Cirkus Maximum je ukázkou nevídané neschopnosti. Budí hlavně lítost

Premisa nabízená upoutávkami je přitom celkem lákavá. Leckomu by jistě bylo příjemné, rozhodně v porovnání s dalšími unylými českými komediemi, sledovat snímek protkaný cirkusovými výstupy. Skoro to evokuje zlatou éru hollywoodských muzikálů, jejichž cílem bylo zaznamenat v co nejpřesnější podobě taneční talent a úsilí Freda Astaira či Gena Kellyho. Zachovat pro historii něco, co nemůže trvat navěky – stejně jako skomírající tradice cirkusu.

Cirkus Maximum ale pouze ve svých posledních deseti minutách zahrne neefektivně prezentovanou montáž mnoha show, zatímco předchozích asi 80 minut sledujeme neuvěřitelně špatně natočené rodinné… No říkejme tomu třeba „komediální drama“.

V jádru vyprávění stojí dva bratři (Radim Fiala a Petr Batěk), z nichž první je úspěšným obchodníkem žijícím již mimo rodinný cirkus, druhý v něm zůstává, ale je poněkud zapšklý a vyhořelý. Smrt jejich otce (Jan Přeučil) je přiměje spojit síly a splnit jeho poslední přání – uskutečnit na Letné velký festival. To udělají a film skončí. Pardon, to byl spoiler.

Scénář se snaží vycucat z prstu pár konfliktů, ty jsou ale většinou zažehnány hned v další scéně. Celý film například sledujeme dvě ženy na úřadě, jak se snaží najít záminku odebrat festivalu povolení. Když se jim to povede, vyřeší to jeden z bratrů do pěti minut mimo obraz tím, že se s jednou z nich vyspí a povolení se tím jaksi obnoví. O tom všem se dozvíme zpětně z dialogu. Znovu pardon, to byl taky spoiler.

Jde o film s velmi řídkým příběhem, jehož scénář neumí vystavět hrdinům překážky a publiku zábavné momenty. Asi nejkomplexnější „humorná scénka“ spočívá v tom, že Matonoha (samozřejmě, že tu je Matonoha, kde by taky byl) si myslí, že do motoru Přeučilova auta vlezla opice, tak ho rozloží na součástky, aby zjistil, že zvíře bylo celou dobu v kuchyni. Není to vtipné, ale je to nejblíž aktivnímu pokusu o vtip, takže to stojí za pochvalu.

Zbytek filmu buď parta komických postaviček staví šapitó, nebo se bratři baví o stavebních povoleních a prodeji cirkusu bohatému Němci. Vlastně ne – jedna postava pracovníka cirkusu zřejmě trpí nějakou formou autismu a neustále mluví o tom, že má ráda Poděbrady a sbírá silniční cedule s názvem tohoto města. To má být taky vtipné a tvůrci tomu kumulativně věnovali asi dvacet minut.

Mainstreamové komedie samozřejmě nejsou platformou, kde bychom hledali vrchol filmařského řemesla v jakémkoliv smyslu. Přesto díky zlevňování a zpřístupňování dříve elitních technologií dnes může i ten nejlajdáčtější film vypadat objektivně přijatelně. V důsledku z kinematografie takřka zmizelo kouzlo snímků „tak špatných, až jsou dobré“, protože zatímco z dřívějších katastrofálních filmů prostřednictvím jejich viditelných chyb a nedodělků pronikala k publiku určitá bezelstně krásná naivita, dnes bývají i ty nejhorší z nich sterilními bloby vyčištěného digitálního obrazu s křiklavě vyhnanými reklamními barvami. Naplňují základní standardy, ale postrádají život.

Cirkus Maximum přesto nalézá způsob, jak i prostřednictvím takového ošetření vystavit svou neschopnost velmi viditelným způsobem. Není míněné jako nadsázka nebo hyperbola, že jde o jeden z nejméně kompetentních filmů uvedených do široké distribuce, jaké u nás za poslední roky vznikly.

