Můžeme s někým žít šťastně až na věky? Vztahový dokument zkoumá polyamorii, otevřené vztahy i konzervativní manželství

Jana Počtová završuje svou volnou trilogii o vztazích v 21. století. V první části nazvané Generace Singles se v roce 2011 zabývala lidmi, kteří dobrovolně nevstupují do dlouhodobých partnerských vztahů. O šest let později přišla s Nerodičem, zaměřeným na různé přístupy k pořizování si a výchově dětí. V obou případech se jednalo o témata, jež se dotýkala osobního života autorky, proto se i setkání s respondenty rámovalo názory a otázkami Počtové.

Koncept obou filmů byl v zásadě podobný. Počtová si vybrala ze svého okolí několik lidí, kteří určitým způsobem naplňovali daný vztahový či rodinný status. Časosběrnou metodou s nimi následně pár let natáčela, sledovala vývoj klíčových témat a zajímala se o osobní prožitky zachycených postav. Výsledkem byl autentický, lidský a civilní obrázek, jemuž však někteří vytýkali nedostatek objektivního přesahu.

Ve filmech totiž nedošlo na promluvy odborníků a vzhledem k subjektivnímu výběru postav snad ani nebylo možné dospět k nějakým zastřešujícím, zobecnitelným závěrům. Fanoušky tedy opět potěší a odpůrce opět zklame, že novinka s názvem Šťastně až na věky na tomto přístupu mění jen velmi málo.

Tentokrát se Počtová zaměřila na pět značně odlišných přístupů ke vztahům. Zpovídá trojici lidí, kteří žijí v polyamorním vztahu(včetně mediálně známého Fronémy Lark, toho času procházejícího tranzicí), dále dlouhodobou milenku ženatého muže, pár žijící v otevřeném vztahu, hluboce věřící a monogamní manžele a také ženu, již opustil manžel a která aktuálně hledá novou lásku.

Tento výběr samozřejmě nevystihuje názory většiny populace ohledně partnerských vztahů, nicméně i tak je zajímavou výpovědí o jejich realizaci a prožívání. Nevyhnutelným nedostatkem může být pětiletá příprava projektu (zahrnující tři roky natáčení s respondenty), během níž téma výrazněji proniklo do povědomí veřejnosti a leccos se povedlo alespoň částečně detabuizovat.

Oproti předchozím snímkům v tomto Počtová vystupuje znatelně méně. Dle jejích slov má stabilizovanější osobní život než při natáčení Generace Singles a Nerodiče, a tak se odsunula do pozadí a protagonistům i protagonistkám, tentokrát získaným spíše díky výzvám v médiích než přes známosti, jen klade často velmi nekompromisní otázky. Z hlediska stylu se však aktuální snímek od svých předchůdců takřka neliší, rovněž tedy trpí skoro až televizní strohostí a diváckou pozornost od hlavních postav nijak neodvádí.

Jak je u Počtové zvykem, vybrala si inteligentní osoby, které dovedou formulovat své názory a nechybí jim sebereflexe. Ani tyto dovednosti jim však nezajišťují spokojené vztahy a v průběhu několika let si procházejí nepříjemnými obdobími bez ohledu na preferovaný vztahový model.

Takové srovnání je možná částečně depresivní, zároveň však i osvobozující. Každý z nás ve vztahu hledá strukturu, pravidla soužití s druhým člověkem (či dalšími lidmi) a nedostatečná míra pozornosti od partnera či partnerky je stejně zraňující pro odstrkovanou milenku Dagmari konzervativního manžela Mirka.

„Čím větší překážky se překonají, tím víc roste láska,“ podporuje kněz věřící pár, jedním dechem však zdůrazňuje nezbytnost tradičního rozdělení rolí muže a ženy. Manžel by měl být hlavou rodiny a choti v podstatě nepomáhat s domácími pracemi. Liberální publikum se nad tímto zastaralým názorem nesouhlasně ušklíbne, zajímavěji však působí dodatek, že muž by v tomto pojetí měl dávat zbytku rodiny bezpodmínečnou lásku stejně jako Ježíš.

