Od zpackaného Vetřelce po nejlepší hitovky devadesátek. 11 Fincherových filmů seřazených od méně vydařených po nejlepší

Třetí vetřelec je tak legendárně prokletá produkce, že asi asi nikdo nebude divit, proč otevírá náš žebříček. Šlo o celovečerní Fincherův debut, který málem ukončil jeho kariéru dřív, než začala. Zachránila ho Sigourney Weaver, která povinnou press tour využila k tomu, aby nadávala na studio 20th Century Fox. Každému novináři, který s ní dělal rozhovor, vyprávěla, jak talentovanému Fincherovi rozorali celý film.

Fincher tou dobou rozhodně nebyl začátečník. Měl za sebou deset let točení hudebních videoklipů a vypracoval se na špičku v oboru. Neocenil, že se s ním na natáčení jednalo jako s podržtaškou, který splní zakázku producentů a jehož nápady nikoho nezajímají. Podle svých slov dal do filmu dva roky života, během nichž dostal třikrát padáka a musel bojovat o každou scénu. V důsledku prý nevěří, že se na světě najde člověk, který by výsledný film nenáviděl víc než on sám.

Je malý zázrak a taky důkaz Fincherova mistrovství, že ačkoliv třetí Vetřelec nedrží příliš pohromadě a má řadu problémů, nejde o naprosto příšerný film a podařilo se do něj propašovat (často doslova – některé nejlepší scény točil Fincher tajně a proti vyslovenému zákazu studia) několik silných okamžiků. Za svou občasnou poutavost tedy výsledek vděčí jeho citu pro působivou zkratku, který si vypěstoval coby režisér krátkých formátů.

Jistě se najde pár lidí, které umístění Manka na desáté místo naštve. Zatím nejnovější Fincherův film si získal řadu příznivců, kteří ho považují za mistrovské dílo. Je třeba říct, že u Finchera neřadíme ani tak od nejhoršího po nejlepší, jako spíš od dobrého po špičkové.

Mank je v mnoha ohledech Fincherův nejosobnější počin, vždyť vznikl podle scénáře jeho téměř dvě dekády zesnulého otce. To je sice krásný a dojemný příběh, ale upřímně řečeno… Jack Fincher nebyl zrovna velikán literatury a jeho opus magnum nedosahuje talentu jeho syna. Šlo navíc o první Fincherův celovečerák vytvořený pro streamovací službu, konkrétně Netflix, jenž je notoricky známý dramaturgickou rozklížeností své produkce.

Vznikl tak místy zábavně cynický metafilm o zhýralém scenáristovi Hermanu Mankiewiczovi a jeho sporu s Orsonem Wellesem ohledně autorství Občana Kanea. Je však bohužel patrné, že scénář by potřeboval dopracovat a výslednému produktu by neuškodilo strávit dalších pár týdnů ve střižně. I režisérovi notoricky známému perfekcionismem může uškodit příliš svobody a málo dohledu. Kde třetí Vetřelec doplatil na to, že bylo Fincherovi příliš kecáno do práce, Mank přišel zkrátka, protože mu nikdo neoponoval.

Úkryt přišel jako první film po Klubu rváčů, který na tomhle seznamu najdete o hodně později. Protože hitovka s Bradem Pittem vystihla zeitgeist jako snad žádný film a zaryla se natrvalo do popkultury, byl Úkryt pro mnohé zklamáním. Jde o celkem obyčejný, i když poctivý home invasion thriller, kde se na mladou Kristen Stewart a Jodie Foster dobývá parta lupičů a... To je zhruba ono.

V žádném případě nejde o hloupý nebo špatný film, Fincher v něm udělal první krok k tvůrci, jakého známe dnes, vyznačujícím se spíš jemnými nuancemi než hyperaktivní deklamací.

