Čím pokračovat po zhlédnutí Na západní frontě klid? Zde je výběr 7 nejlepších filmů o první světové válce

Do té doby nejkrvavější konflikt v dějinách lidstva byl předmětem filmové reflexe již krátce po svém utichnutí. Tehdy stále ještě své možnosti hledající němá kinematografie si však s tímto tématem příliš nevěděla rady.

Díky absenci zvuku představoval film na svém počátku svrchovaně internacionální médium a díla vyvolávající nenávist k bývalým nepřátelům neměla komerční potenciál oslovit zároveň publikum ze států Spolku i Dohody. To lze doložit i na dobových recenzích. Artuš Černík, jeden z prvních českých filmových kritiků, vyčítá ve dvacátých letech filmům ze světové války každé odklonění od čisté dokumentárnosti směrem k fikčnosti stejně jako útočení na primitivní senzibilitu.

Ve třicátých letech se postavení filmů z první světové mění. S opětovně rostoucím napětím v meziválečné Evropě začínají snímky z krvavého konfliktu sloužit jako odstrašující memento a do popředí se dostávají pacifistické tendence. Ani tyto snahy však nakonec nezabraňují ještě děsivějšímu a pro filmaře zrůdně fotogeničtějšímu konfliktu druhé světové války.

Náš výběr proto zahrnuje sedm filmů natočených od 30. let 20. století až po současnost. Vynechány jsou z něj všechny předchozí adaptace románu Na západní frontě klid.

Začněme kontroverzně a na domácí půdě. Dobrý voják Švejk Karla Steklého z roku 1956 je nejznámějším filmovým přepisem Haškovy předlohy. Režisér v něm zpracovává první ze čtyř dílů románu a publikum tedy sleduje události před Švejkovým příchodem na frontu. Zobrazuje tak slavné epizody jako Švejkovy rozmluvy s paní Müllerovou a v hospodě U kalicha, Švejk v blázinci, Švejkův odchod na vojnu, pobyt ve vojenské nemocnici a službu u kuráta Katze a nadporučíka Lukáše. Na frontu se hlavní hrdina dostává o rok později ve filmovém pokračování s názvem Poslušně hlásím (1957).

Ač ve Steklého adaptaci převažuje lidovost a skvělý Rudolf Hrušínský hraje Švejka spíše jako obecního idiota než anarchistického buřiče, pro subverzivnější čtení se stále skulinky najdou. Postava Švejka budí v dějinách české kultury a identity značné vášně. Jedni v něm vidí prototyp bodrého češství, pro druhé je zdrojem národního odporu k patosu a hrdinství a div ho neobviňují z nepřímého zavinění okupací z let 1939 a 1968.

Dobrý voják Švejk každopádně na první světovou válku poskytuje zcela jiný pohled než zbytek vybraných snímků. A asi není náhodou, že dle pozorovatelů se na ruských sociálních sítích aktuálně objevuje více citací ze Švejka než kdykoli předtím.

Mendezovo 1917 zaujímá místo nejmladšího filmu z našeho výčtu. Dostal se do něj díky své audiovizuální a technické oslnivosti, která je spojená s možnostmi současné produkce. Samotná fabule se žene vpřed bezhlavě a přímočaře stejně jako hrdinové snímku.

Dva desátníci na francouzské západní frontě, William Schofield a Tom Blake, dostanou za úkol doručit do přední linie plukovníkovi Mackenziemu zprávu, ať odvolá útok, neboť Němci na jeho pluk nastražili past. Pokud by sklapla, stálo by to život 1600 mužů, včetně Blakeova bratra. Zápletku v podobě cesty za záchranou konkrétního člověka jako by si Mendez vypůjčil od jednoho z vrcholů žánru Zachraňte vojína Ryana (1998) Stevena Spielberga. S ním sdílí také motiv potrestaného milosrdenství projeveného nepříteli.

Byla by však chyba od 1917 čekat jakýkoli hlubší myšlenkový přesah. Mendezův opus připomíná víc než umělecké dílo velmi kvalitní adrenalinovou atrakci, kterou vytváří absence viditelných střihů. Celá dvouhodinová stopáž se tak zdánlivě odehrává v jednom, maximálně dvou záběrech. Filmové plátno připoutá oči diváků a divaček, neumožní jim ani vteřinu oddechu a vyvolává fyziologické reakce jako bušení srdce či husí kůži.

