Letošní ročník Be2Can láká na bizarní satiry, zkoumání sexuality i návraty legendárních režisérů. Tady je přehled všech 21 filmů

Přehlídka Be2Can už podeváté zasáhne filmový podzim, a to dokonce výrazněji než kdy dřív. Fanoušci evropské filmové kvality se mohou těšit hned na 21 snímků napříč osmi dny ve 34 kinech. To vše v termínu od 5. do 12. října nejen ve festivalovém centru, pražském kině Edison Filmhub, ale i v dalších desítkách kin po celé republice. Tradičně se samozřejmě bude jednat o díla, která byla uvedená na trojici nejprestižnějších festivalů v posledním roce. Ba co víc, hned 17 z 21 filmů bude mít v rámci této přehlídky tuzemskou premiéru, zbytek mohli vidět už diváci a divačky festivalů v Karlových Varech či v Uherském Hradišti.

Jak řekl Ivan Hronec, ředitel společnosti Film Europe, která Be2Can pořádá, cílem přehlídky je naplnit ideály tzv. objektivní dramaturgie, zaměřené na hlavní soutěže tria nejslavnějších festivalů (Cannes, Benátky a Berlín) a ideálně podchytit i oceněné snímky. A to se letos hned v několika případech podařilo, navíc se oproti loňsku jedná o téměř dvojnásobný počet promítaných titulů. Pojďme se na ně podívat ve větším detailu.

Letošní Be2Can zahájí stejný snímek, který před pár měsíci otevřel i festival v Cannes. Oscarový režisér Michel Hazanavicius poněkud překvapivě přišel s remakem japonského bizáru Naneživo pojednávajícím o natáčení béčkového zombie hororu, které se vymkne kontrole. Film plný překvapení vyžaduje trpělivé a pozorné publikum, jelikož minimálně první půlhodina vypadá jako (záměrně) nepovedený vtip. Kdo ale vydrží, tomu se snímek bohatě odvděčí chytrou pointou zahrnující spoustu pomrknutí do filmové historie.

Ali Abbasi před pár lety zaujal velmi neotřelou romancí Tina a Vore, letos však do Cannes přivezl o poznání temnější dílo. V thrilleru o řádění sériového vraha v íránské metropoli exceluje především Zar Amir Ebrahimi, která za svůj výkon nebojácné novinářky dostala v Berlíně cenu. Dvouhodinové pátrání se nevyhýbá naturalistickým scénám a v příběhu podle skutečné události odhaluje silnou mizogynii v íránské společnosti.

V příběhu o jednom chlapeckém přátelství ukazuje mladý tvůrce Lukas Dhont velkou citlivost vůči světu dospívajících. V první polovině snímku, odehrávajícím se v současné Belgii, sledujeme vztah dvou mladíků, kteří začínají objevovat sebe sama i vztahy k druhým; v té druhé se však nálada vlivem nečekané tragédie drasticky promění. Dhont dokáže přehledně vykreslit mladickou křehkost i zarputilost, díky čemuž se v letošní festivalové nabídce jednalo o jeden z emočně nejsilnějších zážitků.

Katalánský filmař Albert Serra představil své nekompromisní a vychýlené vize už několikrát, nejvýrazněji ve Smrti Ludvíka XIV. Aktuální Pacifiction není výjimkou, jelikož kombinuje romanci mezi spisovatelkou v krizi a velvyslancem ve Francouzské Polynésii s dramatem o místě neustále zmítaném hrozbou jaderných testů, a to i v současnosti. Exotika, bizarnost i narušování konvencí na ploše bezmála tří hodin – nic z toho není Serrovi cizí.

Nejvýraznější postava rumunské nové vlny Cristian Mungiu (4 měsíce, 3 týdny a 2 dny či Zkouška dospělosti) opět sofistikovaně tepe do nespravedlností tamější společnosti. Tentokrát příběh z transylvánské vesnice rámuje nadpřirozeným úkazem, který příběhu dodává až mystický nádech. Medvědi, nemohoucí dědečci, brigády v západní Evropě či veřejné hádky „Slušnorumunů“ – na tuhle společenskou kritiku se naladit opravdu dokážeme.

