Proč jsou hollywoodské filmy tak často nudné? Bohužel uspokojují naše očekávání

„Mainstreamové filmy dominují Hollywoodu, ale velmi snadno začnou nudit. Mohou být velmi repetitivní a já myslím, že chceme něco neotřelého, inspirativního a jiného, odvážného. Natočit mainstreamový film je velmi drahé, a to lidi děsí. Je vytvořený pro celosvětové publikum, musíte uspokojit obrovské množství lidí. Spíše než umělci vyrábějí filmy obchodníci,“ takhle v roce 2001 promoval režisér Ang Lee svou fantasy akci Tygr a drak. A přestože chtěl především upozornit na svou novinku vycházející z asijské kinematografické tradice (namísto té hollywoodské), od jeho slov se můžeme odpíchnout i dnes. Nezdá se totiž, že by největší světoví hráči na filmovém trhu na svých strategiích za uplynulé dvě dekády něco zásadního změnili.

I dnes se totiž setkáváme s názory, podle nichž jsou hollywoodské blockbustery v zásadě nudné. Jistě, hýří explozemi, opulentními efekty a zdánlivě napínavými sekvencemi, ovšem hluboko uvnitř publikum přesto ví, že se hlavním hrdinům v rané fázi příběhu nic nestane. Často lze dokonce i předvídat zvraty, jež jsou nám podávané jako něco zcela osudového. Není divu, že se následně dostavuje nuda – kde není překvapení, tam nebývá ani zájem. Tento problém přitom nemusí souviset s tím, kolik řemeslné práce bylo na díle vykonáno. Obdobně nudit může malý, nezávislý film i hvězdami a efekty nabitý biják za stovky milionů dolarů.

Ovšem pozor – tahle nudnost, nad kterou se můžeme jako milovníci náročnějších filmů pohoršovat, je inherentní vlastností fungujícího filmového průmyslu. Zhruba od 20. let lze v Hollywoodu sledovat vytváření konvencí, snadno rozpoznatelného stylu, díky němuž měly být filmy z marketingového hlediska jasně prodejné a distribuovatelné. Během hollywoodského zlatého věku se standardy jak odvyprávět příběh opakovaně stvrzovaly, aby byl výsledkem přehledný produkt k nalákání spotřebitelů (publika). I díky tomuto skutečně dlouhodobému budování diváckých zvyklostí dnes považujeme hollywoodský způsob vyprávění příběhu či jeho audiovizuální zpracování za něco snadno rozpoznatelného a čitelného.

Označení Hollywoodu jako „továrny na sny“ je tudíž více než příhodné. Jednotlivé filmy jsou totiž sestavené z žánrově identifikovatelných a narativně pochopitelných součástek, aby byly následně prodatelné specifickým segmentům publika – podobně jako auto sjíždějící z výrobní linky. A stejně jako v případě globálních fastfoodových řetězců, spoléhajících na obdobné procesy, i v případě filmů středního proudu víte, co za své peníze dostanete. Absence překvapivého gurmánského zážitku neznamená, že se nenajíte – a tedy i z kina odejdete spíše spokojení (ačkoli možná neuspokojení).

Jak se to projevuje konkrétně? Mainstreamové filmy se nesnaží klást publiku výzvy, jež by podněcovaly jeho empatii, představivost a další kognitivní schopnosti. Když se hrdinovi stane něco smutného, pláče, do toho zní tklivá hudba a v extrémních případech vypravěč pro jistotu ještě zopakuje, že postava je smutná. Vzpomeňte si třeba na vrcholné ždímání emocí ve zlomových momentech Forresta Gumpa, Trosečníka, Vykoupení z věznice Shawshank či Zachraňte vojína Ryana. Cílem je nenechat publikum sjet z pomyslné cesty, kterou filmaři nalajnovali – je důležité, abychom cítili správné emoce ve správnou chvíli tak, jak je to podle tvůrců pro vyznění příběhu klíčové.

Tomu bezesporu napomáhá i snad až příliš hojné využívání vizuálních efektů. Limity CGI se neustále posouvají, avšak možnost zobrazit cokoli a jakkoli nevede k tomu, že by nové filmy oplývaly větší imaginativností a fantaskností, nýbrž spíše naopak: radši ať si nikdo nic nepředstavuje, však my mu to ukážeme… Nespokojené mručení staromilců pochopitelně provázelo každý technologický výdobytek v dějinách filmu, avšak vytváření vizuálně opojných atrakcí bez ohledu na herce, příběh či fyzikální zákony opravdu nebylo nikdy snazší a dostupnější – a z hlediska poctivosti scénáře tedy i zneužitelnější.

Pomyslný vrchol tohoto přístupu je vidět ve vypulírovaných produktech od Marvelu i poslední necelou dekádu ve světě Hvězdných válek. Jistě není náhodou, že obě větve filmů a seriálů spadají pod Disneyho, který dobře ví jak prodávat – ať už se jedná o hračky, atrakce v zábavních parcích či o filmy. Nelze přitom očekávat, že by se blýskalo na lepší časy – pandemie posledních let silně zasáhla i největší studia, a tak ochota riskovat je momentálně menší než kdy dřív.