Nelze se proti divit, že 1917 posbíralo hned tři Oscary v technických kategoriích (kamera, vizuální efekty, mix zvuku). Stejně jako při sesednutí z pouťové atrakce však film po svém konci zanechává spíše pocit zážitku než katarze. Viděný jinde než na velkém plátně zdaleka nemá takovou sílu.

Rytíře nebes lze považovat za nejopomíjenější snímek našeho žebříčku. Ze zablácených zákopů plných plynu se v něm vydáváváme na čerstvý vzduch – na nebe nad Francií. První světová válka se stala prvním ozbrojeným konfliktem, v němž bylo na obou stranách masivněji nasazeno letectvo, a právě o pilotech ještě dřevěných létajících strojů vyprávějí Rytíři nebes Tonyho Billa, v originálu nazvaní trochu méně honosně Flyboys.

Skupina mladých amerických pilotů se dobrovolně přihlásí do francouzského letectva. Od domácích letců nejdříve sklízejí jen opovržení, ale ti, kteří nezemřou při leteckých soubojích s obávaným Rudým baronem a jeho kumpány, se pomalu stávají esy. V hlavní roli se objevuje James Franco a historickou postavu francouzského velitele Georgese Thenaulta pak zastává Jean Reno.

I pro tento snímek můžeme najít blížence v kinematografii zabývající se druhou světovou válkou – Tmavomodrý svět Jana Svěráka. Obě díla propojuje nejen téma zahraničních letců sloužících v cizí armádě, ale i pozoruhodně podobná vedlejší romantická linie založená na seznámení pilota s místní ženou po havárii letadla. Není od věci dát si Rytíře nebes jako double feature s Rudým baronem, který letecké bitvy první světové války přibližuje ze strany Německa.

Billův válečný počin svými vizuálními efekty sice výrazně pokulhává za současnými velkofilmy, zároveň nevznikl tak dávno, abychom mu technickou stránku s lehkým srdcem odpustili, i tak ale zdejší pomalé souboje nemotorných letadel mají své kouzlo.

Sovětský film Gleba Panfilova představuje v našem žebříčku nutnou výjimku. Nepopisuje totiž tak docela boje první světové, místo toho se odehrává na pozadí občanské války v Rusku roku 1917. Panfilov si za něj v roce 1969 vysloužil Zlatého leoparda na Mezinárodním filmovém festivalu v Locarnu a snímek současné publikum překvapí dobově neobvyklou ideologickou nejednoznačností.

Hlavní hrdinka Táňa, trochu zvláštní a nemotorná dívka, slouží jako zdravotní sestra ve vlaku, do něhož jsou z fronty převáženi zranění vojáci. Prožívá svou první lásku a díky výtvarné tvorbě začíná naplno rozvíjet svou osobnost. Ohněm se nepřebrodíš tak, na rozdíl například od o pár desítek let staršího a čistě propagandistického Čapajeva (1934), není oslavou hrdinného boje rudogvardějců. Ideologie v něm prosvítá jen v lehce komických rozhovorech politického komisaře s velitelem zdravotnického vlaku.

Nalézt v něm naopak můžeme kritiku krvavého konfliktu, který zbytečně požírá mladé životy, jež by bez vměšování politických ambicí mocných mohly být naplněné láskou a uměním. Lyrickou atmosféru celého díla odráží i jeho název, jehož originál „V ogně broda nět“ zní ještě poetičtěji.

Filmový epos Davida Leana zaujímá nezastupitelné místo v dějinách světové kinematografie, o čemž svědčí i sedm Oscarů, které v roce 1963 získal. Svou skoro čtyřhodinovou stopáží však představuje značnou diváckou výzvu.

