Téma 30. 10. 2022
Čím pokračovat po zhlédnutí Na západní frontě klid? Zde je výběr 7 nejlepších filmů o první světové válceNa západní frontě klid je jedním z románů, jež žijí v širokém povědomí s takovou samozřejmostí, že o nich příliš neuvažujeme. Už proto, jaký vliv na způsob smýšlení o válce a její zobrazování Erich Maria Remarque má, se jeho zpověď dokonce může na první pohled jevit poněkud opotřebovaně. Prakticky každá jím popsaná scéna a každý nápad byly zopakované tolikrát, že jsou považovány za klišé. Rekrutování nadšených studentů, vražda vojáka v bahně a následné sledování jeho pomalého umírání a samozřejmě Paulova zbytečná smrt v posledních okamžicích války. To jsou chvíle zažrané v naší mysli.
Oživit klasiku
Tyto obrazy už nemáme potřebu příliš hodnotit, manipulovat s nimi a prožívat je. Je to jako vidět reprodukci Mony Lisy. Opravdu je ještě někdo pohlcený mistrovstvím, když dílo tak zevšední? Zdá se, že stejným problémem trpí scenáristé Lesley Paterson s Ianem Stokellem i režisér Edward Berger, protože jejich pojetí opulentního válečného eposu se velmi vzdaluje tomu, proč kniha existuje, a notoricky známé momenty jsou pospojované linkami, jež působí, jako by se tvůrci snažili natočit úplně jiný film.
Takže jsme si právě vylosovali maturitní otázku: O čem je Na západní frontě klid? To dáme! Sledujeme nástroje propagandy: nejprve zpracovat a zaháčkovat naivní chlapce, kteří jsou pak vržení do válečné vřavy a krůček po krůčku zbavení individuality, naděje a touhy žít. Jsme svědky úplné izolace vojáků od společnosti. Dostávají se do bodu, kdy ani necítí zvlášť velkou potřebu vrátit se domů, protože ztratili pouto ke struktuře každodenního života, kde má smysl uvažovat o zítřku. Neví, o co a proč bojují, k čemu to směřuje. Jsou uzavření v klaustrofobických zákopech, aby se jen jednou za čas bez výsledného zisku povraždili s druhou stranou, která je složená ze stejně ztracených mladíků, jako jsou oni.
Filmová adaptace dělá první chybu, když opouští intimní měřítko Paulova úhlu pohledu. Bylo by pochopitelné, kdybyste v půlce snímku ještě stále tápali, který ze zablácených kluků je vlastně náš hrdina. Už první scény zobrazují nejhorší okamžiky války, během nichž umírá voják, po němž bude Paul nosit uniformu, takže následné dvě a půl hodiny sledujeme jednu velkou repetici. Nepřítel s výjimkou specificky vyčleněných scén působí zcela nelidsky, útok tanky a plamenomety vypadá jako invaze mimozemšťanů.
Neustále navíc odbíháme do vagónu Compiègne, kde se německá delegace marně pokouší jednat s neoblomným Ferdinandem Fochem ohledně podmínek kapitulace, již ale francouzská strana odmítá přijmout v jiné než v bezpodmínečné podobě. Znalce první světové války možná povrchně potěší, že tato diplomatická bitva probíhá s důrazem na každé slovo tak, jak to zaznamenali historici, ale jak to souvisí s Paulem?
Příběh se tedy místo zprávou o dehumanizaci celé generace a ztrátě lidskosti stává svědectvím konkrétního historického okamžiku, kde největší problém představuje, že jedna strana prohrává a musí najít „odvahu“ ponížit se. Paulův příběh je jen malým dílkem skládačky.
Smí se to. Ale jenom pořádně!
Na jednu stranu lze pochopit impulz „musíme něco přidat“. Na západní frontě klid je notoricky známá předloha a rekontextualizovat ji může být nakonec dobrým způsobem, jak jejím motivům vdechnout nový život a přimět publikum, aby o nich opět začalo aktivně uvažovat. Jenže tato adaptace je ani tak nestaví do nového světla, jako spíš skrývá pod vrstvu nánosů, které samy o sobě nepřináší nic nového ani podnětného.
O původním románu se dá mluvit jako o klišé, jde ale o klišé, které drží pohromadě, dává smysl a něco konkrétního z něj vyplývá. Tato filmová adaptace to vše doplňuje mnoha dalšími klišé válečných filmů, už ale bez tematické soudržnosti. Problém se tedy neřeší, naopak se stává ještě větším a patrnějším.
V recenzích na Kinoboxu jste si v poslední době, kdy jsme se dočkali několika velkolepých fantasy adaptací, jež byly často kritizované za odklony od původního materiálu, mohli přečíst zas a znova, že tvůrci nic nedluží slavným textům a nakonec ani historickým událostem. To je důležité opakovat, když se řeší, jestli se v Tolkienově adaptaci objeví Gandalf o tisíc let dřív než „v kánonu“. Protože rozhodně může. Samozřejmě, že může!
Je zcela na místě koupit si slavnou značku a zpracovat ji způsobem, jaký se z uměleckých či komerčních důvodů zdá tvůrcům vhodný. Stejně tak nemá smysl vždy řešit, jestli jde o změnu k lepšímu, nebo k horšímu, protože kvalita literární předlohy je často nepřenosná do audiovizuální celovečerní podoby. Takže jakékoli řešení, po němž se celek nerozpadne na kousky, je vítané. Potřebujete vybudovat dobré dílo, ne zachovat a replikovat každou kvalitu původního materiálu.
Jenže Na západní frontě klid se na kousky rozpadá. Předkládá fragmenty povědomých scén, ať už z předlohy nebo ze sta let existence válečné kinematografie, kde se sice opakují fráze o tom, jak je vojenský konflikt špatný a dehumanizující, jenže ten film to vše tak moc… Dehumanizuje! Vizuál je navíc velmi krásný a vyumělkovaný, což je na škodu. Nepřenáší opravdu dojem špíny a smradu, to by samo o sobě vydalo na samostatný text.
Pokud bylo cílem najít nový způsob, jak vysvětlit lidem 21. století smysl Remarqueova psaní, selhali tvůrci, protože původní motivy se ztrácí. A pokud bylo cílem využít atraktivní brand k získání pozornosti pro vlastní příběh (což by bylo trochu drzé, ale pořád umělecky legitimní), selhávají ještě víc, neboť z předložené změti nic nevyvstává. Výprava je ok, ale není to nic, co by v lepším nepředvedly třeba pětašedesát let staré Stezky slávy. Takže co říct jiného než: „Ne, raději knihu!“
hodnocení 50 %
Kinolog: Filmový Jan Žižka je jako Zelenskyj
Nejdražší český film Jan Žižka přišel na 450 milionů korun. Slavného vojevůdce představuje v době, kdy ještě neexistovalo husitské hnutí. Jedná se tedy nikoli o historický film, ale o fantasy. A recenze této fantazijnosti vychází vstříc.