Z Úkrytu si jde pořád ledasco vzít. Celý subžánr domovních invazí je typický tendencí k alegorii třídních vztahů a zhmotňuje strach vyšší vrstvy uzamčené ve svých luxusních příbytcích od zbytku světa. Není větší hrůza pro bohatého člověka, než že se nedokáže ubránit před chudákem. Z druhé strany lze samozřejmě vnímat boj matky a dcery s mužskými násilníky.

Pokud ale publikum nemá náladu na přesahy, má před sebou pořád pěkný malý film. Nejmenší, ale ne nejhorší z Fincherova portfolia.

Benjaminu Buttonovi ambice nechyběly, mělo jít o velký americký opus ze staré školy, jaké už jsme v roce 2008 moc často nevídali. Jedená se o melodrama o muži, který se narodil jako stařec a svůj život žije pozpátku. Vše je pak rámováno osudovou lovestory milenců, kteří mají krátký moment uprostřed jejich pouti světem, kdy se jejich dráhy navzájem doplňují a existují v harmonii. Jinak ale žijí v bolesti, nostalgii a hořkosti.

Benjamin Button se plánoval od roku 1994 podle scénáře Erica Rotha, jenž má na svědomí například Forresta Gumpa. V rukou jiného režiséra by mohlo jít o velmi podobné středněproudé a velmi divácky vděčné drama, Fincher ho ale notně zatížil svou inklinací k negativním emocím. I Button si najde své zaryté zastánce, většina publika se ale nenapojila na příběh, který jako by volal po přítomnosti silných emocí všeho druhu, ale nakonec se topil hlavně ve smutku.

Jde rozhodně o zajímavou podívanou. Jednak díky výkonům Brada Pitta a Cate Blanchett, ale hlavně pro technické inovátorství. Digitální make-up po patnácti letech maličko (ale jen maličko!) skřípe, ve své době však ohromoval a ukazoval, jakým směrem se Hollywood vydá.

Po dvou dramatech se v roce 2011 Fincher vrátil ke krimi, i když si nemohl vybrat horší timing. Švédská kriminální trilogie podle předlohy Stiega Larssona měla za sebou úspěšnou domácí adaptaci, málokdo mimo Spojené státy tedy chápal, proč se slovutný režisér upisuje k dalšímu přepisu. Pravda je samozřejmě taková, že Američané se moc nestarají o cizojazyčné produkce, z jejich úhlu pohledu to tedy nebylo až tak nepatřičné. Přesto Dívka s dračím tetováním, jak se film jmenuje v USA, působila poněkud zaměnitelně a nakonec skončilo u prvního dílu.

Jde ale o práci Davida Finchera na jeho tvůrčím vrcholu, výsledkem je tedy samozřejmě dobrý produkt, který dává perfektní smysl. Daniel Craig a Rooney Mara jsou skvělí a atmosféra dekadentních tajemství pod pozlátkem bohaté rodiny přesně spadá do Fincherova ranku.

Snímek se natáčel přímo ve Švédsku se značným respektem k prostředí knihy, navíc během jedné z nejstudenějších zim za poslední dekády, i z toho Fincher zvládá čerpat atmosféru všudypřítomného ohrožení a nebezpečí.

Jistě se ozvou námitky, že Hra je příliš vysoko – jde spolu s třetím Vetřelcem o Fincherův dlouhodobě nejméně respektovaný film. Rozhodně platí, že patří k jeho nejmíň vytříbeným, obzvlášť v porovnání s finesou titulů, které budou v žebříčku následovat.

Sledujeme znuděného Michaela Douglase, dalšího z představitelů dekadentní vyšší třídy, který potřebuje dostat za vyučenou. Od bratra obdrží darem účast ve „hře“, což má být tajuplná, život měnící životní událost, jež je zákazníkovi ušitá na tělo. Okolo Douglasova protagonisty se brzy začnou dít podivné věci, o nichž ví, že by asi měly být součástí hry, ale je těžké nepropadnout jim a nezačít se opravdu bát o svůj život.