Z Evropy se tentokrát přesouváme na střední východ a sledujeme osudy skutečné historické postavy, britského důstojníka Thomase Edwarda Lawrence. Tento archeolog a lingvista během první světové války výrazně napomohl k povstání Arabů proti Osmanské říši, jež stála na straně Ústředních mocností, a urychlil tak její rozpad. Ač se Lawrence sám mnoha bojů účastní, Lean ho nevykresluje jako neohroženého válečníka a vůdce. Konstruuje spíš typ inteligentního, citlivého a zároveň sebestředného melancholika se zbraní v ruce, který krom Osmanské říše bojuje i se svými vlastními démony.

Lawrence z Arábie ve své době oslnil zejména svou velkolepou výpravou. Náročné masové scény nejen z bojiště i dlouhé širokoúhlé záběry na pouštní krajinu neztratily nic ze své monumentálnosti a mají šanci oslovit i publikum rozmazlené velkofilmy současného Hollywoodu, na jejichž zrodu se ostatně Lawrence z Arábie nemalou měrou podílel.

Také Velká iluze Jeana Renoira patří do zlatého fondu filmového umění. Představitel francouzského poetického realismu 30. let v ní vytvořil prototyp protiválečného filmu apelujícího na humanitu. Není tak divu, že její promítání bylo v hitlerovském Německu absolutně nepřípustné a sám Goebbels se postaral, aby byly filmové kopie tohoto díla zadrženy bezprostředně po začátku okupace Francie.

Tentokrát se nedočkáme ani jedné scény z bojiště. Dva francouzští důstojníci, aristokrat Boeldieu a příslušník dělnické třídy Maréchal, jsou při průzkumném letu sestřelen. Vystřídají několik německých zajateckých táborů a seznámí se s důstojníkem von Rauffensteinem, rovněž šlechticem. Tomu imponuje urozený původ Boeldieua a uvědomuje si, že ač nepřítel, rozumí si s ním více než s jakýmkoli vojákem Německa. Vše se však zkomplikuje, když se oba Francouzi pokusí o útěk.

Kromě přesvědčení o zbytečnosti války mezi evropskými národy a schopnosti lidí porozumět si čistě na základě své lidské podstaty, obsahuje Renoirův snímek i náznaky sociální kritiky. Otevírá se totiž čtení, že lidstvo se spíše než podle národnosti dělí dle třídního původu a bohatí vždy drží při sobě, zatímco chudí trpí.

Ač nejstarší z našeho výběru, představuje Velká iluze v současné době možná nejaktuálnější film ze všech.

Režisér Stanley Kubrick se do historie zapsal jinými snímky než Stezkou slávy. I v žánru válečného dramatu se filmovým fanouškům v souvislosti s tímto režisérem vybaví spíše Olověná vesta (1987). Už ve čtvrtém hraném snímku z roku 1957 však Kubrick odhalil mnohé ze své virtuozity.

Stezky slávy nabízejí syntézu filmů sledujících hrůzy zažívané vojáky v zákopech s těmi, které o první světové válce pojednávají mimo bojiště. Francouzský generál Mireau dostává rozkaz, aby dobyl jednu z německých pozic. Ač jde o sebevražednou misi a počítá se s nadpolovičními ztrátami, z případného úspěchu kouká pro generála povýšení.

Nařídí proto plukovníkovi Daxovi (Kirk Douglas), aby útok provedl. Nastává masakr a vojáci spontánně ustupují, místo aby se nechali hrdinně zabít. Mireau je rozčilený a hodlá výstražně popravit tři vojáky za zbabělost. Více či méně náhodně vybrané muže, kteří se však ničeho nedopustili, u polního soudu obhajuje Dax.

Honosná sídla francouzského armádního velení se ve filmu střídají s nehostinností první linie a zdůrazňují tak kontrast mezi vysokými důstojníky, bez výčitek posílajícími tisíce lidí na smrt, a obyčejnými vojáky, kteří kvůli nim trpí. Právě nesmlouvavě vykreslená bezohlednost a pokrytectví francouzských generálů se staly důvodem, proč byly Stezky slávy do roku 1975 ve Francii zakázány.

Do kin přichází po letech nejslavnější protiválečný film všech dob – Apocalypse Now. Tento sestřih má 183 minut a odpovídá nejvíc tomu, čeho chtěl dosáhnout režisér Francis Ford Coppola. Takové dílo by dnes už nemohlo vzniknout.