Nečekaný hit půlnočních projekcí letošního festivalu v Cannes je nesmlouvavou satirou, která díky koláži několika bizarních příběhů a stavění postav do těžko představitelných situací dává vzpomenout třeba na tvorbu Quentina Tarantina. Drsné výjevy se mísí se surrealistickým šílenstvím a notně černým humorem, což je skutečně velmi lákavá kombinace. Režisér Jean-Christophe Meurisse už svým předchozím snímkem Apnoe v Cannes zaujal, a to hlavně díky gejzíru obskurních nápadů – a v tomtéž trendu pokračuje i nyní. Rozverné rýpání do macronovské Francie dokáže efektivně provokovat i bavit střídáním žánrů.

Tuto kulturně důležitou výpověď vyslali švédští akademici do nadcházejících oscarových bojů. Tarik Saleh, který s Případem Nile Hilton vyhrál Velkou cenu poroty na festivalu Sundance, zde využívá svých egyptských kořenů a zavádí mladého hrdinu z chudých poměrů na prestižní káhirskou univerzitu, kde se však muž ocitne uprostřed nečitelných mocenských konfliktů. Spletitý thriller místy připomíná špionážní romány, zároveň se však drží dostatečně při zemi, aby si publikum mohlo udělat obrázek o nábožensko-politických specifikách muslimské obce.

Belgický snímek zaujal v půlnoční sekci Cannes, stojí však za pozornost i v jinou denní dobu. Thriller totiž sleduje radikalizaci evropských muslimů pod vlajkou Islámského státu, což bylo v užším pojetí před pár lety velkým tématem, v tom širším je však manipulace ze strany politických či náboženských radikálů znepokojující neustále. To vše v režii Adila El Arbiho a Bilalla Fallaha, Belgičanů s marockými kořeny, již mají na svědomí úspěšný třetí díl Mizerů.

Hip hopem k lepším zítřkům? Hudební drama evokující Nebezpečné myšlenky pro 21. století se sociálním přesahem sleduje bývalého rappera, který v komunitním centru v chudé části marocké Casablanky rozdává naději a možnost žít trochu jinak. Svoboda projevu se tu moc nenosí, a tak odpoutávání se od tradic není příliš vítané. Podaří se předsudky překonat? Režisér Nabil Ayouch už prezentoval v Cannes svůj starší snímek Boží koně a Casablanca Beats je prvním marockým filmem po šedesáti letech, který soutěžil o Zlatou palmu.

Fascinace Olivera Stonea posledním americkým prezidentem, který byl zavražděný během výkonu úřadu, nezmizela ani tři dekády po snímku JFK, a tak se kontroverzní filmař k tématu vrátil i dokumentárním způsobem. Stone předkládá souhrn konspirací, jež se kolem klíčového momentu dějin 20. století vyrojily a které i dnes stojí za pozornost. Dvouhodinový dokument v zámoří vyvolal rozpaky kvůli nejasné hranici mezi fakty a domněnkami, ale jako poutavý vypravěč Stone bezesporu opět obstojí.

Loňský benátský festival zastupuje držitel Zlatého lva za nejlepší film. Fyzicky nepříjemné drama se vrací do Francie 60. let a rozehrává znepokojivou situaci, v níž se ocitne jedna prominentní studentka. Neplánované těhotenství jí totiž znemožní vyhlídky na důstojnou budoucnost, a tak je mladá žena chycená v pasti, která nenabízí snadná východiska. O režisérce Audrey Diwan i protagonistce Anamarii Vartolomei ještě rozhodně uslyšíme.

Sběr broskví, proměny zemědělství, ohrožení starých pořádků. Melancholické drama o rodině, jíž hrozí vystěhování z plodného sadu broskvoní, na letošním Berlinale vyhrálo Zlatého medvěda za nejlepší film. Trpělivě ukazuje, jak požadavky moderního světa rozrušují mezilidské vztahy a mění ráz přírodní krajiny i lidských duší. Katalánská režisérka Carla Simón zaujala v Berlíně už svým debutem Léto 1993 a druhým snímkem se posouvá do současnosti, ve sféře ryze španělských témat však zůstává.

