Nekompromisní obvinění izraelského militantismu a nejasná hranice mezi viníkem a obětí. Dokumentaristé si pokládají složité otázky

Izraelský režisér Guy Davidi se dokázal vyhnout přísné vojenské povinnosti své země a je hlasitým odpůrcem militaristické kultury, která prostupuje jeho rodný stát. I v novém snímku se rozhodl artikulovat svůj odpor k izraelské vládě a její ideologii. Pozornosti se dočkalo už jeho Pět rozbitých kamer z roku 2011. Až Nevinnost, na níž pracoval víc než deset let, však zasazuje publiku opravdu nekompromisní emocionální ránu.

Davidi nechává předčítat z deníků a dopisů mladých Izraelců (jejich identita je často držela v anonymitě), kteří ztratili svůj život během vojenské služby. Odhaluje jejich pochyby vůči válce a schopnost v překvapivě nízkém věku prohlédnout propagandu, která je provází doslova od mateřské školky. To vše doplňují buď záběry nezkrotné pouštní krajiny, nebo archivy z dětství a dospívání mužů a žen, které jednou ztratí život během vojenské služby (protože v Izraeli platí i pro ženy). Někdy bohužel vlastní rukou, když se nesmíří s myšlenkou, že by měli usmrtit někoho jiného.

Nevinnost není dílo založené na argumentech ani na předávání informací. Izraelsko-palestinský konflikt není představovaný ani shrnovaný. Z Davidiho úhlu pohledu ostatně není nad čím debatovat. Je jedno, která ze stran je v právu, pokud vůbec nějaká. Důležité je, že tu přišli o život mladí lidé, když byli proti své vůli nucení účastnit se násilí.

Snímek se tedy soustředí na nátlak, který tito mladí lidé cítili, když je všechny instituce a mnohdy i rodinní příslušníci od narození připravovali na chvíli, kdy vezmou do rukou zbraň. Jedná se o velmi tichý a poetický film, který během svých sto minut pomalu buduje své emocionální zázemí, aby nakonec během závěrečné montáže došel opravdu silné katarze.

Otázka individuální vojenské odpovědnosti je věčná. Málokdy je ale tak palčivá jako v případě nepřehledných a násilných afrických konfliktů, kde lidové armády místo klasických bitev pořádají nájezdy na civilní obyvatelstvo. Severní Uganda, jako mnoho míst v Africe, trpí následky koloniálního dělení. Historicky znepřátelené skupiny obyvatel jsou nucené sdílet jeden stát, což vede k nevyhnutelným konfliktům. Vzniklého chaosu se chopil náboženský fanatik Joseph Kony, který se prostřednictvím své armády pokouší už od konce 80. let Ugandu „osvobodit“ a založit křesťanskou diktaturu.

Nábor do jeho sekty probíhá i tak, že unáší mladé chlapce a trénuje z nich vojáky. Jedním z nich je i Dominic Ongwen, jenž byl od své rodiny odtržený v devíti letech. Na vlastní oči viděl jiné dítě rozsekat sekerou jako trest za pokus o útěk. Ongwen je tedy obětí hrozného zločinu, jenže se sám stal vysoce postaveným důstojníkem v Konyho armádě.

Násilí, které bylo spácháno na něm, nastokrát oplatil na jiných nevinných lidech. Zatímco Kony nadále uniká spravedlnosti (jeho vliv naštěstí klesl takřka na nulu), Ongwen byl dopaden a stál před haagským tribunálem za 70 válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Vraždil, znásilňoval, ničil a zotročoval.

Ongwen je tedy obětí i viníkem. Celá historie stovky let do minulosti jako by pracovala specificky tak, aby z něj udělala monstrum. A on se tomu tlaku podvolil. Jak o něm máme nyní uvažovat? Jak vyměřit jeho vinu? Dánský dokument Emila Langballa a Łukasze Konopy sleduje haagská jednání a proplétá je výkladem historie Ugandy a složitého konfliktu, který v ní panuje. Tvůrci nechávají promluvit mnohé lidi s intimní zkušeností se sledovanými událostmi, kteří mají vůči Ongwenovým zločinům různou úroveň pochopení. Jedná se o nepříjemný, ale komplexní snímek, jehož hodina a čti čtvrtě stopáže s člověkem zůstane.

Nevyhnutelnou součástí každé války je i propagandistická mašinérie. Máloco je tak znepokojující jako sledovat historické novinové výstřižky, jež prozrazují způsob, jakým lidé u moci vyvolávali v masách nenávist. V posledních letech mnozí komentátoři varují, že krajní rétorika se napříč celým světem vrací. Mezi země, v nichž je normalizována stále agresivnější mluva, patří i nejlidnatější demokratická země světa, Indie.

Nepřátelství s Pákistánem a obecně muslimy je jednak oficiální politikou země, jednak také lukrativním tématem, na němž mohou vydělat mainstreamová média. Když si tedy v Indii zapnete televizi, je dost možné, že na vás bude z obrazovky zrovna nějaký komentátor křičet o nutnosti rázných zásahů proti muslimské menšině.

Indický filmař Vinay Shukla věnoval svůj dokument tváři televizní stanice NDTV India Ravishi Kumarovi, jehož cílem je bojovat proti rostoucímu nacionalismu, rasismu a populismu. Byl za to oceněný několika novinářskými cenami, ale také se běžně dočkává výhružek smrtí sobě i svým blízkým.

Bohužel se zdá, že Shukla nenabral dostatek různorodého materiálu pro devadesátiminutovou stopáž, jeho film je tedy velmi repetitivní. Kumar čelí opakovaně stejným výzvám totožným způsobem a je poněkud obtížné udržet pozornost až do konce. To je škoda, protože provázanost politické moci s médii a návrat fašistické rétoriky do mainstreamu jako téma hýbe i americko-evropským prostorem.

O sektě Chrám lidu, již vedl reverend Jim Jones, vzniklo již mnoho dokumentárních i hraných filmů a seriálů. V roce 1978 spáchalo přes 900 jejích členů hromadnou sebevraždu, když vypili jed. Český snímek režiséra Jana Bušty se pokouší uchopit tragédii jinak než všechna ostatní díla.