To se projevuje i důrazem na sequely, remaky, rebooty či spin-offy, kterých se skutečně produkuje o poznání více než dříve. Filmový analytik Stephen Follows zmapoval, že především od 80. let se začalo v Hollywoodu natáčet výrazně větší množství sequelů a prequelů, přičemž počet pokračování mezi nejúspěšnějšími snímky se po roce 2005 ještě zřetelně zvýšil. A pandemické roky tento trend ještě umocnily, neboť v nejisté době se vyplatí držet maximální množství jistot, které má člověk k dispozici. Suverénně největším hitem roku 2021 tak byl Spider-Man: Bez domova, v covidem zcela poznamenaném roce 2020 zase nečekaně uspěli Mizerové navždy.

Sázka na nostalgii se vyplácí, zároveň se však jedná o další potvrzení toho, že hollywoodská studia dobře vědí, co dělají – lidé se rádi vracejí do světů, které už znají, a k postavám, k nimž si vybudovali určitý vztah. Návštěvník kina se v nabídce multiplexu snadněji zorientuje, studia zase mohou lépe predikovat výdělky – tak vypadá výhodný stav pro všechny. Tedy, téměř pro všechny.

Cinefilové si tedy sice stěžují (a stěžovali si i dekády a dekády zpátky), ale nadité peněženky studiových pohlavárů vyprávějí svůj vlastní příběh – o receptu na úspěch, jenž není třeba měnit ani navzdory občasným nespokojeným hlasům. Vždy jich totiž bude nesrovnatelně méně proti těm, kteří chtějí za své peníze dostat adekvátní množství uspokojení. A toho se nejsnáze dosahuje právě naplněním očekávání.

Své o tom vědí i v Netflixu, který především své vlastní seriály točí jak na běžícím pásu (či zmíněné výrobní lince). Na webu Vice.com lze dokonce najít popis takzvaného „Netflix looku“, tedy souboru charakteristik, podle nichž lze rychle a spolehlivě poznat, že se jedná o dílo z produkce této streamovací platformy: podezřele často zatmavený obraz, výrazně saturované barvy (obzvláště v neonem zalitých nocích), přemrštěný make-up, doslova horkou jehlou ušité kostýmy z nedostatečně kvalitních a ošetřených látek (které hercům navíc úplně přesně nesedí)a také co nejkonvenčnější styl snímání scén, vycházející samozřejmě z hollywoodských standardů. Netflix tedy využívá prvky, jež největším světovým studiím fungují už bezmála století, pouze je obalil lacinějším hávem plynoucím z extrémního tlaku na kvantitu.

Ba co víc, podle všeho jde Netflix ještě dál a uniformní vzhled dokonce vyžaduje. V rámci jeho produkcí smějí být používány jen určité typy kamer, což stylistické možnosti tvůrců samozřejmě výrazně snižuje. Podle J. D. Connora, docenta mediálních studií z univerzity v jižní Kalifornii, se původně dokonce jednalo pouze o dvě kamery, přestože nyní už jich lze mezi oficiálními doporučeními od Netflixu najít několik desítek.Pravděpodobně jsou za tím především technické důvody – pro efektivní streamování Netflix potřebuje data dostatečně zkomprimovat, což se dělá tím snáz, čím menší odchylky mezi jednotlivými filmy a seriály jsou.

V Netflixu navíc myslí na budoucnost, a tak nově produkovaná díla vyžadují i v kvalitě 4K, což pro tvůrce představuje další technologickou výzvu. Navíc 4K kvalita obrazu po komprimaci na relativně malou televizní obrazovku leckdy nevypadá nejlépe. Tento problém se časem bude zmenšovat, v tuto chvíli je však pro leckteré publikum patrný. Nelze se pak divit, že touha filmařů experimentovat se v těchto jasně daných mantinelech snižuje a raději dají přednost řemeslně „správnému“ odvedení práce před riskováním nepříjemných opletaček s obří korporací.

Pokud tedy máte své favority mezi seriálovou produkcí Netflixu či fandíte filmovým ságám z produkce hollywoodských studií, nemáte se čeho obávat – sázky na jistotu v podobném duchu se budou natáčet i nadále. Jde tak o jednu z mála jistot, na nichž filmový průmysl staví. Jestliže byste však chtěli vidět třeba postavy Hvězdných válek v něčem odvážnějším, budete se muset obrátit spíše na fan fikci a méně nákladná média nežli film. V něm budeme i nadále svědky spíše vysoustružených jistot než nečekaných experimentů, pokud však bude výsledek kvalitní, divácké potěšení by se mohlo dostavit i tak...

Anebo pokud ne, vždy je možné se pro intelektuální potravu obrátit jinam, což nám připomínají slova slavného kritika Rogera Eberta. Ten v recenzi na film Cesta do fantazie napsal následující: „Podle Mijazakiho se jedná o film speciálně pro desetileté dívky. A proto také tak dobře funguje i na dospělé divačky a diváky. Filmy vytvořené pro ‚všechny‘ nejsou ve skutečnosti vlastně pro nikoho. Filmy o konkrétních postavách v prokresleném světě jsou okouzlující, protože se nám nijak nesnaží vyjít vstříc; jsou vzdorně a vítězoslavně samy sebou.“

Jordan Peele je králem hororu a společenských komentářů o Spojených státech amerických. Oscarově nás vyděsil svým Uteč, zamotal nám hlavu podobenstvím My a teď se pustil do tématu UFO.