Hra je typický paranoidní thriller 90. let. Kritice i diváctvu přišel často poněkud laciný a uřvaný – není divu, že se z něj stal televizní evergreen. Možná ale taková příkrost není zapotřebí. Následovat budou už jen samé pecky, tak proč si ještě před jejich příchodem neužít trochu legrace?

Hra možná zklamala hlavně proto, že přišla po filmu, který by mnozí jistě umístili na vrchol nejen tohoto seznamu, ale i výčtu nejlepších kriminálek všech dob či nejlepších filmů 90. let. Sedm můžeme považovat za „opravdový“ Fincherův debut vzhledem k tomu, že třetí Vetřelec rozhodně nevypadal tak, jak by si představoval. Tentokrát souhlasil s režií jen tehdy, když bude mít kontrolu nad podobou výsledného produktu.

Temná neonoirová podívaná, kde si oblohu nejde představit bez deštných mraků, opět vystihuje dobové trendy, zároveň je v ní ale velký kus nadčasovosti. Atraktivní námět o vrahovi trestajícím smrtelné hříchy skvěle zaháčkuje publikum, které je pak vystavené stupňující se depresi a propadání do nejistoty a stresu.

Fincher prý řekl Bradu Pittovi a Kevinu Spaceymu, že nepůjde o film, díky němuž si je lidé budou pamatovat, oni sami na něj ale budou moct být pyšní. V tom se pletl – jde stále o jeden z vrcholů obou herců a nejznámějších kriminálek všech dob. Brad Pitt, jemuž se díky Sedm podařilo „uniknout škváru“, jak sám nazval předchozí směřování své kariéry, se pak s Fincherem dal do kupy ještě několikrát.

Na Zodiaka se občas ve výčtu nejlepších Fincherových filmů zapomíná, což je ale velká škoda. Jde o strhující podívanou, která obsahuje vše co Sedm, ale ještě o hodně víc. Díky svému hračičkovství s neviditelnými digitálními triky tu Fincher zrekonstruoval San Francisco pozdních 60. let a rozjel v něm tísnivou pátračku po nejznámějším sériovém vrahovi moderních dějin. Diváky a divačky ale neustále drze ochuzuje o pocit zadostiučinění spojený s úspěšným průběhem vyšetřování.

Špičkové obsazení v čele s Jakem Gyllenhaalem, Robertem Downey jr. a Markem Ruffalem studuje různé podoby posedlosti a touhy po spravedlnosti a jako každá správná Fincherova kriminálka i Zodiac podrobuje nenápadnému testu systém neschopný zajistit spořádaný chod světa tváří v tvář nelidské zlobě. Zodiak vystupuje jako nedotknutelná anonymní zloba celé společnosti.

Klub rváčů je fascinující a komplikovaný film na kritické zhodnocení, protože ve společnosti přesahuje roli individuálního uměleckého díla. David Fincher by přísahal, že natočil satiru toxické maskulinity a směšnosti kontrakultury devadesátých let. Tak proč je ale Tyler Durden tak moc cool? Dokonce o hodně víc cool než v předloze!

Tahle adaptace se tvůrcům zkrátka výrazně vymkla kontrole – rozhodně nedokázali uplatnit svůj výklad a jejich umělecký záměr se dalece rozchází s tím, jakou roli Klub rváčů zastává v popkultuře. Když chcete natočit film o mesiášském komplexu a patetickém sebeklamu, ale zakomplexovaní mesiáši váš snímek místo toho uznávají jako svůj manifest, něco jste udělali špatně.

Takže ano – Klub rváčů je největší Fincherův krok vedle. Možná největší krok vedle, jaký kdy udělal jakýkoli filmař jeho kalibru. Jde o film plný protimluvy a rozporů ve formě i v obsahu, který si o výsledné zmatení publika rozhodně koleduje. Ale zároveň je to fascinující kulturní artefakt, jedinečná sonda do mentality a estetiky své doby. Je manifestem a zároveň popřením stejného manifestu.