To je nárok, který nad Mirkem následně visí jako Damoklův meč. Konzervativně křesťanský pohled tedy působí nespravedlivě především vůči ženám, ale ani pro muže není vždy jednoznačně příznivý. Mohou tyto nedostatky vyrovnávat jistoty, jež neochvějná víra v božské uspořádání světa přináší?

Ve vedlejším příběhu páru vyznávajícího otevřené vztahy a kladoucího důraz na dodržování pohanských rituálů zase muž své partnerce vytýká, že by nemusela spát s každým, kdo jí projevuje aspoň minimální míru náklonnosti. Ani zdánlivě protichůdné přístupy k náboženství i intimním vztahům tedy nenabízejí jasné a funkční odpovědi na palčivé otázky.

Počtová se zdárně vyhýbá tomu, aby s nějakým světonázorem (či vztahonázorem) výrazně sympatizovala. Postavy navádí k zamyšlení a občas i k akci – podporuje třeba opuštěnou Miroslavuv čistce věcí po bývalém manželovi či utrápenou milenku Dagmar v postavení se na vlastní nohy. Dle režisérky je však inscenovaných scén jen minimum, většina děje vyplynula ze zachycení změn v průběhu času. Počtová si udržuje roli zvídavé laičky, jakési amatérské socioložky, jež mapuje dění ve svém okolí a bez nutnosti hodnocení se snaží pochopit, jak lidé žijí.

Především momentky z polyamorního vztahu leckdy působí poněkudtrapně, na první pohled se totiž vymykají situacím, které většina z nás považuje za „normální“ a přípustné. Divačky a diváci tak mohou dumat nad tím, zdali se skutečně jedná o nepřirozený vztahový model, anebo zda jsme jen sešněrovaní vlastními předsudky a očekáváními. Je v pořádku líbat jednu ženu a u toho hladit druhou? Časté nevraživé pohledy zúčastněných naznačují, že zdánlivá idylka v polykule má svá rizika.

„Pořizovat si milenku v šestinedělí není dobrý nápad,“ přemítala jedna z postav za burácivého smíchu jihlavského publika, kde měl snímek v rámci Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů úspěšnoupremiéru – odvezl si odtamtud cenu diváků i cenu studentské poroty.

Všichni protagonisté a protagonistky mají svá specifika, kvůli nimž mohou místy působit směšně či naivně, zároveň však zůstávají upřímní, takže není možné někoho jednoduše odsoudit. Pro diváky a divačky proto může být takové vykročení z komfortní (vztahové) zóny rozhodně inspirující. Skutečně největší devízou snímku je totiž fakt, že v rozmanitých příbězích (či alespoň v jejich fragmentech) se může najít téměř každý.

Počet zpovídaných osob se oproti dřívějšku rozrostl, s čímž nabobtnala i stopáž. Celých bezmála sto minut je naplněných podnětnými vhledy či alespoň zábavnými momenty. Charisma protagonistů zajišťuje příjemně svižné tempo, přesto se ke konci vkrádá otázka, co nového jsme se dozvěděli. O partnerských vztazích toho totiž už bylo napsáno a řečeno tolik, že vše podstatné zdánlivě víme. A přesto se jedná o oblast neustále zahalenou tajemstvími a neexistujícími odpověďmi na otázku, jak vztahy založit a udržovat co nejsmysluplněji.

Každý z pěti příběhů se alespoň částečně uzavře, i když je jasné, že by osudy postav šlo sledovat ještě déle. „Nesypte odpadky do mého hrudního koše,“ zpívá na konci kapela WWW ve svém poněkud překvapivém vystoupení. Jako by tak shrnovala rozličné vztahové peripetie, kterých jsme v předchozích desítkách minut byli svědky.

Bez blízkých vztahů se žít nedá, přitom však rozhodně nelze říct, že by nalezení kompatibilního romantického partnera či partnerky znamenalo jistotu spokojeného života; naopak tím spousta problémů zřejmě teprve začíná…

Jeden z nejoblíbenějších vánočních filmů obsahuje devět hlavních příběhů. Každý je problematický trochu jiným způsobem. Tento videorozbor neberte jako projev nenávisti, ale spíš jako pobavené pozorování věcí, co jsou pod povrchem.