tématem o tíze rozhodnutí a odpovědnosti, což velmi dobře zná každý z nás.

Velká červená jednička - 75 % - První družstvo první roty od bojů v severní Africe přes Sicílii, vylodění v Normandii a boje v Ardenách až po osvobození Československa. Je vidět, že režisér Sam Fuller velmi dobře věděl, co točí, protože to sám zažil. Některé scény by se mi líbily, kdyby byly podány víc filmověji, u jiných jsem jistou střizlivost až věcnost naopak ocenil. Tři hodiny posledního festivalového dne a ani jednou jsem neklimbnul!

Půlnoc v Paříži - 90 % - Nejlepší film Woodyho Allena od Hany a jejích sester? Těžko říct. Každopádně vynikající a neuvěřitelně chytrá komedie s takovou kanonádou hlášek, že je na jedno podívání nelze stihnout a pořádně si je užít. Budoucí klenot mé domácí filmotéky.