Producenti odsunuli premiéru kvůli školní střelbě na Columbine. Kdyby nebyl tou dobou snímek už skoro dotočený, nikdy by nevzniknul, protože Spojené státy se dostaly do zcela jiného mindsetu. A Klub rváčů je unikátním svědectvím o agresi bující v nevědomí společnosti s takovou intenzitou, že celý film unesla, aniž by si toho pořádně všimli jeho tvůrci. A taky je samozřejmě skvěle natočený. To jen tak mimochodem.

Gone Girl je druhá strana mince ke Klubu rváčů, tentokrát ale s plným vědomím. Úžasné svědectví, jak daleko se Fincher za pouhých patnáct let dostal. Vzal si opět do rukou populární knihu, tentokrát mírně brakovou revenge fantasy, kterou by někdo jistě popsal jako plnou „toxické femininity“, a zcela vědomě ji zadaptoval tak, aby sociopatka Amy byla svým unikátním způsobem stejně cool jako Tyler Durden.

Absurdní pomsta ukřivděné Amy zahýbajícímu manželovi nabízí neodolatelně zvrácenou sondu do partnerských vztahů, kde na sobě oba partneři parazitují tak dlouho, dokud alespoň jednomu z nich nerupnou nervy. Není divu, že zaláskovaný Benjamin Button nemohl uspět – až tohle je poloha, pro niž se David Fincher narodil. Film, kde jsou Ben Affleck a Rosamund Pike uvěznění v nešťastném vztahu a jeden se snaží pohltit druhého. Je to nekonečně zábavné jako ten nejlepší černý humor.

Jak je patrné z předchozího výčtu, David Fincher má na kontě filmy, které perfektním způsobem vystihují dobu jejich vzniku. Ať to dělají vědomě, či ne. V tom je nakonec možná jeho největší síla (i limitace), a proto by nemělo být překvapivé, že tenhle žebříček završuje „ten film o Facebooku pro lidi, co nesnáší Facebook“, který je po uši ponořený v přelomu nultých a desátých let nového století.

Snímek byl uvedený pouhých šest let po skromných počátcích pionýrské sociální sítě a sleduje fikční verzi Marka Zuckerberga, jak buduje impérium a zároveň ztrácí lidskost. Patologičnost, degenerace a zvrácenost doby se tu nezhmotňuje ve formě sériového vraha, ale muže snícího o úspěchu, protože nic jiného jeho patetickému životu nemůže dodat iluzi smyslu.

Zuckerberg možná buduje sociální síť, je ale až bolestně patrné, že on sám ji nikdy nebude moct doopravdy použít. Zkrátka nemá nikoho, kým by ji zaplnil. A těch několik přátel a vztahů nakonec Facebooku vědomě obětuje.

Je škoda, že Fincher nedokázal lépe pracovat se ženskými postavami (od té doby na tom zapracoval), ale to opět nahrává vnímání jeho tvorby jako zprávy o své době, jež se teprve nadechovala k hlasitějšímu požadavku genderové reflexe. Zuckerberg ostatně Facebook založil mimo jiné proto, aby své ex dokázal, o co vše přišla, a šovinismus řídil i jeho první „hot or not“ projekt.

Když si ale sečteme dvě dekády Fincherova řemeslného růstu, jeho bravurní ovládnutí každého filmařského postupu a jeho schopnost fungovat jako houba nasávající svou dobu, vyjde nám The Social Network jako jeho vrcholné dílo v dobrém i zlém.

Filmy z Jižní Koreje se vyznačují tím, že jen málokdy mají jeden žánr. Proto je Podezřelá nejen krimi thrillerem, ale i romancí a komedií. A stejně jako předcházející díla režiséra Parka Chan-wooka (Old Boy, Komorná) jde o podmanivou výtvarnou podívanou.