Artur Kaiser je zakladatel festivalu Votvírák, majitel filmové produkční firmy a zprostředkovatel cirkusových show. (Není příbuzný s Oldřichem, který se tu mihne v malé roli, aby nás zmátl.) Nyní na plátně režijně debutuje a je to vidět na každém jeho rozhodnutí. Jeho antivedení herců přeříkávajících toporné repliky je ještě zdůrazněné neschopností položit na plac kameru způsobem, který by vedl k uspokojivému záběru. Velká část dialogů například probíhá tak, že herec z nepříjemné blízkosti mluví přímo do kamery, což je postup v kuchařce filmové řeči tradičně vyčleněný pro výjimečně intenzivní chvíle. Zde sporadicky vyskakuje v těch nejnáhodnějších momentech.

Je neuvěřitelné, že kameraman Marek Jícha má na kontě několik desítek filmů, včetně tří nominaci na Českého lva. Ne že by měl připsané nesmrtelné klasiky, jejichž obrazovou kvalitu si rádi připomínáme, zdálo by se ale, že musí umět zabrat postavu tak, aby nepůsobila jako úchyl. Jenže to se v Cirkusu Maximum neděje. Vysvětlit si to jde snad jen absolutní rezignací při spolupráci s neschopným režisérem. Totéž platí pro práci střihače Dušana Lajdy, který je sice o kus méně zkušený, i on má ale v portfoliu deset let praxe. Přesto je střih tohoto filmu zcela amatérský a toporný, každý záběr jako by trval alespoň o zlomek vteřiny déle, než by měl.

Toto nejsou drobnosti, jichž si všimne jen zkušený divák či divačka. Ti je možná častěji zvládnou izolovat a pojmenovat, nicméně jejich dopad na zážitek platí i pro běžné publikum. Jeho členové si možná neuvědomí, že střih má divný rytmus, zaznamenají však intuitivně, že je se scénou „něco špatně“.

Opravdu už dlouho se u nás neobjevil počin tak zjevně bezradný v tom, jak filmy normálně fungují a jak se dávají dohromady. I Kaiserova práce s hudbou, kdy nejbanálnější dialog je podtrhávaný nejdramatičtějšími kýčovitými tóny, prozrazuje neobeznámenost s tím, jak vyvolávat emoce či budovat napětí. Tato chyba není pro české filmaře netypická, zde ale dosahuje až parodické roviny. Vede to k několika málo (nezáměrně) vtipným momentům, kdy nenadálé burácení jako z latinskoamerické telenovely z 90. let oznamuje, že právě začal dramatický okamžik. Přitom sledujeme jen další nekonečný dialog o nějakém pseudoproblému, který bude vyřešen v další scéně.

Nemá velký smysl rozebírat děj, třeba toxické vztahy údajně kladných hrdinů se ženami. Taková kritika by vyžadovala dílo na úplně jiné úrovni kompetence. Hrdinové si například předávají zlaté hodinky, jež jejich předek získal od Leopolda II Belgického. Kdyby šlo o profesionální film, můžeme se podivovat nad tím, jak nepatřičné je uchovávat láskyplně talisman spojený s jedním z největších masových vrahů historie. Je to jako chlubit se kravatou zděděnou po Hitlerovi. Nicméně je pravděpodobné, že scenárista si prostě vygoogloval seznam evropských panovníků, kteří v dané době vládli, a zapíchnul do něj prst.

Na závěr se však objevuje jedna enigmatická scéna, kterou bychom si měli přeříkat. Zjeví se v ní Oldřich Kaiser v malé roli klauna, aby předvedl s jedním z bratrů třeskutě nezáživné vystoupení. Svého nervózního pomocníka Kaiser uklidňuje slovy: „Lidi jsou blbý, ty se smějou všemu.“ Následně předvedou svou smutně nevtipnou show, na niž všechny postavy reagují, jako by nikdy neviděli nic zábavnějšího. Máme tu konečný důkaz absolutní absence sebereflexe nebo přiznání, že Artur Kaiser je utajený génius velikosti Andyho Warhola a že v kinech schválně uvedl jeden z nejhorších filmů české historie proto, aby nám dokázal, jak strašně dekadentní a nevkusný národ jsme? Jestli ano, velká gratulace. Jestli ne… Můj ty smutku!

Služba Prime Video, která patří Amazonu, přišla s nejdražším fantasy seriálem všech dob, jenž je dokonce ještě dražší než původní Pán prstenů. První ohlasy jsou natolik rozporuplné, že se této záhadě podíváme na zoubek.