Kanadský mystik Denis Côté tentokrát zkoumá ženskou sexualitu, a to prostřednictvím tria žen umístěných na odlehlé usedlosti u jezera, kde se léčí ze své až přílišné náklonnosti k tělesným radovánkám. Tentokrát se Côté sice držel více při zemi a největší napětí se odehrává v rozhovorech, avšak jméno režiséra filmů jako Antologie města duchů či Curling dává jasně na srozuměnou, že jde o značně svéráznou artovku.

Rakouský neposeda Ulrich Seidl opět servíruje další černohumornou sociální kritiku, tentokrát prostřednictvím výletu do italského skanzenu dávno vyvanulých časů. Hlavní (anti)hrdina Richie Bravo je vyžilý bonviván obluzující paničky v přímořském letovisku, což je stejnou měrou úsměvné jako tragické.

Quentin Dupieux známý v hudebním světě též jako Mr. Oizo je neuvěřitelně plodným zástupcem odvázané francouzské bizarnosti, kterou neustále zásobuje festivalovou nabídku. Letos už jsme mohli vidět jeho parodii na superhrdinské filmy Kouření způsobuje kašel a nyní je na řadě další excesivní zábava. Tentokrát jde o tajemný sklep, který nedá spát hned několika postavám, což se během hodiny a čtvrt rozehraje do skutečně obskurních vyústění.

Indonéské drama se vrací do pohnutých 60. let, jež byly provázené řadou politických nepokojů. Hlavní hrdinka traumatizovaná vraždou manžela si sice po čase zvládne poskládat nový život, vzpomínky ji však stále pronásledují. Festivalově úspěšná režisérka Kamila Andini (Viděné a neviděné) dává průchod citlivé nostalgii a ukazuje ženský úděl v mocenských hrách sobeckých mužů.

Klasik italského hororu Dario Argento se po deseti letech vrací a servíruje další bizarní představení navazující na specifický žánr giallo, v němž se autor proslavil nejvýrazněji. Hrdinkou je slepá prostitutka, jež se hodlá pomstít tajemnému vrahovi, který ji připravil o zrak. Hororovost se snoubí s ironickými podtóny a Argento se snaží publikum přesvědčit, že ještě rozhodně má co říct.

Švýcarské Alpy, tažná zvířata a vztahová deprese. Michael Koch se zdrcující nekompromisností inscenuje matku samoživitelku a nemluvného pracanta do kulis zapomenuté vesnice, kde jejich rozvíjející se vztah naruší mužova nevyléčitelná nemoc. Skvělá kamera a fotogenická krajina dominují tomuto preciznímu i emočně náročnému pozorování.

Režijní debut Natalie López trefně shrnuje, čím současná latinskoamerická kinematografie tak láká: silné sociální příběhy, prvky magického realismu a melancholická snovost. Rozpadající se dům na mexickém venkově je sám o sobě symbolem i reálným místem střetávání se lidí trpících různými problémy v čele s kriminalitou či chudobou, to vše v opojných širokoúhlých záběrech.

Křehké drama plyne stejně rozvláčně jako každodenní život jeho protagonistů na současném čínském venkově. Starý mládenec a chromá žena utvoří nepravděpodobný manželský pár, jelikož se o ně jejich rodiny už nechtěly nadále starat. Muž a žena v nuzných podmínkách k sobě hledají cestu a snaží se vytvořit důstojné bydlení i podmínky pro život. S citem natočené drama pojednává o těch nejvšednějších věcech, jež se ale nakonec ukazují jako nejdůležitější.

Devadesátiletý Paolo Taviani tvořil dlouhé dekády nerozlučnou dvojici se svým bratrem Vittoriem, tento snímek však už po Vittoriově smrti musel natočit sám. Poetickým, a přesto dramatickým způsobem se vrací do poválečné Itálie, propojuje dějiny kinematografie, literatury a politiky a svobodným přeskakováním mezi žánry načrtává jedinečný pohled na dramatika Luigiho Pirandella, jehož díla bratři Tavianiové několikrát adaptovali.

Snímek BANGER. je spíš komedie, která se až ke konci překlopí v drama. Možná nejlepší český film roku je natolik propojený s hudbou, že i celá recenze je tentokrát hlavně hudební.