Ve Varu 2: Miliónový Vejdělek a stopadesátitisícový kompars

Den začal krásně. Nad údolím Teplé/Ohře bylo vymeteno a vyjasňovat se začíná i nad barrandovským kopcem. Díky pobídkám, které schválila Fischerova vláda, se k nám pomalu ale jistě začínají vracet zahraniční filmaři, takže do roka a do dne bychom se prý mohli dočkat snad i nějakých těch Brangelin, Tomů Cruisů či Letopisů Narnie. Nový obchodní ředitel Barrandov Studia Petr Tichý navíc slibuje mnohem větší aktivitu i při výrobě vlastních filmů. Barrandovští to sice slibují co pět let, ale tentokrát to prý myslí opravdu vážně (takže dřív to zas tak vážně nemysleli?). Dobývat evropský prostor začnou se Salónem Gruber, scénářem Jiřího Hubače, svého času oceněným ve scenáristické soutěži o Cenu Sazky, který strhujícím způsobem popisuje příběh zakázané lásky v prostředí luxusního salónu za druhé světové války.

Čeští filmaři zapomněli svítit a vyprávět bez pomoci slov! Tahle kacířská myšlenka se mi zas a znovu kradla na mysl, když jsem sledoval snímek Ženy bez mužů (Zanan bedoone mardan, r. Shirin Neshat, Německo/Rakousko/Francie, 2009), oceněný na loňském festivalu v Benátkách Stříbrným lvem za nejlepší režii. Ve Spojených státech žijící íránská režisérka působivým, výtvarně velmi vytříbeným způsobem popisuje osudy čtyř zcela rozdílných žen na počátku 50. let, kdy po znárodnění íránského ropného průmyslu došlo ke značným vnitropolitickým a společenským otřesům. To, co se ze začátku jeví být osobitou variantou Hodin, sice nedokáže udržet vysoce nastavenou laťku až do samého konce, každopádně jde o hodně sugestivní výpověď osobní, genderovou, národnostní, náboženskou i společenskou.

Společnost Bioscop dnes představila své distribuční plány na nejbližší měsíce. Kromě dokumentu Toma DiCilla Where You're Strange o skupině Doors či novince Woodyho Allena chystají na únor 2011 Fimfárum - Do třetice všeho dobrého. Film bude 3D, což si mohli novináři dnes vyzkoušet na vlastní oči díky 3D televizi. Jejich výkřiky radosti a nadšení si nezadaly s halekáním kluků a holčiček v nedalekém dětském koutku.

Šéf Bioscopu, producent a střihač Adam Dvořák také odtajnil další podrobnosti o jednom z nejočekávanějších projektů posledních let - Lidicích. Jak známo výpravné historické drama nakonec místo nemocné Alice Nellis bude režírovat Petr Nikolaev, ten v původním obsazení provedl jen jednu změnu - Lenku Vlasákovou nahradil Zuzanou Fialovou. Vypálenou obec si zahraje malá víska Chcebuz nedaleko Štětí, dále se bude natáčet v železárnách v Hrádku, Kladně a okolí, samotných Lidicích, Roudnici nad Labem, mladoboleslavské věznici a Heydrichovy scény samozřejmě na Pražském hradě. Z původně třístranné česko-slovensko-polské koprodukce sice polští partneři odpadli, nicméně polští herci ve filmu zůstávají i nadále.

A perlička na závěr. Tvůrci by rádi, aby finále filmu obstarala mírová slavnost v Lidicích z roku 1946, které se účastnilo 150 000 lidí. Tolik dobrovolníků před kameru asi nedostanou, nicméně počítačově klonovat jich chtějí co nejméně - takže až narazíte na výzvu tohoto druhu, určitě neváhejte a přijďte. Podle všeho se spoluzapíšete do českých filmových dějin, neboť takovým komparzem se žádný tuzemský tvůrce chlubit nemůže. Dokonce ani Otakar Vávra a to je co říct!

Dnes poprvé jsem také stihl thermální bazén hotelu Thermal. Teplota vzduchu 32 stupňů, teplota vody 28, Rusů nepočítaně.

Bělehradský rodák Miki Manojlovič už jednou karlovarské publikum okouzlil sexuálně značně odvážným filmem - Irinou Palm. Erotickými scénami se to hemží i v jeho novince Zůstane to mezi námi (Neka ostane medju nama, r. Rajko Grlič, Chorvatsko/Srbsko/Slovinsko, 2010), v níž představuje padesátníka, který má pomalé spermie jen doma. Zdánlivě banální komedie o banálních nevěrách záhy ovšem prokázala chameleonskou proměnlivost a stejně jako smích dokázala servírovat krutou hořkost a ironickou potměšilost osudu.

Buď jak buď, cena za herecký výkon by Mikimu Manojlovičovi určitě slušela. Dokáže být neodolatelným hajzlem stejně jako nejkřehčím a nejzranitelnějším kolibříkem.

Příliš snahy škodí. Důkazem nechť je film Red Hill (r. Patrick Hughes, Austrálie, 2010), který se zprvu tváří jako seriózní a atmosfericky velmi působivý thriller: Mladý policista z města v odlehlé výspě civilizace, stále nevyřešené trauma s nepoužitím služební zbraně, těhotná manželka, uprchlý zabiják s poleptanou polovinou obličeje, bouře na obzoru, tajemství a hříchy místních starousedlíků, jež postupně vyplouvají na povrch... Prostě všechny potřebné ingredience pro pořádnou vyvražďovačku, jenže scenáristovi a režisérovi v jedné osobě se látka natolik zalíbila, že při psaní natolik kombinoval, až překombinoval, a při natáčení natolik tlačil na pilu, až slibnému filmu vytrhal prakticky všechny zuby.

Ale co už, lepší usínat s připitomělým úsměvem na rtech než ve strašidelném šklebu. Tak dobrou.