Od Rity Hayworth přes Klub rváčů až k Ivetě. Desátý Noir Film Festival nabídne klasiku i odvážné volby

Spojení tohoto žánru s džunglí velkoměsta v prostředí českého středověkého hradu se už v minulosti ukázalo jako skvělá kombinace. Po Kokořínu a Křivoklátu se Noir Film Festival usadil na Českém Šternberku, kde opět nabídne promyšlený program, v němž se mísí osvědčená klasika, nové objevy i nečekané volby.

Noir Film Festival vždy spojoval dvě základní tendence. První je samozřejmě oslavit fenomén film noir. Tento pojem vymysleli Francouzi a směřovali ho především na americkou tvorbu vrcholící v polovině 20. století. Za zlatou éru noiru považujeme 40. a 50. léta.

Noir většinou vypráví příběhy zasmušilých osamělých mužů zklamaných systémem, pohybujících se na hraně nebo za hranou zákona i morálky. Většinou během toho kouří cigaretu buď oni, nebo femme fatale, která s nimi nakonec vyběhne a odhalí v nich ustrašené malé kluky.

Druhou tendencí festivalu je pojem film noir oživit, rozšířit a zasadit do kontextu. Představit filmy z jiných období a jiných světových krajin, které byly noirem buď ovlivněny, nebo do něj spadají čistě estetickou podobností.

Každý festival potřebuje nějaké velké lákadlo. Tím letošním je přehlídka pěti filmů Davida Finchera – Sedm (1995), Klub rváčů (1999), Zodiac (2007), Muži, kteří nenávidí ženy (2011) a Zmizelá (2014). Z klasických osobností bude složena pocta ikonické Ritě Hayworth.

Pořadatelé jako vždy připomenou, že česko-slovenské prostředí je na film noir napojené možná víc, než běžný divák tuší. Pozornost bude věnována herečkám Haně Maciuchové a Emílii Vášáryové nebo režisérovi Hynku Bočanovi.

Organizátoři letos publiku umožní zavítat do Španělska a představí Smrt cyklisty (1955) v režii Juana Antonia Bardema, Andaluský expres (1956), Červenou rybu (1955) či Ditirambo (1969).

Film noir je v běžném užití poněkud rigidní pojem, takže když se festivaly rozhodnou zařadit něco do programu, většinou skončí u několika bezpečných voleb. Luxus specializované přehlídky spočívá v tom, že si může dovolit promítat i jiné než kanonické žánrové příspěvky.

Jedním z takových filmů je Síla zla z roku 1948, jejímž prostřednictvím organizátoři lákali na speciální pražské projekci. Snímek Abrahama Polonského nepatří mezi nesmrtelné klasiky a nejde ani o skrytý poklad. Je to „normální film“ spadající do svého žánru, který je ozvláštněný silnějším sociálním poselstvím.

Noir si často spojujeme se silným kontrastem individuality stojící proti systému, v Síle zla se ale přes úmornou snahu protagonisty vyhnout důsledkům svých (zlo)činů vystavuje kritika i celému americkému kapitalismu.

Ve chvíli, kdy se v hrdinovi hne svědomí a chce ochránit svého bratra před finanční katastrofou, nevědomky dává do pohybu události, které skončí nemilepro všechny zúčastněné. Kdyby hrdina zůstal bezcitným gangsterem, dařilo by se mu dobře, ale on se rozhodl, že mu bude na někom a na něčem záležet.

Síla zla občas zadrhne, i ve střídmé stopáži se najdou místa, kdy člověk kontroluje hodinky. A odvíjející se plán, popisovaný velmi rychlou mluvou v dlouhých dialozích, nemusí být pro publikum zcela srozumitelný, tím spíš v roce 2022. Ve snímku najdeme také typický noirový šovinismus, který ale vzhledem k tomu, že hrdina má být člověk s pochybnou morálkou, jde přijmout jako součást kritiky díla.

Jenže právě v tom spočívá kouzlo Noir Film Festivalu – chodit na kanonické klasiky umí každý! A většina z nich nám paradoxně o své době moc neřekne, protože nejčastěji přežívají filmy nadčasové, výjimečné, vymykající se každodennosti. Až zajít na takřka náhodný dobový film vás skutečně přenese do čtyřicátých let a dovolí vám prožít, jaké by bylo vyrazit tehdy v pátek večer do kina.

Každý titul Noir Film Festivalu prošel dramaturgickým výběrem, takže nehrozí naprostá fušeřina, ale větší cit organizátorů pro žánr a jejich široký přehled zajišťují, že neskončíme u dvacáté projekce Sunset Blvd. a Třetího muže.

Tvůrci se nebojí odvážných voleb zdánlivě vyčnívajících z „plánu“. Promítnou i aktuální minisérii Voya/Novy Iveta, kterou by za noir na první dobrou označil málokdo. Série se navíc setkala s rozporuplným přijetím, není to tedy tak, že by se organizátoři chtěli mermomocí zavděčit davům.

Každý žánr je umělý konstrukt a většinou i jeho nejznámější zástupci obsahují prvky, které do něj nezapadají. Nebo v nich možná něco chybí. Přemýšlet o melodramatickém retro seriálu jako o noiru nám tedy může odkrýt, jakým způsobem filmy kategorizujeme a jak je tlačíme do předem daných škatulek.

Iveta Bartošová ve třech epizodách stojí v silně individualistické pozici sama proti nepřátelskému, klaustrofobnímu a zároveň pohlcujícímu světu. Upíná se k osudové lásce jako k poslední možnosti úniku a čelí základní morální volbě – „zaprodat“ se systému, nebo zůstat věrná sama sobě?Měkké světlo má evokovat pozdní normalizační produkce, pasuje ale nečekaně i na film noir. Publikum tedy možná s překvapením zjistí, jak hladce Iveta vklouzne do mezery mezi filmy Davida Finchera a Rity Hayworth.

V pěti dnech mezi 17. a 21. srpnem se tak chystá bohatý a originální program, který se dá spojit s víkendovým výletem do přírody nebo prohlídkou hradu. Vcelku dobrá nabídka.

Nemají nejvíce cen, ani je nevidělo nejvíc lidí. Ale Sedmikrásky (1966) Věry Chytilové mají nejvíc záznamů v odborné filmové literatuře. Nyní přichází do kin v restaurované verzi a mají jedinou chybu…