Festivalové Varyace 2: Život v jednom dni!

Dopoledne jsem viděl čtyři naprosto skvělé nové české filmy! Silný příběh, nadčasové téma, originální pojetí, skvělé herecké obsazení... Jen nevím, jestli tyhle filmy někdy uvidí i někdo další a to navzdory tomu, že jeden z nich už má dokonce i svůj plakát. Zatím jsou to totiž jen fikce scenáristů a režisérů, k jejichž realizaci chybí dva dost podstatné detaily - hotový scénář a sehnané peníze!

Ale jinak to bylo opravdu okouzlující. Nad kolonádou svítilo slunce, popíjeli jsme lahodné moky a autorské představy zněly tak rajsky, až mi to připomnělo dávnou historku jednoho nejmenovaného kameramana. Říkal mi, že miluje obhlídky, tedy výběr míst, kde se bude natáčet. "Vždycky si představuju, jak půjde světlo odsud tam, jak na všechno bude hodně času a peněz, jak to herci skvěle zahrají a režisér originálně pojme, jenže realita je pak většinou taková, že na nic není čas, herci spěchají do Prahy na představení, režisér je nervní, producent hysterický, takže nějaké detaily se světlem vůbec nikdo neřeší a výsledek pak podle toho vypadá."

Snad to podobně nedopadne i s těmi čtyřmi filmy. No tak dobře, uberu, kdyby se aspoň jeden z nich povedl...!

Přiznám se, že od začátku jsem byl k filmu Život v jednom dni (Life in a Day, r. Kevin Macdonald, 2010) skeptický. Vyzvat prostřednictvím Youtube celý svět, aby zachytil kamerou či mobilem svůj 24. červenec 2010, z čehož lidé okolo producenta Ridleyho Scotta posléze sestříhají celovečerní film pro kina, mi zavánělo laciným marketingovým trikem. Náklady nulové, zisk jistý, výsledek pochybný.

O to mileji jsem byl překvapen výsledkem. Ten film není ani kýčovitý, ani patetický, ani zbytečný. Z 80 000 příspěvků ze 197 zemí, které dohromady daly nějakých 4 500 hodin, střihač Joe Walker vykouzlil snímek, jenž dokáže stejně tak pobavit jako vyděsit či donutit k zamyšlení a sebereflexi.

Odpoledne už to bylo horší, hned dvakrát jsem se totiž střetl s Uměním! Polsko-švédský velkofilm Mlýn a kříž (The Mill & the Cross, r. Lech Majewski, 2011) sliboval hostinu. Inspiroval se totiž obrazem Nesení kříže od Pietera Brueghela z roku 1564, na němž je zachyceno okolo pěti set lidí. Majewski chtěl vyprávět unikátní příběh každého z nich, filmovým způsobem rekonstruovat výtvarný svět pozdního středověku a ještě nadčasovým prostorem nést příběh Ježíše Krista. Úmysl chvályhodný, jeho realizace podle mě ale poněkud diskutabilní.

Snímek byl údajně určen jen pro přední světová muzea, nicméně velmi rychle se dokázal prosadit i ve filmovém světě (momentálně je prodán už do 45 zemí!). Dlouhé pasáže bez jediného mluveného slova střídají dlouhé filozofické, náboženské a sociální monology, film dlouho hledá sám sebe a bojím se, že navzdory lepší druhé polovině se nenachází a ze všeho nejvíc je spíš manýrou, pouhopouhým významným tvářením se, jako že něco hlubokého vím a sděluji, zatímco ve skutečnosti režisér jen zhruba tuší a doufá, že divák se podojí jaksi samoobslužně. Trikově náročné, ale při každém černém ptáku, který musel vyletět v každém dalším záběru, jsem se v duchu už fakt musel smát. Navíc ti béčkoví evropští herci - Rutger Hauer, Michael York, Charlotte Ramplingová...

Naopak, držitele letošní Zlaté palmy z Cannes, tedy amerického filmu Strom života (The Tree of Life, r. Terrence Malick, 2011) s Bradem Pittem v hlavní mužské a producentské roli jsem se upřímně bál. Od kolegů jsem o něm slyšel nic dobrého, dokonce bych řekl, že převažoval výsměch. Astrální mlhoviny, oživlí dinosauři a pátrání po smyslu života opravdu děsily, ale nakonec - jsem byl příjemně překvapen.

Malick točí málo, ale většinou to, co točí, má velmi dobře promyšlené. Je odvážný, důsledný a jdoucí zcela mimo jakoukoliv módní vlnu. A potvrzuje to i Strom života. Stručně řečeno film vypráví o početné americké rodině 50. let, která se musí vyrovnat se smrtí jednoho ze tří synů. Tento citový šrapnel vrhne hlavní hrdiny do zvláštního časoprostoru, v němž velmi složitě a pomalu hledají sami sebe i sílu žít dál. 

Malick sází na sílu obrazu, emocí a hudby, narozdíl od Majewského ale evidentně ví, co dělá. Film od začátku do konce pevně drží v rukou a ačkoliv festivalové publikum významně aplaudovalo u prvního dinosaura, rozsáhlé pasáže se Smetanovou Vltavou i u návratu astrofyzikálních mlhovin v samém závěru, za sebe upřímně říkám, že já si film užil!

Výbuchy smíchu spokojeného naopak provázely projekci soutěžního dokumentu Pod sluncem tma (r. Martin Mareček, 2011) o dvou českých elektrikářích, kteří se už pět let snaží v odlehlé zambijské vesnici naučit místní zacházet se solární elektřinou. Pičující Tomáš a prozpěvující Milan vtipně odkrývají nejen rozdíly v mentalitách obou národů, ale také užitečnou marnost podobných vládních misí. Snímku by snad jen slušela kratší metráž, takhle se některé věci zbytečně opakují.

Pokud se o festivalech říká, že na jednom místě ukazují celý svět, tak dnešek v jednom dni ukázal celý život. A to doslova!